Vyhledávání

Mise Štrasburk: Tak tohle je ta Francie?

Výlet pokračuje. Po nějakých jedenácti hodinách v autobuse jsme dorazili do Francie. Počasí pochmurné, cestovatelka Leontýnka stále nezavřela ústa a já sedím na sedadle s dlaněmi před obličejem, aby mi oči nevypadly na zem. Vlivem léků se cítím jako prasklý krýgl se zvětralým pivem. Jedno mě však drží při životě. Myšlenka, že si za chvíli určitě lehnu do postele. Alespoň v to doufám.

Uznávám, že procházka lázněmi byla trošku přínosná. Kromě milého zjištění, že jsem během cesty neochrnul a že moje půlky zůstaly tam, kde je původně nainstalovala příroda, se mi povedlo nabrat síly a natáhnout do plic čerstvý vzduch. Podařilo se mi taky prohodit pár slov s kolegy kacířské organizace Andreje Babiše. Shodli jsme se na jednom – všichni jsme unavení a hladoví. Ale dobrou zprávou bylo, že zbývající čas, který bude nutno trávit v autobuse, se zkrátil na necelou hodinu, tedy cestu z Badenu do Štrasburku.

Město je to opravdu krásné. Průvodce Petr nás upozorňoval, kde se v kolik hodin sejdeme, abychom si prošli centrum. Tohle nebylo úplně to pravé ořechové, co jsme chtěli slyšet. Drtivá většina z nás by přeci jen dala přednost té sprše a posteli a procházku si nechala na večer. Petr však působil velmi autoritativně, a tak nám přišlo nerozumné ho provokovat vlastními úpravami programu. Každopádně po jeho řeči autobus zastavil u hlavního nádraží a my si mohli opět protřepat údy.

Budova nádraží připomínala spíše nějaký futuristický stadion, jelikož je celá obalená skleněnou „bublinou“. Pár kolegů potřebovalo na toaletu a nejbližší byly pochopitelně na nádraží. Jen působily krajně nevábně. Nezkoumal jsem je nijak dopodrobna, ale vypadaly asi takto: přijdete ke dveřím, vhodíte minci a otevře se vám kabinka. JEDNA kabinka pro muže a JEDNA pro ženy. Na hlavním nádraží. Nebo alespoň na patře, kde jsme zrovna stáli. Chuťovečka, co? Usoudili jsme, že na toaletu zajdeme v nejbližším McDonaldu a míjejíc skupinku po zuby ozbrojených vojáků jsme opustili nádraží.

Útočiště v podobě kapitalistického stánku už bylo lepší. Kolegové z autobusu si nosili tácy a na nich kávy, koblížky a podobné věci nutné pro přežití po jedenáctihodinovém sezení v autobusu. Zbytek naší malé skupiny se vrátil z WC a já nahodil svůj návrh, že bych si také dal „nějaké to kafé a chezekake“. Kolega opáčil větou: „Já teď v jedné z kabinek viděl takové kake, že mě chuť na snídani úplně přešla.“ Lidé jsou všude stejní. Bez snídaně jsme se tedy odebrali na shromaždiště, kde nám průvodce Petr rozdal malé jednoduché mapy centra a společně jsme se tedy vypravili prozkoumávat krásy Štrasburku. To všechno v doprovodu deště a ledového větru. Stihli jsme také polední zvony místní katedrály, kvůli kterým však průvodce Petr přerušil výklad a čekal, až odbijí, aby ho bylo dostatečně slyšet. Tím pádem jsme stáli poměrně dlouho jen tak na dešti a větru jako sirotci, čehož si pohotově všimli místní pokoutní soukromníci a začali nás obcházet s nabídkou prodeje skládacích deštníků, selfie tyčí a paraplíček na hlavu ve snaze vydělat si nějaké to euro.

Chvíli nato tudy proplula loď, ale nějak se mi nechtělo ji fotit, tak tady máte fotku historického centra 

Naši skupinku v tu chvíli napadlo, že bychom mohli dát někde kafe a především se schovat před nepříznivým počasím. První bar měl však zavřeno. Druhý byl moc drahý. Ze třetího nás slušně vyhodili, jelikož jsme přišli jen na kafe a oni měli zrovna polední frmol. Nakonec jsme přeci jen jednu malou kavárnu našli a dali si poctivé horké kafe. Nejsem moc příznivcem tohoto nápoje, nicméně se poprvé potvrdilo, že za kvalitnějšími potravinami se jezdí do zahraničí. Sakra dobré kafe. Po občerstvení a nakopnutí kofeinem jsme pelášili na další shromaždiště, kde měl přistát autobus, a my si v rychlosti vzali kufry. Petr nám rozdal karty od pokojů a všichni se radostně rozběhli do hotelu s vidinou sprchy a postele.

Hotel byl pěkný. Malý, jednoduchý, útulný. Jen jsem teda postrádal minibar s alkoholem. Měl jsem nelidskou chuť na panáka. Koupelna byla zařízená mírně neprakticky. V první řadě chyběla štětka na záchod. Tu neměl nikdo. Kolegyně trefně poznamenala, že „Francouzi patrně nedefekují, tudíž je jim k ničemu“. Dále sprchový kout zakrytý plexisklem jen do poloviny. Pokud jste se nepřimáčkli do rohu a nesprchovali se slabým proudem vody, celá koupelna byla mokrá. Chvilku jsem zápasil s prostěradlem a peřinami, jelikož mne nenapadlo, že je pokojské všelijak vrství a skládají pod sebe. Trochu jako ve Slunce, seno, erotika.

Klíčová byla pátá hodina. Průvodce Petr nám v autobuse popsal, jak bude probíhat večeře. Všichni se přesuneme do asijské restaurace ležící přesně 96 kroků od hotelu. Zde máme každý nárok na jeden nápoj dle vlastního výběru a jídlo, co hrdlo ráčí. Nabídka ALL YOU CAN EAT. Tohle já, vážení přátelé, můžu. Mělo to jen jeden háček – 80 % jídel pocházelo z moře a na ty má moje tělo alergii. Bohužel. Zbytek byly saláty, zmrzlina, dezerty a kuřecí na tři způsoby. Ale i tak jsem byl spokojen. Co se gastronomie týče, rád experimentuji. Kolega je téhož názoru, takže jsme si řekli, že ochutnáme trochu exotického piva. Pivo značky Asahi mi trochu připomínalo náš Budvar. Už si přesně nepamatuji, co vše jsem snědl, ale tuším, že to byly dva plné talíře nudlí, kuřecího masa a zeleniny. K tomu dvě vaničky zmrzliny a asi 7 druhů dezertů. A miska liči. Spokojený Majk.

Ta hromada nádobí na levé straně je má. Ale jistě tam ještě něco chybí

Po večeři jsem se odkutálel do hotelu pro batoh a s kolegyní jsme skočili na menší nákup. Svačinka na druhý den a víno. Jedna moje známá z Českých Budějc (neptejte se, proč nepíšu Budějovic) je velkou milovnicí Francie a její kuchyně. Během svých výletů ochutnávala nesčetně vín a přivezla nám krabici vína. Čtete správně, krabici. U nás je krabicové víno sprostý výraz, jelikož i to víno připomíná spíše ocet. Jenže tohle je Západ. Tady si za deset éček koupíte dva a půl litru vína ve speciálním vaku s výčepem uloženým v krabici a jakožto člověk, který se na své gastronomické škole specializoval na víno, mohu úplně v klidu oznámit, že námi zakoupené Bordeaux v krabici může konkurovat Cabernetům nebo Svatovavřineckému vypěstovanému u nás na Slovácku. Prostě bezchybné. Den jsme s kolegyní zakončili již zmíněným vínem a československou kinematografií. Bylo potřeba nasbírat síly na další den, který byl opravdu nabitý.

 

Michal Bajnok

Cimrmanovský přízrak hrající si na novináře. Jsem nepříjemný, údajně kulhám a rád štvu lidi. Občas mě potkáte při nočních procházkách Olomoucí nebo v menze, kde si fotím talíř.