Vyhledávání

Pátá dimenze útočí

Určitě jste si všimli rozrůstající se sítě 5D kin, kterou nyní naleznete téměř v každém obchodním centru. Jelikož se mi nedávno do ruky dostala poukázka do jednoho z nich, rozhodla jsem se na vlastní kůži vyzkoušet, co takové kino vlastně obnáší.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli je tahle atrakce vůbec pro mě. Jako zarytému odpůrci všech věcí s kapkou adrenalinu se mi z představy pohybujících se sedadel ježily vlasy na hlavě. Rozumějte, když jsem byla malá, museli kvůli mně na jedné pouti zastavit lavici Mega Star. Místní kolotočáři se nejspíše natolik báli, že bych jim svým řevem odlákala zbytek potenciálních zákazníků, že se mě rozhodli sundat. A tak mi nějakou dobu trvalo, než jsem se konečně odhodlala. Nakonec mě přemluvil můj přítel.

Prvotní dojem foyer mě relativně uklidnil. Milá slečna za pultem nás vyzvala, abychom si vybrali z rozsáhlé nabídky filmů. Ty jsou rozčleněny do 5 kategorií – pro děti, strašidelné, dobrodružné, fantaskní a hororové. Můžete se tak projet třeba na divoké horské dráze nebo probádat tajemná zákoutí oceánu. Milovníci rychlých aut prožijí neobvyklý závod a odvážlivci zakusí děsivý pohled do útrob tunelů metra.

Po dlouhém dohadování, zda se opravdu nebudeme dívat na závodící auta, jsme si vybrali Labyrint iluzí, usadili se na pohodlnou sedačku a vyčkávali, než přijdeme na řadu. V ten moment jsem si také všimla velké obrazovky, která promítala předešlou dvojici v sále. Trochu jsem zadoufala, že u nás ji třeba vypnou a doteď vlastně nevím, jestli tomu tak bylo, nebo ne.

Po chvilce čekání jsme se usadili do promítacího sálu. Jsou v něm jen čtyři mohutná kožená sedadla na kovovém podstavci opatřená úchytkami. Paní nám vysvětlila, že na prostředních jde lépe vidět film a na bočních to s člověkem více hází. Z praktických důvodů jsme si vybrali ty uprostřed. Nasadili jsme si brýle a pak to začalo.

5d 2

Na „plátně“ se nám začal promítat příběh sprejera, který se snaží uniknout před nepřáteli z černé kapaliny, ti tak v průběhu filmu mění podobu. Jeho realita se přitom různě točí, převrací a ohýbá. Po chvilce ztratíte pojem o tom, co je vlastně nahoře, co dole a jestli běží po střeše budovy, nebo její fasádě. Sedačky se přitom snaží napodobit každý pohyb kamery, takže s vámi zuřivě cloumají ze strany na stranu, nohama vzhůru, obličejem napřed, až se mi občas dělalo špatně. Co na plat, pád střemhlav dolů se našemu rovnovážnému ústrojí příčí, a tak mi nezbývalo nic jiného, než urputně svírat držadla sedačky a zatnout zuby, vždyť pět minut není zas tak dlouhá doba. Ale to se lehce řekne. Ještě když se musíte tvářit, jako že je to hrozně super, kdyby kolem zmíněné obrazovky náhodou procházel nějaký známý. V sále fouká vítr, občas vás zkropí trocha vody, nebo se něco dotkne vašich nohou, a tak máte velmi realistický pocit, že vše kolem se skutečně děje.

I když jsem byla ráda, že je všemu konec, určitě bych návštěvu doporučila i ostatním. Je to velice specifický a nevšední zážitek a obohatí vaše vnímání kina o úplně nový rozměr. Aby taky ne, když je to 5D kino, že.  

Foto: www.slevomat.cz, www.kino-5d.sk

Veronika Svrčinová

Šéfredaktorka Heleny v krabici a studentka třetího ročníku žurnalistiky. Ve volném čase se věnuji čtení knížek a zpráv, popíjení kávových nebo alkoholických nápojů a ověřování politických výroků.