Vyhledávání

Nákup potravin – studentova noční můra

Pro začátek trocha biologie – aby mohl člověk v pořádku fungovat, musí mít vyvážený výdej energie a příjem potravy. V průběhu života se sice přehodnocují žebříčky hodnot, mění se partneři, kachličky v koupelně či zubní kartáčky, ale jistota výdeje a příjmu zůstává stále zachována.

V průběhu mateřské a základní školy stojí za vším rodiče. Jsou to naši neutuchající podporovatelé, trenéři a hlavně sponzoři – maminka/tatínek nakoupí a svět je rázem plný lentilek, pendreků nebo zkrátka toho, co nám daný rodič přinese. Člověk tak nějak počítá s tím, že doma bude nakoupeno, a považuje to za samozřejmost.

Na střední škole se již některé věci mění, ale pokud student nebydlí na internátě nebo sám v bytě, jistota plné lednice stále přetrvává, a proto není důvod, proč si této skutečnosti vážit – jídlo je doma každý den, no a co? Jisté problémy nastávají až v další fázi – v přechodu na univerzitu.

S vysokou školou často přichází spousta nových zkušeností a zážitků. Mezi nejzásadnější vjemy ale patří překonávání překážek – a jednou z nich je návštěva obchodu s potravinami. Velmi rychle se totiž ukáže, jak marniví jsme byli, když jsme si nevážili plné lednice.

Kdo nezažil na vlastní kůži, nemá šanci porozumět té bouři pocitů, která se každému studentovi při běžném nákupu prožene hlavou. Hned u vchodu stojí nebohý študák před těžkým rozhodnutím – vzít si vozík, nebo košík? Je zvyklý na prostorný vozík, maminka ho přece vždycky brávala. Nicméně poté si vzpomene, že nakupuje pouze pro sebe a že lednice, kterou má k dispozici, je plná alkoholu. Potupně sáhne po malém košíku a vydává se na strastiplnou cestu.

Jako první míjí regály s ovocem a zeleninou. Strašně rád by se u nich zastavil, vzal si třeba banán, rajče, papriku, nechce pořád jíst polévky z pytlíku! Rodiče mu přeci říkali, že vitamíny jsou důležité. Ale při pohledu na ceny jednotlivých potravin musí zklamaně sklopit oči a pokračovat v krasojízdě. Situace se nelepší – tolik lákavých nabídek, tolik slev, které na něj volají, tolik voňavých potravin. Student zjišťuje, že má chuť i na to, co nikdy neměl rád. Několikrát se tedy musí zastavit, aby si vyndal z kapsy peněženku a opravdu se přesvědčil, že v ní cinká pár drobných. Proč jen včera veškerý rozpočet na tento nákup utratil za pitný režim ve Vertigu? Apaticky sbalí peněženku, botou „rozšudlí“ sliny, které mu ukáply na podlahu u regálu s dorty, a pokračuje ve své anabázi.

Odevzdaně si vezme sáček, do něj nabere pět rohlíků, posléze do košíku přihodí nejlevnější paštiku, pár nudlových polévek a jako poslední hřebíček do rakve i Ramu. Když míjí chladničku s máslem, opatrně se snaží proplížit kolem, hlavně aby nezavadil o ten zhmotněný luxus. S obdivem zírá na zákazníky, kteří se samozřejmostí berou kostky másla a dávají si je do vozíků. Připadá si tak maličký, bojí se, aby nějaké máslo neshodil, to by ho stálo sebevědomí. Uf, zvládl to, jeho peněženka i důstojnost přežily bez úhony.

U pokladny zaplatí, vyjde mu to tak tak, zbývající korunka se na něj ironicky směje. Naštvaně zavře peněženku, když tu mu zazvoní mobil.

„Mami, no ahoj… Jo, dobré, mám se dobře… Ne, neboj, učím se, ano… Spolužáci? Jo, super, včera jsme byli na takovém… Přátelském posezení, no… Co? Jasně že nepiju! Co si o mně myslíš? Vždyť mě znáš… Zrovna jsem na nákupu! Tak jsem zodpovědný! Cože? Co že jsem koupil? Jo, aha… No co bych asi tak koupil… Ehm… Tři rajčata, půlku chleba, šunku, sýr, vajíčka, špagety, olej, nějaké sušenky… No vidíš to, jakou ti dělám radost. Jo, tak se měj. A pozdravuj ledničku – teda ehm babičku. Jo, babičku. Ahoj.“

 

Fotografie: telegraph.co.uk