Vyhledávání

Miroslav Karas: Někteří Rusové jsou znásilnění propagandou

Miroslav Karas pro Helenu v krabici mluví o tom, jak získává informace o současné situaci v Rusku, které chvíli po začátku „speciální vojenské operace“, jak nazývají válku na Ukrajině, zavřelo poslední zbytky nezávislých médií, i o tom, odkud čerpají novinky ruští občané. Kdo je podle něj znásilněn ruskou propagandou?

S Miroslavem Karasem jsem naposledy mluvil na podzim. Poradil mi, že když chci poznat Rusko, měl bych tam co nejdřív vyjet, což se mi nakonec i povedlo. Dnes se s ním místo v kanceláři ředitele ostravského studia České televize potkávám v Olomouci, chvíli poté, co na pozvání kateder slavistiky a žurnalistiky přijel přednášet studentům o své práci, o svých zkušenostech i svých názorech na současnou situaci. 

Když jsme spolu mluvili naposledy, ukazoval jste mi, že používáte Yandex (ruský web, pozn. red.), že čtete agentury a některé weby. Jak získáváte informace z Ruska nyní, když jsou de facto všechna nezávislá média v Rusku zablokována?

Získávám je podobným způsobem jako před válkou, mám to rozděleno do několika skupin. V prvé řadě mám pořád přístup k agentuře Interfax, jeho plné verzi. Druhý zdroj zpráv jsou zpravodajské portály, ať už je to Komsomolskaja pravda, Yandex, Moskevskij Komsomolec, Vedomosti, RBK nebo televize. Stále totiž sleduju Rossiju 1, Rossiju 24. A k mým dalším zdrojům patří novináři, zahraniční i tamní. Někteří sice byli z práce vyhozeni nebo odešli sami, ale pořád jsou v Rusku.

Můžete některé své kolegy jmenovat?

Nemůžu, protože by se tím někteří mohli dostat do problémů, zvláště ti, kteří ještě v médiích pracují.

Máte kontakt například na Dmitrije Muratova, šéfredaktora Novoj Gazety a nositele Nobelovy ceny míru?

S ním jsem do kontaktu nepřišel a nebudu ten kontakt vyhledávat teď. Minimálně 10 let mám v Moskvě řadu přátel, mnozí z nich jsou novináři, a těm věřím tak jako dříve. Nejsou to novináři, které by v jejich publikační činnosti podporoval stát. Mají informace, o které se opírám.

Vy tedy máte přístup k různým druhům informací. Jak to však má běžný Rus – pokud tedy můžeme mluvit o tom, že něco jako „běžný Rus“ existuje. Během mého pobytu v Rusku mí spolužáci používali sociální sítě, ty jsou však dnes z většiny zablokované. Opravdu jim pak zbývá jenom kremelská propaganda?

Je potřeba rozdělit si to podle věku a místa bydliště. Přístup k Facebooku, Twitteru nebo Instagramu je složitý, mnohdy takřka nemožný. Často je potřeba připojení přes VPN, což není pro každého jednoduché, zvládají to hlavně mladší. Potom je potřeba to rozdělit regionálně, třeba v Moskvě se ještě přes satelit dají chytit zahraniční televizní stanice.

Ale v menších městech, na provincii a na vesnicích za Moskvou jsou lidé odkázáni, a vlastně zvyklí, protože jim to vyhovuje, pouze na státní televize. A pak jsou přesvědčeni, že jenom tam je pravda a všechno ostatní je lež. Příkladem toho je to, že Rusové dnes ve více než 80 % věří Putinovi, jsou přesvědčeni o tom, že nevede obrannou válku a že armáda míří výlučně na vojensky strategické objekty, že nemíří na civilisty. Že chrání Rusko, potažmo Evropu před fašismem.

Tyto narativy jsou v ruských televizích neustále opakovány, a Rusové jim věří. Slovo fašismus je v Rusku vnímání velmi bolestně, citelně, a proto když se řekne, že se jedná o boj proti fašismu, běžný občan znásilněný ruskou propagandou tomu věří.

Před odjezdem z Ruska jsme se spolužačkami jeli s taxikářem, který mi při průjezdu okolo neslavně proslulé Ljubjanky tvrdil, že by tam měl mít sochu masový vrah Dzeržinský. Manipuluje ruská propaganda s lidmi natolik, že opravdu věří tomu, že za dob Sovětského svazu bylo všechno lepší, a když si někdo myslí opak, lže?

No samozřejmě. K tomu tihle lidé dospějí tím neustálým vymýváním mozků, protože si představte, že Putin neustále těch 20 let, a čím dál víc intenzivněji, Rusům sděluje, že rozpad SSSR je největší geopolitická katastrofa 20. století, že mají být neustále hrdí na minulost, že Ukrajina není stát, že nemá právo na existenci, že neexistuje ukrajinský národ a že dokonce neexistuje ukrajinský jazyk. A oni mu věří.

Někteří nebyli nikdy na Ukrajině, ale hlavně, v ruských hlavách zvláště starší generace je z dob sovětského režimu zakořeněno, že to, co řekne vůdce, co řekne státní televize, je pravda. Když lidé vidí záběry z Buči, tak si řeknou, že ruský voják by přece nikdy nic takového neudělal. Jejich vůdce jim totiž řekne, že to jsou hrdinové, kteří brání mír na planetě. A to stačí k tomu, aby Rusové, kteří mají v živé paměti hrůzy druhé světové války, a věří, že na Ukrajině je fašismus, že Zelenskyj a jeho okolí jsou nacisti, kteří tam nacismus chtějí prosadit, a že Ukrajina chce zpřístupnit své území armádám NATO, které mají napadnout Rusko.


Tiskový mluvčí ruského prezidenta odpovídá na CNN. Zdroj: CNN

Na dnešní debatě jste zmiňoval, že pro vás jako korespondenta České televize bylo v Rusku velice obtížné mít přístup k oficiálním informacím, že bylo složité se dostat k tiskovým mluvčím. Máte třeba informace o tom, jak to tam vypadá, od vašeho nástupce Karla Rožánka?

Nemám. Určitě to můj nástupce nemá jednoduché, naopak to má ještě horší, protož vnímání kohokoliv, nejen novinářů, ze zemí EU a NATO je ještě horší než před válkou. My jsme považování za zrádce, za sluhy Američanů, za národ, který vede válku proti Rusku. Myslím si, že pozice nejen Karla Rožánka, ale i dalších zahraničních novinářů, je složitější a složitější.

Přesto však některé televize, ať už americká CNN, britská BBC nebo další mají přístup třeba k mluvčímu prezidenta Dmitriji Peskovovi. Čím to je, že oni přístup mají, a vy ne?

Jsou to velké televize. O nich ruský představitel, konkrétně Putin, ví, že ho můžou sledovat stamiliony, a že když bude v Česku, na Slovensku nebo ve Slovinsku, tak takové publikum mít nebude. Neví však, že jej stejně uvidí přes evropskou EBU, přes kterou se mimochodem vysílal i rozhovor ČT se Zelenským. Velkým zemím má šanci sdělit svůj názor, zatímco kdyby to měl sdělovat desetimilionové zemi, je to jako by to sdělil půlce Moskvy. A to je v jeho očích nic.

Konkrétně k Peskovovi jste přístup měl?

Ne, neměl, a potom jsem se o něj už ani neucházel, protože vím, že kdybych mu volal, tak by mi to stejně nezvedl. Tam se novinář dostává do jiné pozice než v Česku. Oni chtějí, abyste sloužil, ne, abyste myslel a provokoval.

Před tím, než jste začal pracovat v Ruské federaci jste byl korespondentem v Polsku. V posledním týdnu se v Polsku začalo znovu diskutovat o pádu letadla polského prezidenta a bratra současného místopředsedy polské vlády Lecha Kaczynského s tím, že to byl atentát. Myslíte, že to je jenom politická hra nebo mají nové důkazy?

Myslím si, že je to jenom politikaření, politická hra a že je to hlavně namířeno proti Donaldovi Tuskovi. Kdyby na politické scéně nebyl Donald Tusk, Smolensk by nehrál takovou roli.

Vzhledem k tomu, že od začátku války na Ukrajině se reportéři ČT po pár týdnech střídají – plánujete tam vyjet taky?

Neplánuji, už nejsem reportér. Myslím si, že za mnou je to už uzavřená kapitola.

Víte, ptám se hlavně proto, že jste mi během našeho minulého sezení řekl, že jste „pěšák“ a že kdyby vám dali mikrofon a kameru, tak půjdete tam, kam vás pošlou.

Ledaže by padlo takové rozhodnutí v Praze, že bych jel. Ale sám se už hlásit nebudu.

Poslední otázku vám položím stejnou, jakou jsem nedávno položil Petře Procházkové: bál jste se někdy?

Bál jsem se několikrát na Krymu i na Donbase, bál jsem se, když mladí muži, kteří měli nože v rukou a hlásili se k obráncům Krymu, vás obklíčí a chtějí třeba helmu a neprůstřelnou vestu. Nebo jsem se bál, když jsme projížděli přes pole, kde byly miny. Myslím si, že ve válce se každý bojí. Co vám na to Petra řekla?

Že se bála, ale že pomůže, když si člověk dá panáka na uklidnění.

Taková je Petra (smích).

zdroj fotografií: archiv ČT, archiv CNN, archiv autora

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.