Vyhledávání

Petr Bilík: Měl jsem vlastní hlemýždí tým

Do dalšího dílu naší série rozhovorů přijal pozvání doktor Petr Bilík. Ten je známý především studentům katedry dějin umění, kde vyučuje hlavně český film. Dříve býval ředitelem festivalu AFO a proděkanem pro přijímací řízení. Podílel se na přípravě tříletého pásma přednášek předních odborníků z různých kulturních oblastí v rámci projektu Upsolvent. Dnes se s ním, jakožto s proděkanem pro vnější vztahy a projektové řízení, můžeme setkat na nejrůznějších akcích katedry.

Začněme úplně od začátku: Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Kanálníkem. Jako dítě jsem s velkou radostí stával nad kanály a házel jsem do nich kamínky. Taky jsem chtěl pořádat šnečí závody a měl jsem už i hlemýždí tým.

Kdy jste se tedy rozhodl, že se budete věnovat filmu?

Poměrně pozdě, až někdy v šestnácti letech. Do té doby jsem byl spíše přírodovědně a matematicko-fyzikální typ. Teprve na gymnáziu jsem se velice razantně zvrtnul směrem k artu. Následně jsem zjistil, že to, čemu se amatérsky věnuju, tedy čtení a sledování nezávislých filmů, existuje taky jako obor, kterým bych se mohl do budoucna zabývat.

Chtěl jste tento obor vždycky vyučovat, nebo jste měl původně jiné představy?

Já jsem byl na gymnáziu skoro pětkař, takže se o nějakém vyučování nedalo uvažovat a spíše se předpokládalo, že se na žádnou vysokou školu ani nedostanu.

Jaký jste byl tedy student na střední a na vysoké škole?

Na střední škole jsem byl student přímo katastrofální. Přišel jsem tam jako základoškolský premiant, ovšem pak jsem měl úplně jiné priority související s tehdejší politickou situací (psal se rok 1989) a vlastní postpubertou. Vysoká škola potom byla obrovská výhra, protože jsem zjistil, že můžu studovat to, co mě opravdu baví. Ale i na univerzitě jsme byli hrozní lumpové, ve druháku jsme založili filmový klub, s nímž se pojily každotýdenní koncerty, vernisáže a pařby.

Celkem nedávno jste se stal proděkanem pro vnější vztahy a projektové řízení. Co tato povinnost obnáší?

Byl jsem nejprve najat na PR, což by mělo obnášet, že se fakulta začne navenek koncepčně prezentovat. Začali jsme běžnými reklamními kampaněmi, setkáváním a spoluprací se studenty, facebookem a založili jsme fakultní časopis. Poté jsem převzal projektovou iniciativu, protože jsem měl shodou okolností s projekty nejvíce zkušeností, a začal ponoukat jednotlivá pracoviště k symbiotické spolupráci a psát celofakultní projekty.

Jak tuto funkci zvládáte v kombinaci s Vaší učitelskou praxí?

Někdy se mé povinnosti s výukou překrývají, protože máme spoustu schůzek v rámci děkanátu, konference, výjezdy do zahraničí. Občas je to pro studenty určitě náročné. Nicméně zrovna v tomto semestru, kdy je práce na děkanátu nejvíc, zažívám zároveň i velmi funkční společnou práci na seminářích.

Máte nějaký životní cíl?

Ne, já to mám trochu jinak, než bývá obvyklé. Vlastně takřka nejsem ambiciózní, jsem spíš hyperaktivní. Mám rád, když se věci hýbou. Necítím nutnost čemukoliv dominovat, chci, aby v Olomouci a na fakultě fungovaly skvělé aktivity s nejlepšími lidmi. Pro toto se budu snažit vytvořit podmínky.

Když se díváte na nějaký nový film, dokážete si ho vychutnat jako „prostý“ divák, nebo ho neustále analyzujete a hodnotíte?

Ne, to vůbec ne. Když se dívám na špatný film, tak samozřejmě odhalím o něco víc než neškolený divák a tím víc mě to štve, ale když se dívám na dobrý film, o to větší z něj mám radost. Filmy si jinak velmi užívám, jsem emotivní typ, takže zůstávám se slzami v očích nebo s přihlouplým úsměvem ještě dlouho po titulcích.

Jaký je váš oblíbený film?

Diplomovou práci jsem psal o Spalovači mrtvol, dizertační studii o tvorbě Ladislava Helgeho, obdivuju Gustava Machatého. Jinak mám rád ruskou tvorbu: Tarkovského, Abuladzeho, Jurije Norštejna, Klimova, nové vlny šedesátých let. Ale i úplně nové blockbustery – Guillerma del Torra, Soderbergha, bratry Coenovi, Tarantina.

Co děláte ve svém volném čase? Máte nějakého neobvyklého koníčka?

Nemůžu být dlouho bez sportu. V poslední době vedou lyže, kolo, plavání nebo jen toulání se po okolí. Myslím si, že tady na fakultě studenti pořádný pohyb i poznávání okolí obrovsky zanedbávají, jejich horizont často končí Ponorkou. Přitom jde stíhat hospody, studium, kulturu i víkendové výjezdy s lyžemi na rameni. Taky rád vařím. Připravuju většinu obvyklých národních kuchyní, Francii, Itálii, samozřejmě česká tradiční jídla, Čínu nebo východní Evropu. Kromě řízků, na těch mě irituje, že musíte kvůli trojobalu zašpinit hned tři talíře.

 

Foto: http://www.afo.cz/?seo_url=&novinka=50