Vyhledávání

Návštěva Onoho světa

Po úspěšném absolvování stresující maturitní zkoušky následuje zasloužená odměna sladká jako předražené lízátko od Chupa Chups – takřka čtyři měsíce prázdnin. Pro každého studenta je tohle volno jako světlo na konci tunelu. Ale když nastane, stereotyp ho bohužel vyplní až příliš rychle. Chudý studentík si totiž potřebuje vydělat peníze, aby mohl uskutečnit své velké plány, a tak jde z práce do práce. I já jsem propadla pracovnímu nasazení, dokud nepřišlo ono vytržení z reality.

Náplní mých letních dnů byl úklid, sen všech perfekcionistů a Moniky z Přátel. Zní to, jako bych byla obrovská nepořádnice (to sice jsem), ale k uklízení mého pokoje jsem se vůbec nedostala – brigádničila jsem totiž jako pokojská na hotelu. Ano, zní to jako vrchol voyerství – pokojská má přeci klíče ke všem pokojům, může si zkoušet cizí oblečení, smát se slipům s tučňáky a krást sladkosti. Realita je bohužel trochu jiná…

V prvních dnech je člověk plný optimismu, svou práci bere jako poslání, s radostí utírá prach, prozpěvuje si, vysavačem přejede každý koberec radši dvakrát, vanu myje dětským šamponem, protože přece báječně voní a toaletní papír doplní klidně o dvě role – však ať se pomějí! Nicméně časem pokojská rezignuje.

Vysát stačí jednou, vanu olízne sprcha a toaletní papír je pouze jeden na každý pokoj – nejsme přeci milionáři. Každodenně opakované pohyby přešly ve stereotyp a já ani nevnímala, kolik mýdlíček jsem dala na kterou postel. Ale potom najednou…

Vysávala jsem zrovna u dveří apartmánu, když zafoukal vítr a dveře, které se ocitly v epicentru tohoto uragánu, se s bouchnutím zavřely. Tedy – zavřely by se, kdyby v nich nezůstala má ruka. Prudká bolest mi vystřelila až do konečků vlasů a já zakřičela tak, až vysavač přestal vysávat. Zanechala jsem zmatený přístroj svému osudu a odvrávorala do čerstvě umyté koupelny, že si opatrně opláchnu krvácející ruku. A potom to přišlo – spasení. Ucítila jsem podivné mravenčení, před očima se mi zatmělo a já vstoupila do Onoho světa.

Třebaže to zní jako vykoupení z pozemských hříchů, ve skutečnosti jsem sebou švihla na zem jak dlouhá, tak široká (a po těch čokoládových dortíčcích se šlehačkou, kterých jsem za prázdniny spořádala nespočet, mi věřte, že to musela být rána jako z děla). V cestě mi ale stála vana, o kterou jsem si úspěšně rozbila hlavu. Jak dlouho jsem tak cestovala po Onom světě, dosud není nikomu známo. První myšlenka, která mě po probuzení napadla, kupodivu patřila mým játrům – pocit, že mám hlavu jako střep, jsem totiž v prvotní dezorientaci přisuzovala příšerné kocovině.

Pracovní docházku jsem musela na pár dní přerušit i přes mé vysvětlování, že praštěná jsem byla už předtím, takže styk mé hlavy a okraje vany nebyl plodný. A z návštěvy nadpozemského světa jsem si odnesla pouze to, že to tam zavání tmou a kocovinou.

Fotografie: http://wallpapers-fenix.eu/