Vyhledávání

„Neúspěch je nutná součást úspěchu. Měli byste být hrdí a slavit,“ tvrdí organizátor českých FuckUp Nights Tomáš Studeník

Tomáš Studeník, radikální inovátor a městský hacker, šéfuje konzultační společnosti Insane Business Ideas a jako kreativní ředitel působí v digitálním butiku Confidence Digital. Vedle organizace inovačních maratonů CEE Hacks, kde hackeři a studenti z celého světa řeší problémy v dopravě, energetice, zdravotnictví a sociální oblasti, pořádá i českou verzi FuckUp Nights, jejíž už třetí ročník se uskuteční v kině Metropol toto úterý 7. května v sedm večer. Helena v krabici ho o této akci vyzpovídala.


Kdy vznikla myšlenka FuckUp Nights? A za jakým účelem večery pořádáte?

Asi před čtyřmi lety se mi podařilo „vygooglit“ partičku Mexikánců, jak se baví o průšvizích na parkovišti a zapíjejí to, co se jim ten den nepovedlo, pivem. Hned jsem si řekl, jak by tohle rezonovalo s naším čecháčkovstvím, kde nás nepotěší nic víc, než když sousedovi chcípne koza. Nebo se ten stereotyp změnil? Dal jsem si za úkol tuhle show zoufalců dostat mezi „úspěšná“ pražská podnikatelčata, aby se nebrala tak vážně a veřejně nalila všem čistého vína; úspěch není zadarmo, platí se za něj stovkou proher. Neúspěch je nutná součást úspěchu. Měli byste být hrdí a slavit. Podívejte se na nejúspěšnějšího vynálezce všech dob, Thomase Alvu Edisona, který potřeboval tisícovku slepých uliček, něž vynalezl žárovku. Bez nich by se mu nerozsvítilo. Americký filozof Daniel Dennett dokonce říká, že nezdar je základním nástrojem myšlení.

Proč myslíte, že lidé na FuckUp Nights chodí? Kvůli naší radosti z cizího neštěstí?

Nejčastěji tam vidím studenty, mladé podnikatelky a podnikatele, kreativce, startupery, ale také investory, kteří hledají každý měsíc ve vyprodané pražské Lucerně nové talenty a projekty pro své investice. Všichni se tam chodí poučit z chyb druhých a přitom se zasmát. Jak říká můj nejoblíbenější farář Zbigniew Czendlik, je to zábavný večer s intelektuálním přesahem.

Mohou diváky příběhy, které na akci zazní, i inspirovat? Máte od nich nějakou zpětnou vazbu?

Ano a ano. Nedávno mi volal jeden speaker, co vystupoval v Hradci Králové. V knihkupectví ho oslovil prodavač, že si ho pamatuje z FuckUp Night a že se rozhodl udělat to samé co on. Odešel z korporace, aby si otevřel knihkupectví. A teď je nejšťastnější člověk pod sluncem. Díky FuckUp Nights.

Vzpomenete si na nějaké vystoupení, které Vám, z jakéhokoli důvodu, utkvělo v hlavě?

Třeba příběh Petra Stančíka, jednoho z nejtalentovanějších českých spisovatelů, držitele Magnesia litera 2017 za román Mlýn na mumie. Petr chtěl vybudovat startup, kde by choval nosorožce. Proč? Protože prášek z jejich rohu má afrodiziakální účinky a je po něm velká poptávka v asijských zemích. Ale pozor, on by jim neubližoval, jen by těm nosorožcům ten jejich roh jemně opilovával. Ne, to není vtip. Petr už měl dokonce hotový manuál korporátní identity. Nakonec realizace (naštěstí) narazila na legislativní omezení, která zabraňují podnikavým spisovatelům pilovat nosorožce. Ještě si nemohu nevybavit vynálezce a performera Honzu Strmisku, který vyvinul audiopilulku. Je to pilulka, ve které duní techno rytmus. Spolknete ji a celých deset hodin vám zní ty údery útrobami. Prožíváte hudbu zcela novým způsobem, doslova zevnitř. Nikdy nezapomenu, jak se Honza producíroval na pódiu nahatý jen v boratkách a ukazoval, kudy pilulka tělem putuje.

Pozorujete nějaké rozdíly, jak se na neúspěch nahlíží u nás v ČR a jak v zahraničí?

V zemích s rozvinutější podnikatelským duchem je neúspěch součást profesní kvalifikace. Před rokem byl v Praze na návštěvě viceprezident GE a ten mě ujistil, že by nikdy nevzal manažera, který nikdy nic nepodělal.

Čím je to způsobeno? Myslíte, že za to může výchova či škola?

Roli hraje asi víc faktorů. Nezdar je pořád společenské tabu, nikdo se tím nechlubí. Ale možná bychom měli. Nedávno jsem zaznamenal chvályhodný vtípek jednoho amerického profesora, který zkomponoval své CV jen z toho, co se mu nepovedlo.

Existují podle Vás nějaké mezigenerační rozdíly, co se týče strachu z neúspěchu?

Určitě. Mladí se již tolik nebojí natlouct si mandibulu. Je to možná dané celkovým posunem světa od egocentrismu k excentrickému ekosystému. Vlastnit věci již není středobodem vesmíru a prohry tak méně bolí. Navíc prohra jednoho je málokdy výhrou někoho jiného, prohra je jen v našich hlavách.

Končí podle Vašich zkušeností české „fuckupy“ dobře? Co lidem dávají?

Přesně na tohle odpovídá Velká kniha FuckUpů, která vyšla koncem minulého roku v nakladatelství Jan Melvil Publishing. Jedná se o sebrané průšvihy osobností českého byznysu, kultury a života vůbec. Dal jsem dohromady přes čtyřicet nejinspirativnějších příběhů z FuckUp Nights. Dočtete se, jak Zbyněk Frolík přišel o sto milionů nebo jestli trápí Aňu Geislerovou, že má jen základku. Kniha se dá objednat i on-line na www.fuckupnights.cz.

Jaký byl Váš největší neúspěch, který vás nejvíce nakopnul? Jak se celkově s úspěchem vypořádáváte?

Když se mi nepodařilo získat stipendium na studium v USA před více než dvaceti lety. Maturoval jsem ve Velké Británii a strašně moc jsem chtěl za velkou louži splnit si americký sen. Skončil jsem čtvrtý. První tři brali. To byla moje první velká prohra, která mě srazila z oblak na zem. Pronajal jsem si v Holešovicích byt a začal psát povídky do Playboye.

Co byste poradil lidem, kteří právě nějaký neúspěch, ať už v jakékoli oblasti, zažívají?

Jak říká Albert Einstein: „Neúspěch je úspěch v běhu. Každý, kdo se trápí, rmoutí a úspěch nikde, by si měl uvědomit, že čekání je polovina slasti.“ Dnešní facebooková doba je plná samých „lajků“ a pozitivních bublin. Ale to, co nás posouvá dopředu, je odvaha setkat se s tím, co příjemné není a co někdy bolí. No pain no gain.

 

Foto: z archivu Tomáše Studeníka

Iveta Konečná

Studentka žurnalistiky. Miluju všechny kriminálky, animovaný seriály a komiksy. Řídím se pravidlem APEROL FOR LIFE.