Vyhledávání

Mise Štrasburk: Mládeži, jedeme na výlet

Jak jsem se k téhle srandě dostal? Jako slepý k houslím. Jednou během cesty domů jsem zašel s kolegou, studujícím politologii, na pivo a dal mi návrh. Prý jede v listopadu na výlet, za který nedá ani korunu. Jak je to možné? Po debatách jsme se shodli na tom, že výlet financuje poslanecká kancelář Pavla Teličky v rámci projektu o propagaci EU. Odjet na pár dní do Francie a nechat si vše nezávazně zaplatit? Řekl jsem si, proč ne.  

 

Jak jsem napsal, byla to opravdu náhoda. Cestou na nádraží mi vyschlo, a jelikož jsem měl poměrně dost času, napadlo mne zkontaktovat kolegu, bydlícího po cestě a zajít na jedno. Jeho návrhem byl Local Lokal, o kterém už Helena také psala. Zde jsme dali pár pražských ciderů a kolega přišel s návrhem jistého dobrodružství. Scéna jak vystřižená z prvního dílu Hobita. Informace byly následující: 10. listopadu se jede na výlet do Štrasburku, bydlet se bude v hotelu řetězce IBIS, čeká nás prohlídka lázeňského města Baden-Baden, projížďka po vesnicích ležících na alsaské viniční cestě, návštěva Rady Evropy a Evropského parlamentu, kde na nás čekala čumenda plenárního zasedání a beseda s místopředsedou Evropského parlamentu Pavlem Teličkou, který si také zahrál inspektora ve filmu Gympl. To vše zdarma. Ok, beru.

Původně jsme sice mysleli, že výlet organizuje a financuje hnutí ANO, později nám však bylo sděleno, že nikoliv. Důvodem pro tuto domněnku byla vysoká koncentrace členů hnutí Mladé ANO v naší výpravě a také propagace této akce na jejich webových stránkách.

Co se dělo do dne odjezdu vám popisovat nebudu. Pár dnů jsem kolegu z politologie kontaktoval s obavami, jakým pojedeme autobusem. Nemohl jsem si pomoct, ale před očima se mi vybavoval obraz roztřepaného vozidla z devadesátých let. Naštěstí tomu tak nebylo a autobus byl docela pohodlný. Jistý pan Petr, náš průvodce a organizátor, stál u autobusu a zapisoval si jména účastníků. Po nahlášení toho mého jen prohodil: „Jo Bajnok, to je ten, co se na výlet hlásil dvakrát.“ Ano, zaregistroval jsem se dvakrát. Poprvé jsem totiž zapomněl na nějaké důležité údaje. S kolegy, kterých bylo celkem pět, jsme se pohodlně usadili a čekali na odjezd směrem do Brna, kde se měli nalodit další. Hned na začátku jsem si vzpomněl, že jsem doma nechal přichystanou flašku slivovice a zachvátil mne hluboký smutek. Po oznámení této noviny kolegům, sedícím za mnou jen trefně poznamenali: „Co tady teď těch deset hodin budeš dělat?“

Tajná fotografie interiéru vozidla

Začínáme

Už v Olomouci jsem věděl, že to nebude jednoduchá cesta. Spousta přítomných byla právě z Mladého ANO a bavili se jen o politice. Jako student žurnalistiky jsem si připadal trošku jako na jehlách. Pár pasažérů mi přišlo poněkud problémových. Především výprava z Ostravy, které vévodila údajně ani ne osmnáctiletá slečna jménem Leontýna. Určitě ve vašem okolí máte někoho podobného. Tradiční attention teen girl, která vypadala, že jede na svůj první výlet s dospělými lidmi a flaškou tvrdého. Jinými slovy nezavřela pusu, smíchem připomínala čarodějnici, vykřikovala blbosti a stále se na sebe snažila upoutat pozornost. Takže tak.

Dalším adeptem na čelíčko byl jinoch nastupující v Olomouci. Původně seděl přes uličku, ale vzhledem k uspořádání cestujících si v Praze, kde přistupovali další, musel sednout ke slečně před námi. Takže seděl hned přede mnou. To mi nevadilo do chvíle, než si řekl, že se natáhne. Ti z vás, kteří někdy letěli letadlem, se s takovýmto individuem určitě také setkali. Sedne si před vás, sklopí sedačku do úhlu, kdy vám znemožní jakýkoliv pohyb a argumentuje tím, že si za výlet zaplatil a může si tedy dělat, co chce. Tohle naštěstí neřekl. Docela mi připomínal bývalého spolužáka ze střední školy, který ji navštěvoval jak Sokola a svou absenci omlouval srazy včelařů a podobnými výmysly. A to byl jen začátek.

Někde mezi střední a západní Evropou

Nádech Německa

Zastávek bylo hned několik. Za Olomoucí, Jihlavou, další se nekonala z důvodu rekonstrukce pumpy, pak za Prahou a v Rozvadově. Tady jsme si s kolegou řekli, že bychom mohli konečně aplikovat naše medikamenty pro zlepšení kvality spánku během cesty. Já Kinedryl, kolega Lexaurin. Moje tableta byla bohužel částečně rozdrcená a rozsypaný bílý prášek na mých nohou patrně budil nemilé emoce.

Pro tlumení zvuku jsem si s sebou vzal i špunty do uší, ale dvě děvčata z Brna, sedící vzadu, měla natolik kvalitní hlasivky, že špunty vůbec nepomohly. Naštěstí mi do hodiny zabral Kinedryl a já se mohl oddávat otupělému stavu. Ve voze bylo však stále rušno, a tak můj chemický pomocníček nezabral na sto procent. Tím pádem jsem bloumal někde mezi spánkem a myšlenkou, jestli jsem skutečný nebo vymyšlený. Každopádně mi lépe ubíhal čas. S vizáží zombie jsem do sebe vpravil svačinu přichystanou doma a sledoval, jak líně a se znechucením vychází slunce. Celý den pršelo a foukal vítr. Do cílové stanice zbývalo pár hodin a kolem byla krajina, kterou jsem viděl naposledy před čtyřmi lety – Německo. Tahle země je prostě nádherná. Nebudu vám ji popisovat do detailu, raději si tam sami zajeďte. Dokonalé jídlo, milí a přátelští lidé, krásná příroda a města. A město představující naši první zastávku byly lázně Baden-Baden.

Ranní procházka lázeňsým městem za doprovodu krásného počasí

Jako bývalý žák střední školy oboru hotelnictví a turismus se zaměřením na lázeňství jsem toto místo mohl alespoň porovnávat s lázněmi navštívenými u nás, na Slovensku, v Maďarsku a Německu. V polospánku a nelibém počasí sice nějaká extra slavná nálada nebyla, ale alespoň jsme mohli vidět zase něco nového. Lázně založili Římané v 1. století a nachází se zde mimo jiné také nejstarší kasino ve střední Evropě. Jeden ze členů pražské skupinky – Jiří – se neustále vyptával, kde se kasino nachází. Na dotaz proč odpověděl: „Abych věděl, kam zajít, až mě tenhle výlet začne nudit.“ Vzhledem k tomu, že ten den byl státní svátek, většina podniků a obchodů měla zavřeno, takže nezbývalo nic jiného, než se nalodit do autobusu, překročit řeku Rýn a vstoupit do Francie, ať už to zní jakkoliv. Co tam? Pokračování příště…

Michal Bajnok

Cimrmanovský přízrak hrající si na novináře. Jsem nepříjemný, údajně kulhám a rád křičím na lidi.