Vyhledávání

Mohou fungovat i alternativní školské systémy? Berlínská střední je toho přímým důkazem!

Je všeobecně známý fakt, že v dnešní době roste počet soukromých škol a velmi stoupá jejich obliba. Mají však tyto instituce stejně kvalitní vzdělávací systém jako státní školy? Studenti v Berlíně mají jasno, tamější výuka je dokázala bez větších potíží připravit k nelehké státní maturitní zkoušce, kterou skládají písemně i ústně ze čtyř předmětů. Festival dokumentárních filmů Jeden svět se letos zaměřil na stěžejní téma  aktualizace systému, v tomto případě i toho školského. 

Jedním z posledních promítaných dokumentů festivalu Jeden svět byl i snímek Rebelská střední v Berlíně. Šlo v něm o zmapování dvou let nadstavbového maturitního studia žáků, kteří z různých osobních důvodů doposud nedokončili úplné střední vzdělání. Ať už je k tomu dovedly problémy s respektováním autorit, šikana ze stran spolužáků, drogy či jen prachobyčejná lenost, ke školskému systému získali odpor a za žádnou cenu se nehodlali do školy vrátit zpátky. To však ještě netušili, že v hlavním městě jejich vlasti existuje opravdu netradiční střední, nabízející řešení pro jejich neřešitelná úskalí.  

Žádný ředitel, známkování nebo zasedací pořádek. Berlínská střední funguje už od 70. let minulého století zejména na principu svobody a komunity. Studenti mohou během vyučování kouřit, brát si do třídy své domácí mazlíčky a odejít bez omluvy, kdy se jim zachce. Na první dojem to zní až příliš liberálně, nemyslíte? Každý z nich je ale součástí projektu, na kterém má svůj podíl a nese určitou zodpovědnost. V rámci společných shromáždění hlasují i o výši školného a volnočasových aktivitách pořádaných v prostorách školy. Jeden vedle druhého participují na jejím úspěšném chodu a je jen na nich, zda si svou povinnost vezmou k srdci. 

Učitelé tvrdí, že zdejší studenti prochází třemi fázemi. První je fáze nadšení. Všichni jsou uchváceni velkou svobodou, poznávají se se svými spolužáky, aktivně se angažují a zapojují jak při výuce, tak při organizování akcí. Pak ale přichází fáze vystřízlivění. Najednou jich postupně ubývá v lavicích, naopak přibývají úkoly a zájem upadá. Nyní jim dochází, že to není až taková sranda, jak se ze začátku mohlo zdát. V konečném stádiu nastává produktivní panika těsně před maturitní zkouškou. Studenti si uvědomují, proč do toho vůbec šli a z plných sil se snaží dotáhnout své studium k úspěšnému konci.

Během pozorného sledování jsem si stále dokola pokládala otázku, zda bych sama chtěla mít tolik svobody. Vím totiž, že nejlépe funguji, když mám nad sebou bič v podobě deadlinů a hrozících seminárních prací. Jedině tak jsem schopna stoprocentního výkonu. Moc si nedokážu představit, jak dlouho bych na podobné škole vydržela. Nejspíš bych musela mít obrovskou motivaci, což se domnívám, že lidé po x neúspěšných pokusech o dodělání vzdělání jistě mají. Vidí totiž v podobném zařízení neochvějnou naději na změnu. Překvapilo mě odhodlání některých aktérů dokumentu podat přihlášku na vysokou školu. Berlínská střední v nich probudila a podpořila lásku ke studiu, a to je prostě a jednoduše fenomenální. 

Po skončení filmu následovala debata s Michalem Vodičkou, ředitelem olomoucké alternativní základní školy – ScioŠkoly. Ta stejně jako již zmíněná střední neznámkuje, ale dává slovní zpětnou vazbu, a podobně fungují i společná shromáždění, kde má každý žák právo hlasovat. Nejsou zde učitelé, nýbrž průvodci, děti kromě základní matematiky, českého a anglického jazyka využívají souhrnného předmětu SVS (Svět v souvislostech) a dokonce se mohou zapisovat na jimi vybrané projekty. 

„Naše škola je postavena na respektujícím přístupu k dětem. Na tom, že děti mají mnohem více volnosti než v běžných školách. Pokud nastane nějaký problém, tak s dětmi mluvíme, a když to nefunguje, tak s nimi zase mluvíme,“ představil ScioŠkolu ředitel Vodička. Do diskuze se zapojila i matka dítěte navštěvujícího již zmíněnou školu s dodatkem: „V tomhle systému dobře samoregulačně funguje kolektiv dětí, které jsou vedené k tomu, aby dokázaly hájit své stanovisko, a škola je velice dobře učí, aby dokázaly určit, co už je pro ně za hranicemi a co jim není příjemné. To zejména funguje, když jeden člověk v kolektivu je problematický a něco těm ostatním kazí. Mám pocit, že se kolektiv dokáže semknout a tomu dítěti to dát najevo nebo i říct na shromáždění. Což se v normálních školách moc nezmění.“

Myslím si, že nejen mně vrtala hlavou otázka, zda se tímto způsobem vzdělávané děti mají šanci dostat na gymnázium nebo jinou státní školu, přece jen se studijní plán liší. Byla jsem ujištěna, že to není problém ani v nejmenším a pokud žáci potřebují pro přijímací zkoušky známky, tak je obdrží. Dále padaly velmi inspirativní poznámky a trefné dotazy. Někteří účastníci z řad starší generace poznamenali, že dříve chodili do školy s pláčem, ale nyní mají rodiče spousty možností, kam své dítě zapsat. Státní školy a školky už nejsou jedinou variantou a výběr je čím dál větší. Třeba se jednoho dne dočkáme i podobně koncipované vysoké školy, kdo ví. 

Foto: Jeden svět

Simona Šustková

Směj se mým historkám, pij se mnou pivo, neraň mé ego a přetrp mé žvásty o astrologii. Získáš skvělou narcistickou kamarádku s bláznivými nápady a občasnými blond chvilkami.