Vyhledávání

Petr Orság: Učitelem jsem chtěl být, co si pamatuju

Druhý díl seriálu o osobnostech Univerzity Palackého je tady. Tentokrát jsme vyzpovídali vedoucího katedry žurnalistiky FF, Petra Orsága. Na katedře učí převážně předměty, které souvisí s historií žurnalistiky a také se snaží dostat na přednášky a semináře odborníky z médií.  Již od prvního ročníku žurnalistům tvrdí, že studují hobby obor. „Těší mě, když jsou studenti iniciativní,“ říká.

Jakou střední školu jste studoval? Co jste potom chtěl dělat?

Gymnázium v Šumperku. Vzhledem k tomu, že jsem studoval ještě za minulého režimu, tak těch možností nebylo tolik. Původně jsem chtěl být učitel, co si pamatuju.

Nelitujete někdy toho, že jste se učitelem nestal hned, že ta cesta k tomu trvala déle?

Ne, myslím, že je to úplně v pořádku, i ta cesta přes média, protože jsem si alespoň některé věci ujasnil. V podstatě jsem na 12 let od učitelství odbočil a vrátil jsem se k němu až na vysokou školu, což je trochu jiná forma, akademický život je jiný, než ten středoškolský nebo ten na základce. Naopak to bylo obohacující a viděl bych to jako trochu svazující, kdybych učitelství začal praktikovat hned po absolutoriu na vysoké škole. Je lepší, když člověk získá nějaké zkušenosti z jiných oblastí života a pak to může zúročit.

Studoval jste na UP historii a češtinu, co vás víc bavilo?

Historie byl koníček od základní školy, kdy jsem chodil do nějakého historického kroužku, a v češtině mě bavila literatura. Jazyk mám rád hlavně kvůli ní. To, že jsem se potom musel potýkat se starší českou literaturou a staroslověnštinou, tak to je jiná věc.

Jak vám studium šlo? Nějaké opakování předmětů?

Až na výjimky dobře. Myslím, že pan profesor Komárek mě jednou vyhodil z české morfologie, ale to jsem si spíš považoval. Pan profesor byl jedna z těch ikon vědeckého světa a lingvistického badatelství, takže toho jsem zopakoval, jinak myslím, že to bylo všechno napoprvé.

Dojížděl jste, nebo jste bydlel na koleji?

Můj cíl byl bydlet na koleji, ale tehdy bylo míst na kolejích málo, takže jsem to dělal různými způsoby. Zpočátku jsem na těch kolejích bydlel na černo, pak jsem chvíli měl nějaký privát, ale snažil jsem se bydlet, ne dojíždět. Člověk, který dojíždí, tak do toho vysokoškolského života v podstatě jen tak vpadá zvnějšku, ale když jste na kolejích, tak jste součástí a můžete prožívat nejen takové ty věci, které se přímo týkají studia, ale i ty, které se týkají komunity.

Pracoval jste v Hospodářských novinách, MF Dnes, na aktuálně.cz, nestýská se vám někdy po té žurnalistické praxi?

Někdy jo, ale mám kamarády v LN a občas i utrousím nějaký text. Teď se spíš potýkám s nedostatkem času, což souvisí s vedením katedry a to s sebou nese spoustu práce, která není moc viditelná, ani moc vděčná, ale nestěžuju si. Naopak si myslím, že ta odbočka z té praktické novinařiny na univerzitu mi umožnila podívat se na moje předchozí působení z odstupu a to je vždycky užitečné.

Je něco, co byste chtěl přímo na katedře změnit?

Těch změn, které jsme za poslední čtyři roky s kolegy udělali, je mnoho. Každopádně jsem se před pár dny vztekl, když jsem v nějaké internetové diskuzi zaznamenal výroky našeho bývalého absolventa, který se ne moc chvalně vyjadřoval o kvalitě žurnalistiky v Olomouci. Bohužel je to absolvent, který absolvoval ještě studium za minulého vedení a to byla jiná akreditace a celá řada věcí byla jinak. Myslím si, že v současné době je to nastavené dobře, dokonce podle výroku jednoho ze členů akreditační komise se olomoucká žurnalistika (pokud jde o kvalitu akreditačního spisu) řadí k těm nejlepším v zemi, co se týče strukturace toho studia. Chápu, že studenti by rádi měli ještě více praktických kurzů a propojení s praxí, ale univerzita z mého pohledu by měla člověka vybavit nejen těmi praktickými dovednostmi, ale i nějakým teoretickým zázemím, aby jeho uvažování o světě bylo smysluplné, a aby byl schopen tomu dobře čelit. Myslím, že jak teorie, tak praxe, jsou užitečné, byť se  některým studentům může jevit jako nadbytečné studovat základy politologie, sociologie a dalších věd.

ČTĚTE TAKÉ: Jaroslava Kubátová: Studenti se musí naučit dodržovat finální termíny

Co podle vás stojí za tím, že je o studium žurnalistiky takový zájem?

To nevím. Mám pocit, že to povolání s sebou pořád nese odér výjimečnosti, že je to něčím atraktivní a to do značné míry můžu potvrdit z praxe. Je to zaměstnání, kde se nenudíte, kde pořád můžete dělat nové věci nebo je zkoušet dělat jinak, protože to tohle zaměstnání, na rozdíl od jiných, umožňuje. Po určité době nakonec zjistíte, že proměnlivost a taková ta amébovitost žurnalistiky může být i pastí, protože člověk pořád jede v tom kole. Praktická žurnalistika je ohromný žrout času, je to sice pestré zaměstnání, ale může to člověku úplně zničit rodinný život, protože tomu povolání dává víc, než musí. Je to práce o sobotách a nedělích a to s sebou nese jisté oběti.

V prvním ročníku jste nám tvrdil, že žurnalistika je hobby obor, že by to měli dělat jenom lidé, které to opravdu baví. Jak jste na to přišel? Je totiž spousta studentů, kteří se na žurnalistiku hlásí proto, že neví, kam jinam by šli, a proto, že jim to připadá lukrativní. Co byste těmto lidem řekl? Ať skončí a jdou dělat něco, co je víc baví?

Po mnoha diskuzích s různými studenty jsem pochopil, že to (žurnalistika = hobby obor) tak být nemusí, ale pořád si za tím stojím, že člověk, který přijde na žurnalistiku a přijde na ni s ambicí být do budoucna žurnalistou, že pro něj to musí být hobby obor, a tím je žurnalistika specifická. V případě, kdy to tak není, tak se to pozná, a poznáváme to pořád. V okamžiku, kdy uspořádáte nějaký mimořádný workshop a přijde na něj dvanáct lidí, tak vím, že je to těch dvanáct lidí, kteří mají žurnalistiku jako hobby a dělají pro to víc, než musí. V případě, že zadáte nějakou praktickou práci, napsání několika zpráv, tak pro určité studenty je to problém. Občas se přijdou ptát, jestli jich skutečně musí napsat pět, a nestačily by jenom dvě? Pak přijde jiný student, který má to své portfolio plné různých textů, má zkušenosti v rozhlase, v televizi, byl na praxi atd., tak podle toho mezi nimi poznáte rozdíl. Je také rozdíl mezi jednooborovým a dvouoborovým studiem. V případě, že člověk studuje dvoubor třeba s anglistikou nebo sinologií, tak rozumím tomu, že žurnalistika mohla být únikem. Ale v okamžiku, kdy jdu studovat jednooborovou žurnalistiku, tak mi připadá bizarní nemít k ní vztah.

Na jaký zážitek, ať už se svých studentských let, nebo se studenty tady, nejraději vzpomínáte?

Za mého vysokoškolského studia toho bylo strašně moc. Spíš mě těší vztah k tomu, co bylo. Dělali jsme třeba studentské divadlo. Když to můžu posoudit s odstupem, tak se mi zdá, že mi v hlavě zůstávají jenom ti pedagogové, kteří byli výraznými individui, významní odborníci ve svém oboru a byli třeba úplně mimo pro praktický život. Viz pan profesor Komárek, který otvíral dveře zásadně opačným směrem, než měl, a pak říkal, že je zamčeno. To jsou takové úsměvné příhody z natáčení, ale to vůbec nesnižovalo jeho vědeckou erudici a to, že byl kapacita.

Pokud jde o to praktické, tak jsem rád a pořád mě těší, když studenti přicházejí s vlastní iniciativou, když nechodí do školy jen proto, že to chtějí vystudovat, pak mít nějaký diplom a pak jít do nějaké práce. Když třeba někdo zorganizuje studentský večírek. Několik let tady byl přeryv, kdy katederní večírek nebyl vůbec zvykem, a jsem rád, že nová generace studentů, která přišla před několika lety, na to navázala. To jsou věci, které mě těší, a mám z nich radost. Naopak mě netěší to, když někdo na praktickém workshopu někoho z kolegů, kteří sem přicházejí z médií, utrousí „My máme té praxe tak málo“, ale když pak David Macháček nebo někdo jiný udělá nějaký mimořádný workshop, tak se na to přihlásí úplně mizivé procento studentů.