Vyhledávání

Mise Štrasburk: Výlet na výletě

Po naplněném přání všech účastníků zájezdu – sprcha, jídlo, spánek – jsem prožil svou první noc ve Francii. Trávil jsem ji s kolegyní na pokoji za doprovodu červeného vína z krabice, o kterém jsem se zmiňoval minule, a popravdě si nepamatuji úplně vše. Pomalu začínáme poznávat, co jsou jednotliví členové naší výpravy zač. Selektujeme, kdo přijel za vzděláním, zábavou nebo obojím. Po dlouhé době se opět setkávám s příjemným Západem, vyšší kvalitou potravin, milými cizinci a podobně. Jen ta příroda nám pořád jaksi nepřeje.

Romantika jako řemen 

V první řadě se omlouvám za absenci článku z minulého týdne. Stalo se mi totiž to, co si přeje každý student vysoké školy. Pár dnů před zápočtovým týdnem mi dosloužil notebook. Ti z vás, kteří mě znají, si patrně dovedou představit mou reakci ve chvíli, kdy se mi na obrazovce objevil blue screen. A ti z vás, kteří se se mnou ještě nesetkali, jednoduše otevřete YouTube a do vyhledávání napište „office rage“. Následně spusťte libovolné video. Ale abych nezdržoval, navraťme se zpět do Francie.

Ráno bylo trochu smutné. Čím je člověk starší, tím jsou kocoviny horší. Nebo jsem jen vyšel ze cviku? Už nevím. Po asi půlhodinové sprše jsme se s kolegyní přesunuli na snídani, celí nedočkaví. Jakožto bývalý hoteliér jsem se těšil na kritiku všeho, co se mi nebude zdát. To se mi nesplnilo. Po chvíli motání u nabídky jídel se nás ujala jedna ze zaměstnankyň ranního provozu a vysvětlila nám, že si nejprve musíme vzít tác, na něj vyhřívaný čtvercový talíř a pak můžeme jíst, co hrdlo ráčí.

Hodně se mi líbila jednoduchost snídaně. Čerstvé bagety, chleba a tousty. Z pečiva toť vše. Pak máslo a Nutella, vařená vejce, dva druhy šunky, dva druhy sýra, nějaké ovoce, mléko, dva jogurty a džus nebo káva. Hotovo. Nic extra, každý si vybral a do sytosti najedl. Tohle můžu. Obzvláště mě bavil automat na kávu, jehož cenu jsme s kolegou odhadli tak na zhruba sto tisíc korun. Vybrali jste si jednu ze šesti káv, pod dávkovač položili kelímek nebo šálek a mašinka vám namlela čerstvou kávu. Normálně kafe nepiji, ale po zkušenosti z předchozího dne jsem si řekl, že by ten risk mohl za to stát. Ano, stál. A asi na tom, vážení přátelé, opravdu něco bude, že ty potraviny jsou v zahraničí levnější a sakra kvalitnější.

Po snídani následovala další sprcha (proč ne?) a přesun na shromaždiště. Naše šestice vyrazila s časovým předstihem, neboť nikdo nechtěl pokoušet hněv průvodce Petra. Nakonec k tomu stejně došlo, protože nemalá část výpravy dorazila pozdě. Držkatá cestovatelka Leontýnka nebyla výjimkou. Jak tuto situaci Petr vyřešil? Nijak, prostě zavelel odjezd. Úsměvný byl tedy pohled na slečnu z Brna a ještě pár jejích kolegů, kteří si bezstarostně vyšlapovali ulicí, zatímco jim náš autobus odjel před očima. Chvíli na to zazvonil průvodci Petrovi mobilní telefon a z něj se ozvalo: „Vy jste nám ujeli!“ Reakce byla pohotová a důrazná: „Neujeli, přišli jste pozdě, máte smůlu, nazdar.“ Za těch pětadvacet let či kolik už má asi praxi. Po kárné přednášce nám vysvětlil program dne. První zastávkou nám bude údajně nejkrásnější vesnice Alsaska, Riquewihr. Následně nedaleká vesnice Kaysersberg a nakonec město Colmar, rodiště sochaře a architekta Bartholdiho. Tak tedy jedem.

„Hlavní třída“ v Riquewihru

Po asi hodině cesty přes pohodlné západní dálnice a silnice jsme dorazili do Riquewihru. Počasí poměrně mrzuté, takže na dlouhé procházení a kochání se neměl asi nikdo náladu. Kolegyně se zrcadlovkou poctivě vyfotila všechny světové strany a celá skupina vykročila do města. Nebo spíše vesnice obehnané hradbami. Co vám budu povídat, romantika jak svině. Mou prioritou bylo lokalizovat nejbližší obchod se suvenýry a zakoupit magnet na lednici, jehož cena, řekl bych, se pohybuje všude stejně. Docela mne překvapilo prostorové uspořádání obchodu. Pár stojanů bylo před vchodem, který otevíral cestu do nemálo dlouhé chodby, na jejímž konci stál pult s kasou, za kterým se krčila malá francouzská tetička. Suvenýrů přehršel, všech druhů a barev. Teda až na beranice a matrjošky.

Typická alsaská architektura

Zatímco jsem prostupoval vesnicí, litoval jsem, že mi v životě štěstěna nedopřála výhru v loterii. Věcí, a povětšinou naprosto zbytečných, které v okolních krámcích prodávali, bych nakoupil kufr. V polovině procházky přišla chvíle na skupinovou fotku, kterou nám obstaral vedoucí Mladého ANO za Jihomoravský kraj. Sice mu chvíli trvalo, než přišel na princip zaostřování a pořízení fotky, ale zvládl to. Ani ne deset minut nato jsem objevil to, co jsem objevit nechtěl. Krámek s ruskými suvenýry.

Matrjošky, beranice, Gagarin. Stačí si vybrat

Jak sami vidíte, nechybělo nic. Beranice, matrjošky, fotky Gagarina a tak dále. Ale odpouštím jim. Stánek ležel ve slepé uličce, takže nás při průchodu potkalo pár kolegů, z nichž jeden mi padl do oka. Proč? Vyznal se v našem regionu. Nepamatuji si jeho původ, ale přesně věděl, jaké jsou přezdívky obyvatel jednotlivých měst v mém okolí. Následoval přesun na parkoviště a odjezd do Kaysersbergu. Vesnice, kde se narodil Albert Schweitzer.

Vinice. Kam se člověk podíval, tam vinice

Nemůžu si pomoct, ale Kaysersberg mi připadal mnohem sympatičtější. Architektonicky byl zhruba stejný, jen tudy protékala řeka a vesnice byla obložena kopci posetými vinicemi. I to počasí se začalo lepšit. Sice na nás pršelo z holého nebe, ale alespoň vylezlo to sluníčko. Průběh procházky byl víceméně stejný. Cesta hlavní třídou města, fotky, pózování a takové ty krávoviny, co patří k turistice. Zde si pro změnu koupil magnet na lednici kolega. Mne zase zaujal velký černý klobouk s koženým páskem, ve kterém jsem vypadal jako agent gestapa. Jen ta cena mne odradila. Neměl bych na pivo. Počasí se začalo opět měnit a z deštivého slunečna přecházelo na deštivé mračno asi v intervalu tří minut.

Podobná „třída“, jakou měl Riquewihr, se nacházela i v Kaysersbergu

Poslední zastávkou mělo být město Colmar. Jak jsem již zmínil, pocházel odtud, mimo jiné, i sochař a architekt Frédéric Auguste Bartholdi, který navrhl Sochu Svobody. Pozor, pouze sochu, nikoliv i podstavec. Po příjezdu k městu nám průvodce Petr oznámil, že na kruhovém objezdu stojí zmenšenina Sochy Svobody a že máme možnost rychle vystoupit a vyfotit si ji, pokud chceme. Valná většina žadonila po fotce, takže se zastavovalo. Já se fotografování nezúčastnil, nicméně můj kolega chtěl této šance využít a šel. Výraz ve tváři po jeho návratu mi vykouzlil úsměv, který vydržel celou cestu zpět do Štrasburku. Po usednutí začal popisovat, co se dělo: „Hele, co ti budu povídat, prostě banda Pražáků a možnost si něco vyfotit na Instagram. Seběhli se pod sochu, takže si ji nikdo nemohl vyfotit celou, aniž by tam neměl dementní turisty, a jelikož je socha na kruháči, tak ještě zdržovali provoz.“ Takže toliko ke zmenšenině Sochy Svobody.

Zmenšenina Sochy Svobody. V popředí jeden z pražských účastníků zájezdu, fotící sochu ze všech možných stran

Během přesunu do města se začala stahovat nehezká tmavomodrá mračna a všichni čekali, co bude. Samozřejmě že přišla poměrně velká bouře, která u účastníků snižovala chuť na prohlídku města a naopak zvyšovala chuť na oběd. Po demokratickém hlasování zavelel průvodce Petr svému řidiči Láďovi, aby nás dovezl zpět do Štrasburku. Cestu chtěl zkrátit přednáškou o Radě Evropy a Evropském parlamentu, na které jsme se měli podívat další den. To by však v autobuse nesměla sedět cestovatelka Leontýnka, která odmítala zavřít hubu. Když Petrovi došla trpělivost a vyzval pár cestujících, aby to šli odříkat za něj, brala tohle naše cestovatelka jako výzvu k ještě většímu křiku a svým prazvláštním hlasem začala okřikovat své přátele, aby byli zticha. Cestu do Štrasburku ještě stihla zakončit „rapováním“ písně Zlatokopka od Rytmuse. Tady už jsem dostával mírně vražedné choutky, neboť takovéto hlučné a tupé lidi opravdu nemám rád.

Náladu však celému autobusu zlepšila zastávka na jídlo v jídelně poblíž města. Bylo nám řečeno, že bychom se měli každý snažit vejít do patnácti eur. Výběr byl jednoduchý – člověk si vzal tác, načepoval, co chtěl a kolik chtěl, popřípadě si vybral jiný slazený nápoj nebo víno či pivo, následně salát, dezert, zeleninu a podobně. U pokladny pak maso, které si přeje připravit. Pokladní vše spočítala, hladový člověk dostal lísteček a přesunul se ke kuchaři, který před ním maso připravil. Přílohy byly v mém oblíbeném stylu, tedy all you can eat. A taky že jsem si dal. Už si přesně nepamatuji, co jsem do sebe narval, ale za maso jsem zvolil mletý hovězí stejk a k němu krokety s ratatouille. Ke konci se mi nedařilo úplně dobře dýchat, jelikož můj žaludek trávil tři porce jídla, pár dezertů a půllitr červeného. Pár lidí z hnutí se mi v autobuse nabízelo, jestli nechci nějakou pomoc nebo tak. Opravdu jsem vypadal špatně.

Jeden z důvodů, proč mít rád Západ

Po příjezdu na hotel nás čekala sprcha, spánek a volný program. Vše jsme využili. Večer za námi přišel kolega, jestli bychom nezašli na večerní pivko. Souhlasili jsme. Naše třetí dvojice objevovala krásy večerního Štrasburku, my mezitím nasávali. Patrně se jednalo o rodinnou hospodu, jelikož většina personálu si byla až moc podobná. Sedli jsme, objednali pivo a čekali. Coby vyznavač a milovník tohoto moku jsem byl opravdu nedočkavý. Následovalo ovšem hořké zklamání. Pěna opadla asi po deseti vteřinách a celkově pivo chutnalo jako nahořklá voda. Tohle fakt ne. Po příchodu třetí dvojice jsme ještě chvíli seděli, ale nějak se nám nechtělo bačovat do dlouhých hodin. V krámu po cestě jsme zakoupili pár gastrosuvenýrů a přes litr piva za cenu jednoho čepovaného. Prodavač vypadal naprosto stejně jako Charles de Gaulle. Cestou se nám povedlo potkat i pár kolegů z Ostravy, kteří to trochu přehnali. Na hotelu jsme pak v poklidu a míru dali partičku karet a šli spát. Další den se měl nést v evropském duchu.

Nějaké ty kanály a most spojující jednotlivé ostrovy v centru

Michal Bajnok

Cimrmanovský přízrak hrající si na novináře. Jsem nepříjemný, údajně kulhám a rád štvu lidi. Občas mě potkáte při nočních procházkách Olomoucí nebo v menze, kde si fotím talíř.