Vyhledávání

Nevěřili jsme, že se tohle opravdu děje, vzpomínají olomoučtí Bělorusové na protesty

V září 2020 představila olomoucká alma mater program stipendií pro běloruské akademiky a studenty, kteří se potýkají se složitým politicko-společenským vývojem v zemi. Nedávno do Olomouce přijel profesor historie, který byl za účast v protestech zatčen a vyhozen z práce. Nejen s ním Helena v krabici mluvila o životě v nedemokratickém režimu.

Kalendář ukazoval 9. srpna 2020, pro obyvatele České republiky úplně normální prázdninový den, teploměr ukazoval okolo 30°C a bylo polojasno. Pro většinu obyvatel Běloruska, největšího vnitrozemského státu v Evropě, však panovalo nejasno – nejasno ohledně toho, kdo bude jejich nový prezident nebo prezidentka a jak se situace v zemi bude vyvíjet do budoucna. Současnému běloruskému prezidentu, Alexandru Lukašenkovi, totiž nezávislá sčítání přisuzovala rekordně nízkou popularitu, i kvůli tomu, jak země (ne)zvládla pandemii koronaviru, navíc situace naznačovala, že se opozičním kandidátkám podařilo zmobilizovat dost voličů.

Protože však už před volbami byli zatčeni hlavní Lukašenkovi vyzyvatelé, podnikatel a youtuber Sjarhej Cichanouski a bankéř Viktar Babaryka, jako hlavní opoziční kandidátka začala vystupovat youtuberova manželka Svjatlana Cichanouskaja. Ta podle nezávislých exit-pollů Lukašenka porazila, Ústřední volební komise však nesouhlasila a Cichanouské přisoudila 10,9 % hlasů, zatímco stávají prezident údajně vyhrál s 80% převahou. Masové protesty, které následovaly, uvedly zemi do chaosu, několik tisíc lidí bylo zatčeno, desítky až stovky zraněno, někteří zemřeli.

Pět dnů po volbách se do protestů zapojili i někteří vysokoškolští pedagogové – 14. srpna podepsalo 49 pracovníků Institutu historie prohlášení, ve kterém vyjádřili nedůvěru k výsledkům, které publikovala Ústřední volební komise, a žádali dodržování ústavy a zákonů Běloruské republiky, propustit všechny politické vězně a zadržované občany země, zastavit mučení, potrestat všechny viníky podněcování sociálního nepřátelství ve společnosti, rozpustit OMON (tj. jednotky zvláštního určení běloruské armády), přemístit věznice a vazební věznice do podřízenosti Ministerstva spravedlnosti Běloruské republiky a zavést princip volby soudců.

Ales

Jedním ze 49 historiků byl i profesor Aljaksandr Žlutka, historik a filolog, odborník na středověké latinské literatury na území současného Běloruska. Ten byl zadržen čtvrt roku po srpnových volbách. Dne 8. listopadu jej zatkli během účasti na manifestaci. „Nás prostě sebrali, umístili na celu, kde bylo 20 lidí. Postele byly bez prádla, cela byla bez vybavení,“ popisuje. „Pak nás vzali přímo v budově věznice k improvizovanému soudu, zeptali se nás, komu je víc než 60 let. Mě pak převezli na jinou celu, kde už bylo jenom 8 lidí, tam už to bylo o něco míň špatné. Byli tam samí vzdělanci – spisovatelé, umělci, podnikatelé a lidé s vysokoškolským vzděláním. Všechny, kdo se nějak projevili proti moci.“

Žlutka od improvizovaného soudu odešel s 10 dny vězení. O dva týdny později se běloruská Akademie věd rozhodla neprodloužit mu smlouvu, stejně jako jeho dalším sedmi kolegům. I přes protesty kolegů zůstal bez práce. Žlutku jako specialistu na středověké dějiny a latinu nedokázala univerzita nahradit, což potvrzuje domněnky některých analytiků, kteří mluví o odlivu mozků – podle některých údajů z Běloruska uteklo až 200 tisíc lidí.

„Někteří mí spoluobčané byli následně propuštěni, další jsou zatýkání znovu. Někteří emigrovali ze země, většinou do Polska. Například jeden můj kolega z univerzity je v Polsku, další je momentálně v Turecku. Jezdí se také do Lotyšska a do Litvy. Nebo sem.“

Ales podobně jako další občané Běloruska a další lidé, doufal, že srpnové volby změní směr, kterým se země od nástupu Lukašenka k moci v roce 1994 ubírá. Volby označuje jako zmanipulované, a protesty by možná něco změnily, kdyby podle jeho slov nebyl Alexandr Grigorjevič Lukašenko jenom loutka svého silnějšího a většího bratra – Vladimira Vladimiroviče Putina, ruského vládce. „Na rusko-běloruské hranice byla vyslána Rosgvardia, která byla připravena zasáhnout,“ připomíná. „I nyní je podle mě Rusko připravené zasáhnout, Bělorusko je pro ně tranzitní koridor, místo, kde je možné umístit základny a podobně.“ (což se během prvních dnů ruské invaze na Ukrajinu potvrdilo, pozn. red)

Život v Olomouci si Ales užívá. „Víte, na rozdíl od Minsku je tady spoustu historických budov a kostelů. Já jsem katolík, takže je to pro mě skvělé místo,“ usmívá se a ukazuje prstem z okna své pracovny na kostel svatého Michala. „A jestli mi vadí, že jsem daleko od domova?“ zamyslí se a doplňuje: „Vadí mi, že jsem bez manželky, která doma v Bělorusku vyučuje angličtinu. Chtěl jsem, aby přijela za mnou aspoň na Vánoce, ale z Běloruska do Evropské unie je teď velice složité cestovat,“ říká a vzpomíná na problémy s prvním pokusem o vyjetí do Olomouce. „Jel jsem v autobuse, všechno bylo v pořádku – a pak jsme dojeli na polské hranice, kde mě nechtěli pustit, protože nejsem naočkovaný evropskou vakcínou. Tak jsem se musel vrátit a jet přes Ukrajinu.“

Návod, jak dostat do Běloruska svobodu a demokracii nemá. „Jestli se něco změní, bude to záležet na množství faktorů. Obávám se ale, že v nejbližší budoucnosti se nic nezmění – aspoň ne k lepšímu.“ Podpora velkého souseda je pro běloruský režim klíčová. „Dokud bude režim financován z Ruska, nic se nezmění, ani přes západní sankce. Sankce by v první řadě měly být proti Rusku,“ upozorňuje.

Co bude dělat, až mu skončí grant na projekt o Františku Skarinovi a bude muset odjet, neví. „Přátelé mi nabídli místo v Polsku, ve Varšavě. Ale ještě uvidíme, jak to všechno bude a co nám osud přinese,“ povzdechne si a zamyšleně se znovu zadívá směrem ke svatému Michalovi.

Alina

Ještě před protesty absolvovala svou cestu za evropským vzděláním mladá studentka Alina. Její rodiče pracují ve státní správě, proto její jméno uvádíme pozměněné, někteří Bělorusové v zahraničí totiž můžou být sledováni, jak uvádí lotyšský investigativní server Delfi.lv

Studium v zahraničí jí rodiče naplánovali už v době, kdy byla na střední škole. Děvče, pro které byla trochu děsivá představa jezdit do nedalekého Minsku, s myšlenkou studia v Česku souhlasila. Dva roky před maturitou se začala učit česky. Učení češtiny se jí nezdálo nijak obzvlášť těžké. „Čeština je slovanský jazyk, který je v něčem podobný polštině a v něčem ruštině, takže naučit se základy nebylo těžké,“ říká. Jako studentka filologického oboru na Filozofické fakultě však na začátku studia bojovala s českou terminologií, kterou však nakonec úspěšně zvládla.

Alina působí velice informovaně a dospěle, o současné situaci v zemi získává informace podobně jako ostatní lidé z telegramových kanálů. Některé neprovládní weby, které informovaly o protestech v srpnu 2020, jako například tut.by, nejčtenější v zemi, byly totiž úřady zakázány. Web byl založen v roce 2000 a patří k nejsledovanějším v zemi.

Do ulic však s transparenty nevyrazila, protože v té době už byla v Česku. I tak situaci ve své rodné zemi sledovala den po dni, hodinu po hodině, a doufala, že až přijede na návštěvu domů, přijede do demokratické země. „Jsem spíš člověk, který to sleduje zpovzdálí. A navíc rodiče i prarodiče mají dobré postavení ve státní správě, takže jsem se bála, že bych je nějak mohla poškodit,“ vysvětluje.  

Jan-Peter

I neBělorus může mít zajímavé zážitky. Z trochu jiné perspektivy totiž viděl Minsk německý lektor Jan-Peter Abraham. Protestů se účastnil jako pozorovatel, sledoval, jak se vyvíjí dění v zemi, kde od roku 2018 učil německý jazyk v rámci agentury DAAD. Po zhoršení vztahů se západními zeměmi však bylo velvyslanci Německa oznámeno, že místní zastoupení DAAD musí ukončit činnost. „Oficiálně nám řekli, že se jedná o reakci na tzv. 4. paket sankcí proti režimu ze strany EU,“ vzpomíná. Myslí si však, že to bylo trochu jinak. „Podle mého názoru byl tento krok naplánován už delší dobu v rámci toho, že chtěl režim znesnadnit kontakty občanů se západními zeměmi,“ říká.

V rámci DAAD funguje tzv. lektorský program. Jedná se o celosvětové sítí lektorů-docentů germanistiky a německého jazyka, zhruba 450 lidí, kteří pracují na univerzitách ve většině světových zemí. V tehdejším Československu začali první lektoři DAAD pracovat na začátku 90. let, už předtím tady však pracovali lektoři z NDR. Po vyhoštění z Běloruska si požádal o práci v jiném místě – a jako nejlepší volba se mu zdála Olomouc, kterou si pochvaluje.

„V Bělorusku jsem strávil dva roky, pracoval jsem jako učitel německého jazyka na fakultě mezinárodních vztahů Běloruské státní univerzity,“ říká poměrně dobrou češtinou. K slovanským jazykům má blízko, studoval totiž slavistiku – ruštinu a češtinu.

Protesty po volbách zažil velmi osobně – kvůli covidu a problémům s cestováním chtěl zůstat v Minsku i během léta, a využít tak volného času k cestování. „A viděl jsem to, jak se říká, z první ruky. Bydlel jsem 5 minuty pěšky od hlavní magistrály a centrálního náměstí“, vzpomíná a je vidět, že tyhle možnosti mu jako zájemci o středo a východoevropské země chybí.

Spousta činností se dnes odehrává hlavně na internetu a přes sociální sítě. Jana-Peterova první vzpomínka na období protestů se pojí s tím, že byl internet vypnut. Podařilo se mu však k internetu připojit a sledovat dění aspoň online. „Aktivní účast v protestech jsem neriskoval. Už tak byla situace dostatečně stresová, když si člověk uvědomí, jak blízko od něj zadržují, mlátí a v některých případech zabíjí lidi.“

Nejen pro něj je nepochopitelné, jak se v 21. století, kousek od hranic Evropské unie, můžou beztrestně dít takové činy ze strany oficiálních pozic vůči vlastním občanům. „Já ani mí kolegové jsme to nechápali. Nevěřili jsme, že se tohle opravdu může dít – a dělo.“ Za nejsilnější vzpomínku považuje protesty po zabití Romana Bondarenky.

Teď se situace taky moc nelepší – a do budoucna je i Jan-Peter skeptický. Probíhá hluboká krize, ani ne politická jako morální. Velká část společnosti je proti vládě, další ztratili důvěru ve stát a chtějí odjet, vypadá to jako normalizace tady v Československu po roce 1968,“ vypočítává. Lidé podle něho ignorují všechno oficiální, žijí ve své vlastní bublině a přes víkend jezdí na daču, kde se odreagují. „Každopádně – bohužel si nemyslím, že se něco v nejbližší době změní, i kdybych to zemi přál,“ zakončuje konverzaci.

zdroj fotografií: ČT24, archiv katedry germanistiky FF UPOL, archiv Aljaksandra Žlutky

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.