Vyhledávání

ROZHOVOR: Po revoluci jsem se dozvěděl, že mě sledovali, vzpomíná Giuseppe Maiello

Tentokrát jsme pro naše čtenáře vyzpovídali docenta, vysokoškolského pedagoga, garanta kultury pro Piráty, ale také majitele studenty oblíbené olomoucké hospody Zkouška, Giuseppe Maiella. Povídal si s námi nejen o podniku, který vlastní, ale i o návštěvě totalitního Československa a svých zážitcích ze sametové revoluce. Kromě toho pan docent odpovídal na otázky spjaté se svým politickým zaměřením a prozradil nám důvod, proč se chce ve svých názorech stát radikálnějším.


Nedávno uplynulo 30 let od revolučního roku 1989. Po celé republice proběhlo mnoho vzpomínkových akcí týkajících se tohoto výročí. Byl jste na některé z nich?

Bohužel ne, měl jsem dva šílené deadliny, které jsem musel dokončit. Nicméně jsem udělal to, že jsem si vzal počítač a zároveň si pustil televizi. Koneckonců nejsem mladý, takže se občas můžu koukat na televizi. Ale loni nebo předloni jsem prošel celý ten průvod z Albertova – a jako plus jsou u mě doma lidé, kteří před 30 lety přímo na Albertově byli, takže jsem si nechal vyprávět. 

Jste původem Ital. Co Vás v osmdesátých letech přivedlo do Československa?

Studoval jsem češtinu a měl jsem učitele, který byl disident – alespoň si to myslím. Byl to katolík, dostal tříměsíční stipendium na pobyt v Itálii a potom už tam zůstal. Získal stipendium lektora, ale neměl studenty. Já jsem v té době studoval politologii se specializací na východní Evropu a zabývali jsme se českými texty. Jak jsem toho lektora potkával na chodbě, tak mě zdravil slovy dobrý den, zatímco já jsem mu odpovídal lámanou česko-ruštinou. Vyptával se mě, co studuji. Tak jsem mu řekl, že studuji politologii a ruštinu jako cizí jazyk, a on nato, že učí češtinu. Zeptal jsem se ho, kolik má žáků, a jeho odpověď byla, že ani jednoho. No a tak jsem se stal jeho studentem. Jako katolíkovi se mu líbily starosvětské příběhy o svatém Václavovi a dalších, což pro mě bylo něco úplně neznámého. Díky tomu jsem se hodně spřátelil s českými archeology. A možná největším důvodem, proč jsem sem chtěl jet, bylo to, že jsem byl unavený z politiky v Itálii. 

Jaký zde byl Váš život před revolucí? 

Představte si, poprvé jsem zde byl na stáži v roce 1983. No, život před revolucí – těžko říct, protože pro mě to byl úplně neznámý svět. Byl jsem spíše zvyklý na ten alternativní západní. Já jsem ty komunisty a takové lidi moc neznal, byli skoro neviditelní. Jen matně jsem věděl, že moje učitelka byla členkou komunistické strany. Až potom jsem pochopil, že v té straně měla i nějakou vyšší funkci. StBáky jsem neviděl a až po revoluci jsem se dozvěděl, že jich pár bylo dokonce kolem mě a že mě sledovali. Ale ve skutečnosti, jelikož jsem měl italský pas, jsem ten tlak nepociťoval. Hodně mi vadilo, že zdejší média očerňovala nejen Západ, což bych ještě pochopil, ale oni očerňovali hlavně nás, kteří jsme na tom Západě byli. Československá socialistická televize z nás dělala nacisty, z čehož jsem byl hodně naštvaný. 

A jak jste prožíval revoluci?

Tenkrát jsem začal učit v Itálii současné dějiny a kamarádil jsem s archeoložkou Andreou Bartoškovou, manželkou Jiřího Bartošky (pozn. známý český herec a filmový organizátor). Takže jsem to měl vlastně velice jednoduché. Každé ráno jsem volal Andree, ona už od manžela věděla, co se zrovna děje a co dělají divadelníci. Potom mi tyto informace předávala. Následně jsem šel do školy a přednášel. Tohle byly moje nejjednodušší přednášky, stačilo zavolat, a když jsem pak přednášel o současných dějinách, tak to skutečně byly čerstvé současné dějiny. Je nás málo na světě, kteří jsme měli informace tzv. z první ruky, nebo v mém případě spíš přes Andreu, z druhé. Bartoška byl velmi dobře informovaný, a tím pádem i ona a nakonec i moji italští studenti. Rok 1989, to byl můj první rok v roli přednášejícího.

Takže jste byl během celého roku 1989 v Itálii?

Ano, dokonce jsem si myslel, že už se sem nikdy nevrátím. Myslel jsem, že moje zkušenosti s Československem skončily. Až po pár letech jsem se rozhodl k návratu. Tenkrát jsem žil s osobou, která byla velkým nepřítelem předchozího režimu. Nakonec jsem však tuto osobu dokázal přesvědčit, že už tu komunisté nevládnou, že se zde změnily poměry, a jelikož se mi Československo z estetického hlediska velmi líbilo, vrátili jsme se. Byl jsem ochotný se vrátit také z toho důvodů, že mi nabízeli dobré místo na italském velvyslanectví. Po roce 1991 už jsem tady byl nastálo. 

Co se zde podle Vás v uplynulých 30 letech nejvíce změnilo či nezměnilo?

Trošičku mi vadí, že se moc nezměnilo univerzitní prostředí, respektive univerzity. Chtěly autonomii a také ji získaly, ale jakou? Získaly autonomii finanční. Dnes, na rozdíl od doby před rokem 1989, nejsou transparentní platy – mezi jednotlivými platy tak máte obrovské rozdíly. Univerzity nabyly takové finanční autonomie, že jim do toho nikdo nemůže vidět ani zasáhnout. Já jsem byl kdysi dokonce v akademickém senátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a ani nám neřekli, jaké jsou vrcholné platy. Před 15 lety jsem jako odborný asistent pobíral měsíční plat 11 tisíc hrubého. Ale kamarád, který v té době dělal u tehdejší ministryně školství Petry Buzkové, mi řekl, že na Filozofické fakultě bylo minimálně 15 lidí, kteří měli měsíční plat více než 150 tisíc korun. Také bohužel ne všechny univerzity dostaly autonomii na dělání svých programů. Jediné univerzity, které získaly celkovou autonomii, jsou Palackého, Karlova a Masarykova. Devadesátá léta byla „hustá", hodně mi vadilo, když jsem viděl, že lidé, kteří měli docela dobrou pozici v komunistické straně, ji mají stále. To znamená, že nakonec ta jejich předrevoluční politická a ekonomická moc zůstala stále velká. To samé se týkalo i vysokoškolského prostředí. Ti, kteří měli moc předtím, si ji udrželi i nadále. Jen se lehce pročistily vedoucí funkce a odstranili se ti ubožáci, kteří byli členy komunistické strany. Ale ta celá střední vládnoucí garnitura zůstala – a je i dnes. Takže se změnilo mnoho věcí ve společnosti, ale na univerzitách méně, než lidé předpokládají. 

A vy jste se během těch 30 let změnil?

A jéžišmarjá, to víte, že jo. Když jsem přijel do Československa, byl jsem hubený, ale hned jsem hrozně ztloustnul (směje se). Také jsem býval mnohem radikálnější. Zrovna nedávno jsem si říkal, že bych zase mohl začít. Třeba to, co jsem vám řekl o univerzitách, jsou věci, které jsem neřekl už několik let. Protože člověk musí žít a přežít, ale už mě štve, když vidím své kolegy, kteří jsou vyhazováni jen proto, že neumí chodit v mocenských pletichách. Předtím jsem hodně věřil studentům, teď už věřím jen těm svým. Těm, kteří mě znají. Protože ti, kteří ne – nevím, na vysokoškolské půdě je totální chaos. Nedávno jsem se díval na svoji alma mater Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, jak je okupována studenty, kteří v ní demonstrovali za klima (pozn. protest proti klimatickým změnám). Jako student bych nejspíš udělal to samé. Jenže mám pořád strach, že v České republice se studenty někdo manipuluje. Před 13 lety jsem zažil, jak moji tehdejší kolegové, kteří byli za komunistů školeni, jak manipulovat se studenty, ponoukají své studenty kamarádskými slovy a skutky, aby dělali, co chtějí. Takže netuším, jestli na to ti studenti skutečně přišli sami, nebo za nimi někdo stojí. 

Vy se dost angažujete i v české politice. Co vás do ní přivedlo?

Původně jsem se zdejší politikou nechtěl vůbec zaobírat, protože vím, co to je. Politika jsou jen slzy a krev – a tenhle můj názor trval až do roku 2005, kdy mi žena řekla, že chtějí naproti našemu pozemku, kde byl nádherný les, postavit golfové hřiště. V té době jsem byl apolitický a na politiku jsem rezignoval. Nakonec díky své ženě, která na mě kvůli dané věci stále tlačila, jsem založil občanské sdružení na záchranu Klánovického lesa. No a potom jsem vstoupil do politiky, protože jak jinak chcete něco zachránit, že? Občanská iniciativa je bohužel jen slabá věc, tak jsem vstoupil do Strany zelených a náš les jsme zachránili. Poté jsem se stal členem Liberálně ekologické strany. Tato strana ale po čase začala být málo aktivní a já v té době najednou až moc – a to vedlo k mému rozhodnutí přidat se k Pirátům. Od roku 2005 jsem aktivní politik. 

Nedávno se v médiích hodně řešila kauza se šikanou u Pirátů. Dotkla se Vás tato kauza přímo?

Ano, hodně. Vždy jsem vstupoval do nějaké strany kvůli ideálům, ale samozřejmě jsem si všiml, že ne všichni to takhle mají a v politice jsou kvůli osobním a soukromým ambicím. A vidíte, zrovna dnes jsem nad tím přemýšlel a říkal si, proč bych já nemohl mít také takové ambice, proč se nepodřídím tomuhle dnešnímu trendu. U Pirátů jsem si všiml jedné osoby, které jsem vážně neseděl. Na jaře 2017 se Piráti nebyli stále schopni rozhodnout, jestli jsou pro, nebo proti Severoatlantické alianci. Jelikož u nás ve straně v té době stále neproběhlo referendum, oddělení zahraniční politiky ještě nerozhodlo, jaký názor máme. Já, jelikož jsem byl dost aktivní, tak jsem jako garant obrany prohlásil, že jsme pro. Já si myslím, že té osobě prostě vadilo, že jsem moc aktivní a že asi sklízím úspěchy. Vím, že on, jestli ne přímo, stál za kampaní v roce 2017, která byla vedena proti mně. V ní mě obvinili, že jsem proputinista a že jsem orientovaný na Rusko a tak dále. Také podporoval další dezinformace vedené proti mně. Nemohl jsem nic dělat. Když jsou vypuštěny nějaké dezinformace zvenku, dokážete se jim ještě bránit, ale když jsou přímo zevnitř ze strany od někoho, kdo jde proti vám, tak prostě nemáte šanci. Poté situace vypadala, že se uklidnila, minimálně do doby, než ta osoba chtěla kandidovat do eurovoleb. Já jsem však upozornil, že Markéta Gregorová by mohla být lepší, protože se mi zdá, že je taková „pirátštější“ – a zbytek jste určitě četli v novinách. Ta osoba na mě fyzicky a hlavně slovně útočila. To byl největší problém. Já jsem zůstal v šoku, protože to byla velmi velká agrese. Nakonec jsem přijel do Olomouce do Zkoušky, abych se poradil se svými lidmi, co mám dělat. Radili mi, že to nemám nechat, že musím udělat bordel, což se mi moc nelíbilo, jelikož jsem nechtěl před volbami poškodit stranu. Na druhou stranu každý má za sebou nechat nějakou malinkou stopu, že se stalo, co se stalo. Tak jsem to dal na seznam lobbistických kontaktů, protože koneckonců ta osoba byla poslanec. Jenže bohužel nebo bohudík, no nejspíše bohužel pro mě, novináři hodně kontrolují věci, které píší Piráti, a celé se to obrátilo proti mně. Mám pocit, že v rámci Pirátů funguje nějaká skupinka lidí, kteří uvnitř strany bojují o moc. Protože když jste poslancem, motá se kolem vás hodně peněz, můžete si platit asistenty a tak dále. A tohle vše se dá zmanipulovat. 

Sedíme ve studentské hospodě Zkouška. Jak Vás napadlo takový podnik otevřít a proč zrovna v Olomouci?

Učil jsem na zdejší Pedagogické fakultě a večer jsem chodíval k Dvěma strašidlům. Mnohokrát se mi stalo, že tam bylo plno. Jeden můj kamarád mě jednou upozornil, že tady kdysi byla nějaká hospoda, které jsem si vlastně nikdy nevšiml. Byla věčně tmavá a měla špatnou reputaci, protože zde prý strašilo. Jelikož jsem v té době skončil na zdejší univerzitě a začal jsem učit etiku a marketing v Praze, chtěl jsem své vědomosti využít v praxi. Tak jsme s dalšími lidmi dali dohromady nějaké peníze a převzali jsme si hospodu od těch, kteří tu byli před námi. Dost jsme to zde předělali a nyní jsme dokonce první hospoda v Evropě, která používá nanotechnologie, aby byl v podniku příjemnější vzduch. Dále se zde snažím zakázat plasty a to je něco, v čem jsem velmi přísný. Příští věc, kterou plánujeme udělat, jsou ekotoalety, a dokonce budeme mít i veganské utopence.

Zdroj fotografií: David Veverka

Iveta Konečná

Studentka žurnalistiky. Miluju všechny kriminálky, animovaný seriály a komiksy. Řídím se pravidlem APEROL FOR LIFE.