Vyhledávání

Planeta Hlava a svaté výšiny

Když si hlava vytvoří soukromý svět, ve kterém je paralyzována vlastní nekonečnou produkcí stresu, což se bohužel projeví jako konstantní a chorobné odkládání naprosto všeho, má to na člověka prazvláštní účinky. Řídící centrum pracuje na principu jakési robotické smyčky, z níž je jedinou cestou úniku zákonitě detonace (ne denotace, ani konotace). Dochází k tomu pomalu, nenápadně, snad setrvačností. Z toho miniaturního střízlivého koutku sebe, kde si celý proces tak nějak z povzdálí uvědomujeme, je to dobře pozorovatelné. Ne však ovlivnitelné, natož snad vyhnutelné. 

DSC_0608

Zatímco sedím na oné pomyslné bombě a před očima mi běží film se všemi hořícími deadliny, hlava se i navenek snaží všemu nastavit svůj týl. Soudím, že z větších výšin se to provádí mnohem lépe, je tam čerstvější vzduch. Z nejbližšího olomouckého kopečku se k tomu nabízí i uklidňující podívaná, pokud se na chvíli rozhodnete prokrastinovat vědomě, oficiálně a užijete si to. Řeč je samozřejmě o Svatém Kopečku. Tichém pozorovateli, jenž se vzpřímeně tyčí nad městem a se svou bazilikou stráží Olomouc i široké okolí.

DSC_0568_2

DSC_0588_2

V pozdním chladném odpoledni, bez příkras sezónního švitoření, je tu výjimečný klid, který přeruší jen bijící zvony. Ten klid je až takový, že vám dovolí být v přítmí chrámu solitérem. Žádné davy, žádný pohyb. Zvláštní zážitek. Ale snad mi to i nahrává. Díky dlouhému času expozice, který neudržím z ruky, mám na koberci polohu spíše ležícího, spícího.  

DSC_0623

DSC_0645

DSC_0651

Venku už se setmělo, město v dáli září třepetajícími světly a já se kochám pohledem dolů, s majestátní stavbou za zády.  Myšlenky ztrácí na hlasitosti a nadhled vytváří dojem, že ve skutečnosti nic jako stres nebo překážka není. Že je to chiméra přemýšlející mysli, snad aby se nenudila. A tak se spokojeně odebírám k návratu do nižších poloh. Bez hlavy.  

DSC_0667

DSC_0680

DSC_0669