Vyhledávání

O čem je ten kóan ?

Dva jdou cestou. Jeden nezmokne. Ach, tento podzimní déšť!

Nejdříve vám se vší naléhavostí bubnuje na střešní okno, přičemž v přítmí pokoje vytváří tu nejútulnější náladu. Pak vás vyláká ven a se stejnou vážností i radostnou smělostí dopadá při procházení na deštník, pod kterým se marně snažíte udržet foťák suchý. 

DSC_2415_cb

01

Šumí, cinká, zpívá. Studí. Chce se vkrást do vaší přízně. Chce být oceněn. Přijat. Je to vztah jako každý jiný. Ocením-li já, ocení i on. Vlastně to spíše vypadá, že prohlédnutím skrze potřebu rozřešit svou vlastní důležitost dochází k procitnutí, že u něj je to nekonečný a neustálý projev přirozenosti. Že ve své jednoduchosti i kráse existuje bez jakéhokoliv očekávání cizího povšimnutí. Jak mylná jen může být myšlenka o náhlém závanu chvilkového osobního odhalení, které by snad mohlo být přivlastněno. A tak nějak je to, zdá se, se vším. Procházím tím spadaným listím, hrnu jej před sebou, přesně jako všechno, nad čím jen člověk může přemýšlet. Až to pak najednou tvoří pouhé vše, co vidí, čím žije. Jak to teda je?

DSC_2469_2

DSC_0008

Objevuji nové já nebo jen dovoluji, aby bylo mé pozornosti odkryto, co už zde dávno existuje? Jeví se to ale tak trochu polovičatě. Vždy přece vzniká něco nové. Ten nový rozměr tomu snad dodává právě to setkání dvou světů, při němž každý vkládá kus sebe, kus své jedinečnosti. V ten moment vzniká, i třeba na malou chvíli, nový aspekt vesmírného rozpínaní. Může to být okamžik, může to být bez měřítek času.

DSC_0011

Zdá se, že nejen s lidmi jsou setkání tohoto druhu výjimečná. Možná jste četli minulý příspěvek o olomouckém letním kině. Nový život jiskřících potencialit je všude tam, kde je mu dán prostor.

DSC_2435_4

A je to jako ten úvodní kóan. To setkání je kóanem.  Nedá se téměř zachytit.

 

foto: Veronika Krejčí