Vyhledávání

Příběh „sedmi statečných“ – jak jsme utíkali z Putinovského Ruska

Do Moskvy jsem přijel studovat s tím, že tam budu minimálně tři měsíce. Nakonec jsem tam zůstal jenom 7 dní. Jaké jsou mé poslední pocity poté, co jsem se několik měsíců těšil do Ruska, abych tam nakonec zažil začátek války, kterou země rozpoutala se svým sousedem, se svými známými, přáteli, rodinou? Rozporuplné a všelijaké. Tak pojďme na to.

 

Strašně mě štve, co se stalo a nedokážu to pochopit. Strach o kamarády v Kyjevě a z nečekané situace ze mě a z mých dvou spolužaček skoro málem udělal alkoholiky – jet domů o pár dní později, asi bych slovo střízlivost znal jenom ze vzpomínek.

Ale upřímně: na druhou stranu jsem spokojený s málem, tedy aspoň s tím, že jsem měl super příležitost poznat nové lidi, seznámit se osobně s jinou kulturou a vidět kontrasty Moskvy. Kromě Leninovy nabalzamované mumie jsem si splnil všechny cíle, které jsem měl. Viděl jsem Rudé náměstí ve 3 ráno v noci, byl jsem poslední člověk, který se dostal do stále ještě fungující organizace Memorial. Zkusil ruské pivo, ruské jídlo, poznal krásu i záludnost ruských kolejí – chodit na toaletu sdílenou mnoha lidmi z mnoha zemí je někdy fakt zážitek. Takzvané ruské „kolejbáby“ jsou však tak milé, že ani totálně rozbité schody před nejlepšími kolejemi nejlepší ruské vysoké školy mě nerozhodily.

Jako člověk, který rusistiku studuje a který se dosud nepodíval na východ dál než za letiště v Boryspilu, jsem chtěl vyjet do Ruska už po nechvalně proslulém Erasmu v Anglii. Jenže jsem už na výjezdu byl, a tak pro studium v přenádherném Petrohradu dostali přednost jiní. Já měl sice možnost studovat v Kostromě, podle Rusů nevelkém městě nedaleko od Moskvy (ve skutečnost má zhruba 350 tisíc obyvatel a z Moskvy je to půl dne vlakem), ale nedokázal jsem si představit, jak všechny situace spojené s výjezdem zvládnu opakovat – a kromě „obyčejného“ studia v tehdy ještě Evropské unii pojedu do země, kam je nutné vízum, k němuž je nutná pozvánka, na kterou se čeká. A hlavně – co budu dělat téměř sám někde skoro na Sibiři?

Když jsem zjistil, že do Petrohradu nemůžu jet ani po covidu, protože spolupráce univerzit se teprve chystá (tedy, ve světle současné situace spíš chystala), naštvalo mě to, ale po studiu ruštiny v zemi, kde se opravdu mluví rusky jsem toužil. Přihlášku do běloruského Minsku (kde se nyní jenom 7 % dětí na základní škole učí běloruštinu jako mateřský jazyk) jsem však velmi brzo stáhnul, protože mi nebylo doporučeno jet do země, kde se bezpečnostní situace výrazně zhoršuje – někteří mi při oznámení, že chci jet do Minsku, řekli, že jsem se zbláznil a že mě určitě zatknou. Někteří na to dokonce chtěli vypisovat sázky. A tak přišla na řadu Moskva, dokonce nová spolupráce s Národní výzkumnou univerzitou – Vyšší školou ekonomiky. Tahle univerzita patří k nejlepším v zemi, z některých žebříčků dokonce vyplývá, že je úplně tou nejlepší.

Nebyl tak důvod nejet. Až na to, že Rusové zpřísnili podmínky pro cizince. Chceš tady studovat? Dobře, ale potřebuješ mít test negativní na HIV. Chceš bydlet na kolejích? Charašo, ale dones rentgen srdce a plic k vyloučení tuberkulózy, samozřejmě výsledek testu na HIV ve více kopiích + k tomu dodej i potvrzení, že nemáš žloutenku typu B. V kontrastu s tím, že kamarádi studující na druhé straně Moskvy sice museli taktéž dodat tuto „bezinfekčnost“, po jedné noci na kolejích MGLU (Moskevská státní lingvistická univerzita) je všude přítomná plíseň vyhnala na Airbnb a následně na byt.

Vyřizování studentského víza? Cítím velký špatný

Píchlo mě u srdce, když jsem si vzpomněl na to, co jsem považoval za administrativní zátěž při studiu v Británii. Sice jsem tehdy ještě několik týdnů před odjezdem nevěděl, kde složím hlavu, nyní jsem však neznal dne ani hodiny – a jestli mi vůbec ruské Ministerstvo vnitra pošle pozvání k vízu. Po 50 dnech jsem pozvánku obdržel. Byl jsem rád, když jsem nemusel pátrat, kde „soudruzi z MV RF udělali chybu“, protože ve jméně spolužačky Lucie udělali 7 chyb, kvůli kterým jí nebyla první žádost o vízum schválena. I ona se do Ruska nakonec podívala – a po usilovné snaze, nutnosti připlatit si za express vízum a hromadě nervů si užila krásných 5 dní v hlavním městě největšího státu světa. Stálo to za to? Podle ní ano, ale o tom až později.

Samotný proces vyřízení víza naštěstí netrval nijak dlouho, takže jsem natěšený vyrazil na budapešťské letiště Ferencse Liszta. Na něm taky začíná první tragikomický příběh mého skoro neodletu – při pasové kontrole jsem jako občan EU vyrazil ke kratší frontě, k elektronické bráně. Jenže ouha – automat se porouchal a já stál ve frontě. A i přes ujištění personálu, že posádka letadla počká, jsem doběhl ke svému na letence vyznačenému gatu, a tam nikdo! Infarktová situace, tlak nahoře, cítím, jak mi buší srdce, tak se ptám na nejbližší další bráně pracovníka s logem mé aerolinky. Ten se však po vyslechnutí mého problému jenom zamyšleně zamračí a na otázku, zda je možné se do letadla ještě dostat, mi odpoví to, co slyšet nechci: „No, sir“.

Pomyslel jsem si, že je teda konec, že mé dobrodružství bude muset začít jindy a za jiných podmínek. Ke svému štěstí jsem však o pár desítek děsivých sekund slyšel z letištního rozhlasu své jméno, letadlo opravdu čekalo, navíc jsem ani nebyl poslední. Těšil jsem se na výhledy z letadla, kromě Vysokých Tater, které se skrze oblaka prořezaly, jsem však neviděl nic. A tak jsem vyčerpáním usnul a probudil se až těsně před Moskvou.

Tam mě už čekal můj „buddy“ Maxim. Čech, který v Rusku studuje už od střední školy, takže místní reálie zná, dokonalá kombinace. Doporučil mi místní SIM kartu, kde jsem za 50 GB dat zaplatil několikanásobně méně než doma a ukázal mi, že moskevské MHD se dá podobně jako v dalších evropských městech platit přes Google Pay. Tedy – při příjezdu tahle služba v Rusku ještě fungovala.

„Kolejbáby“ na studenty z „Čechoslovakii“ už čekaly. A jako na občany „bratrské země“ se na nás těšily. Nepotěšily však zprávou, že chtějí výsledek druhého PCR testu. Ale protože jsem nechtěl platit za expresní výsledek, musel jsem počkat na karanténním pokoji. Tam mě předchozí dvě noci s minimem spánku a slabý jet-lag skolily, a tak má první noc v Ruské federaci trvala 14 hodin.

Po probuzení jsem už výsledek testu měl, takže jsem mohl začít objevovat koleje, poznávat nové lidi a vybalit si věci. A splnil se mi první sen – viděl jsem sochu Lenina v nadživotní velikosti. Několikrát si sám sobě položím otázku, copak Rusové mají na ulicích sochy masových vrahů? Odpověď mi na to dává během poslední moskevské noci taxikář u jiné historické postavy, projížděje okolo bývalého slavného sídla KGB. „Felix Edmundovič (Džeržinskij) si novou sochu zaslouží, stavěl školky a pomáhal dětem,“ líčí. A když se jej otážu, jestli přece Džeržinskij nepatřil ke strůjcům masového teroru a zakladatelům prvních sovětských Gulagů, pousměje se a říká: „To záleží na tom, z jakých zdrojů čerpáte. Asi máte informace ze špatných zdrojů.“

Válka na Ukrajině

Za sedm dní v Rusku jsem byl ve výuce víceméně jednou. Než jsem se stihl zkontaktovat se všemi učiteli, domluvit si způsob ukončení předmětů a uznání zkoušek, přišly ve čtvrtek nad ránem tragické zprávy z Ukrajiny, které celý proces narušily. A způsobily ohromný zájem rodiny, přátel a známých minimálně o nás 3, kteří jsme byli na Vyšší škole ekonomiky. Jsme v pořádku, naštěstí.

Tady přiznávám, že jsem se v předpokladech opravdu spletl. Věděl jsem, že v Kremlu sedí izolovaný blázen. Ale že by byl Vladimir Vladimirovič v takovém stavu šílenství, aby nařídil útok na Ukrajinu, ze kterého nemá co získat, jsem nevěřil. Natolik mi to přišlo nemožné. Nebyl jsem však sám, ani někteří novináři a analytici nevěřili tomu, že by se mělo udát něco tak strašného.

I kvůli tomu, že jsem byl zrovna v Moskvě, zrovna na koleji se zahraničními studenty a neměl přímý přístup k místním Rusům a k ruské oficiální propagandě, bylo pro mě a stále je těžké odpovídat na dotazy, jak Rusové na vpád k bratrům Ukrajincům reagovali. Spousta z nich má nepochybně přístup k nezávislým médiím prostřednictvím Telegramu, Twitteru a podobných platforem, druzí však ve velkém hltají imperialistické řeči prezidenta Putina a ministra zahraničí Lavrova. Nezávislé sociologické průzkumy o tom, jak je ruská společnost nakloněna? Téměř neexistují. Kromě taxikáře uznávajícího „stavitele Džeržinského“ jsem se osobně nesetkal s nikým, kdo by válku schvaloval. Pro některé bylo možná těžké pojmenovat viníky, další tvrdí, že „válka je špatná, ale o politiku se nezajímají, a za válku můžou ti politici“.

Posledních 24 hodin

Od konce února do poloviny května jsme se spolužáky měli v plánu o víkendech a další volných dnech mezi výukou cestovat. Seznam míst, kam jsme se chtěli podívat, čítal menší desítky měst a vesnic a tisíce nacestovaných kilometrů. Moskva je sice opravdu velká, ale kdo by se bránil tomu, aby kromě ní viděl překrásný Petrohrad, sibiřský Tomsk nebo žil ve vesnici u Rostova na Donu?

Kilometry navíc po Moskvě jsme si užili, když nám v poslední únorovou sobotu, tedy sedmý den pobytu mého a pátý den spolužaček, zavolali kamarádi z další univerzity. „Dojedeme a probereme to, ale zatím nejspíš chceme zůstat,“ dohodli jsme se. S tímto názorem jsme na byt daleko od plísní dojeli k dalším 4 lidem, kteří zvažovali další setrvání v Moskvě. Na rozdíl od nás, studentů NVU-VŠE, dojeli už o několik týdnů dříve, a pokud by někdo chtěl jet domů, byl by to jeden nebo dva lidé.

Sobota však pro ruské hlavní město znamenala poměrně velké protiválečné protesty, kterých se režim snažil vyvarovat zpomalením různých komunikačních platforem. A protože vlivem západních sankcí začaly být čím dál častější problémy s platbami kartou, náš názor na setrvání se měnil. Ve chvíli nejvydařenější konverzace však zavolalo české číslo – proděkanka pro studium Flajšarová. „Po poradě s děkanem a vedením fakulty jsme se rozhodli vám silně doporučit, abyste se vrátili domů. Co nejdřív.“

Byt i konverzace ztichly, ale po krátké výměně pohledů nám bylo jasné, že je situace neudržitelná. „Za jak dlouho dokážete být sbalení? Dostaneme vás domů, nebojte se,“ ozvalo se, než se kvůli zpomalení internetu hovor přerušil. A o desítky minut později už nám bylo řečeno, že máme letenky, a k nim posledních 24 hodin v Moskvě. Na rozloučení. Na sbalení věcí. „A na poznání toho, co jsme ještě neviděli,“ řekli jsme si a nočním taxi vyjeli k Rudému náměstí. „Z bezpečnostních důvodů“ však bylo ve 3 ráno zavřeno, nejspíš i Lenin v mauzoleu už spal.

Minimální množství spánku, všechno si sbalit, nakoupit dárky domů – a dokončit práci: jako poslední novinář jít udělat rozhovor do lidskoprávní organizace Memorial, kterou o den později Nejvyšší soud RF definitivně zlikvidoval. A po návratu z organizace, mezi jejíž zakladatele patřil slavný sovětský disident Sacharov, vyrazit ihned na letiště. Utratit poslední rubly, jít na přísnou pasovou kontrolu (když jsme v Rusku studovali jenom týden, co když jsme diverzanti s falešnými pasy) a bez zmatků u gatu vyrazit na složitou logistickou operaci nestandardní cestou. Dvanáct hodin v Airbuse A380 je sice pohodlnější než letět s nízkonákladovkou, ani v tak velkém letadle však není místa nazbyt. Ale hlavně, že letíme!

Máme totiž štěstí. Rodinná návštěva spolužačky Gabriely skončila tak, že její let byl kvůli uzavírání vzdušných prostorů zrušen, stejně jako ten další – a nakonec se domů snad dostanou později než my, navíc ještě složitěji. Díky Drozde za včasné varování!

Rusko na mě působilo jako země kontrastů, nejen sociálních. Jak píše můj spolužák Radim: „Nablýskané auto značky Rolls-Royce a za ním prorezavělá Lada z roku 1980, Rusky oblečené v drahých kožiších s kabelkami Louis Vuitton a žebrající ‚babušky‘ v metru s igelitkami, které prodávaly v metru květiny.“ Moskva je monumentální město a jsem rád, že jsem měl možnost jej poznat.

Na závěr musím za všech sedm studentů z katedry slavistiky Univerzity Palackého sdělit, že cítím hrdost a vděk těm, kteří nás „zachránili“. Situace v Rusku se drasticky mění, počet hlídkujících policistů s gumovými obušky se zvyšuje stejně jako ekonomický tlak západu a počet statečných na protiválečných protestech. A klidně je možné, že za pár dní bychom kartou nezaplatili a rubly bychom si jako bezcenné papíry mohli nechat na památku.

Komentář pro Českou televizi o našem útěku z Putinovského Ruska ke zhlédnutí ZDE a živý rozhovor ZDE.


zdroj fotografií: archiv autora, archiv Veroniky Smolkové, archiv Lucie Ryšťákové

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.