Vyhledávání

Nos jako bezelstný průzkumník

Uvědomili jste si někdy, kterou část svého těla často vystavujete všanc nástrahám každodenního života jako první? Jistě, jste-li majitelem výrazně větších bot nebo majitelkou jiných výrazně větších proporcí, možná „do toho jdete“ jinými partiemi. Každopádně, přestože se většina lidí v denních (a často i nočních) stycích zabývá především komunikací, málokdy si uvědomujeme, jak smutný je úděl našich nosů. Zobany, frňáky, pršáky či bambule, všichni dohromady jsou nemluvnými svědky našich pravidelných radostí a starostí, a to přímo z první řady. Kupříkladu když si takhle jakoby nic dáváte s přáteli do nosu. Copak náš nos má nějaké chuťové potřeby nebo nutkání? Nemá, nebožák, ani přátele, se kterými by si do sebe dával. Zneužíváme ho jako tichého prostředníka. Jiná je, když vám z ničeho nic dá do nosu nepřítel. Nikdy nikomu nic zlého neprovedl, leč vystupující orgán uprostřed obličeje se prostě nabízí jako přirozený terč. Jistý nepatrný podíl na vině by mohl nést v případě, že by jeho vlastník strkal nos, kam nemá. Tady bych obzvláště upozornila na trestuhodnou nedbalost, s níž lidé strkají svůj jediný čichový orgán do oblastí, které by dávný badatel označil jako hic sunt leones. Vznosně řečeno, nos se opět stává obětí svého nositele, jenž ho tak honosně nosí. [caption id="attachment_17455" align="aligncenter" width="300"]1242652777 Čichový orgán člověka, který má na starost jeden z pěti smyslů. (zdroj: 21stoleti.cz)[/caption] Předně, nejsem fanouškem delegování vlastní práce na někoho jiného. Přesto přiznávám, že na některé věci mám prostě nos. Ano, nebojím se přiznat, že jisté mé volby jsou spíše jeho. Ať už jde o kvalitní materiály, kulturní události nebo kvalitní lidi, obvykle mě neomylně vede ke správné variantě a ušetřil mne již mnohých nepříjemných situací, když předem zavětřil něco zlého. Kolikrát prostě stačí jít rovnou za nosem a člověk se sám diví, kam až ho jeho silueta dovede. Zde připojuji varování majitelům nerovných nosů, že ta cesta by v jejich případě mohla být pěkně křivolaká a klikatá. Když už jsme u fyzického vzhledu, zajímalo by mne, kolik pravdy je na pořekadlu: „Podle nosa poznáš kosa.“ Zoologické hledisko je jasné, kos má nos žlutý. U člověka to tak jednoduché není. Zeptala jsem se tedy mužské poloviny mého rodičovstva, která se o biotypologii zajímá. Dostalo se mi odpovědi, že například lidé s křivým nosem jsou skutečně „křiváci“ a často lžou. Vzhledem k tomu, že můj otec je hrdým majitelem příslovečné „skoby“, nevím teď, jak si nově nabytou informaci přebrat. A tak jsem zase tam, kde jsem byla. [caption id="attachment_17445" align="aligncenter" width="300"]Kos_cerny Podle nosa poznáš kosa. Vážně je to pravda?
(zdroj: Wikipedia)[/caption] Člověk by se měl čas od času pořádně chytnout za nos, jak se svým indikátorem pachů zachází. Vždyť je vědecky prokázáno, že první, co u potenciálního partnera při blízkém kontaktu podvědomě zkoumáme, je jeho vůně a pach. Takže žádné: „Láska prochází žaludkem,“ nýbrž putuje přímo skrze dutiny nosní. Takový nápor aromat a esencí každý den aby vola položil. Ale to on ne. Poskytuje nám nové a nové podněty, abychom je brzy vzápětí zapomněli. A přitom sám trpí neustálým nánosem prachu, který mu jako na potvoru ustavičně vdechujeme do útrob. V kontextu takovéto škodolibosti se těžko můžeme cítit trapně, když nám nos v nevhodnou chvíli začne pískat. Ba co víc, divím se, že se neohradí hlasitěji. Co říci na závěr? Těžko můžu doufat, že čtenáři bylo toto krátké zamyšlení o nosech nějakým způsobem přínosné. Při troše štěstí by jej mohl klasifikovat jako jen únosně nudné. Přinejmenším si snad ale udělá vlastní názor a nenechá se jen tak někým tahat za nos.