Vyhledávání

Miroslav Karas: Jsem pěšák ČT, ruská společnost je postavená na lži a je podobná SSSR

Přinášíme rozhovor s bývalým reportérem České televize v Polsku a v Ruské federaci Miroslavem Karasem, který nyní pracuje jako ředitel České televize Ostrava. Za několik desítek let práce v zahraničí získal zajímavé poznatky o tamních lidech, kultuře a se spoustou z nich se svěřil Heleně v krabici.

Do budovy ostravského studia České televize vcházím s jasným úmyslem – najít a vyzpovídat muže, se kterým jsem byl na rozhovoru domluvený už dlouho. Jeho pracovní vytížení a cestování mezi Prahou a Ostravou mu však rozhovor dovolilo až teď. I přes to je však rozhovor několikrát přerušen pracovními telefonáty, nakonec se mi ale podařilo získat odpovědi na skoro všechny připravené otázky a domluvit jeho návštěvu na jedné z příštích akcí Ruského klubu Olomouc. 

Miroslava Karase si spoustu lidí spojí se dvěma státy – s Polskem a Ruskem. Od roku 1992 až do loňska pracoval jako zahraniční reportér Československého rozhlasu, poté Českého rozhlasu a nakonec České televize ve Varšavě a od roku 2012 v Moskvě. Nyní už rok pracuje jako ředitel České televize Ostrava a jak říká, je pěšákem, který půjde kamkoliv, dostane-li mikrofon a kameru. S jeho nástupcem na pozici reportéra, Karlem Rožánkem, jsem mluvil asi dva měsíce zpátky.

Kromě otázek na jeho mládí a začátky novinářské kariéry v dětském vysílání Československého rozhlasu vzpomíná také na rok 1992, kdy se poprvé dostal do zahraničí jako reportér. Odpovídá na otázky a srovnává obyvatele Polska, nebojí se odpovědět na otázky o polském konzervatismu a možné xenofobii a přemítá nad tím, jaké je současné Rusko ve srovnání se Sovětským svazem.

Jedním z hlavních témat, která se v Rusku nyní hodně probírají, jsou zářijové volby do dolní komory parlamentu, do Dumy. Očekává se, že znovu vyhraje Putinova strana Jednotné Rusko (Единая Россия), která má však podle některých průzkumů nižší preference než v roce 2016, kdy naposledy vyhrála volby (25–30 % nyní vs. 54,2 % ve volbách roku 2016). Je možné, že to přinese změnu? A je nějaká změna v ruské společnosti vůbec možná?

Kdy jste se rozhodl, že budete novinářem?

Asi když mi bylo 14 let. Spolupracoval jsem jako dětský reportér s rozhlasem a zjistil jsem, že tohle řemeslo chci dělat. Pak jsem vystudoval fakultu a už během studia jsem spolupracoval s rádiem nebo některými printovými prostředky. Vybral jsem si to, co mi bylo nejbližší – rozhlas.

Proč zrovna rozhlas?

Protože mě tehdy rozhlas fascinoval. Dělal jsem tehdy reportéra a seznámil jsem se s mnoha lidmi, jezdil jsem na prázdniny k lidem, kteří pracovali v rozhlase a třeba měsíc u nich žil. Už když jsem šel na fakultu, moderoval jsem některé pořady v dětském vysílání. Zjistil jsem tehdy, že bych možná i chtěl psát, ale bavil mě rozhlas. Televize mi byla cizí, taková neosobní – hodně lidí pracovalo na jedné věci. V rozhlase si člověk udělá všechno sám.

Zajímalo mě vysílání pro děti a mládež, takže jsem k němu inklinoval a po škole tam nastoupil.

Studoval jste žurnalistiku v 80. letech. Jaké bylo studovat žurnalistiku v době socialismu? Zažil jste s tím spojené nějaké problémy?

Zajímalo mě dětské vysílání, ne politika. Moje diplomová práce byla o fenoménu tehdejšího rozhlasového dětského vysílání. Šel jsem za cílem být redaktorem dětského vysílání a tomu jsem podřídil úplně všechno. Chodil jsem na stáže Zelené vlny o dopravním zpravodajství, dělal jsem reportéra pro Středočeské vysílání. Přivydělával jsem si tím, měl jsem to jako brigádu.

Ani nevím, nakolik mě ta doba nějak ovlivnila, já jsem ji prostě bral takovou, jaká je. Dělal jsem vysílání pro děti a tam se žádná politika netahala.

Co váš přimělo k tomu, že jste kývl na nabídku stát se zahraničním reportérem v Polsku?

Přišly změny, ukázala se jiná realita, jiné vidění světa, jiné možnosti. Začal jsem se zajímat o zahraniční politiku. Mě konkrétně docela lákalo Polsko, kde jsem měl hodně známých a přátel. V roce 92, před dělením federace, jsem byl osloven, zda bych nenastoupil na místo zpravodaje ve Varšavě, tak jsem toho bez váhání využil. Ani jsem o ničem jiném nepřemýšlel. Vliv měl jak můj zájem o polskou politiku, tak fakt, že jsem 10 let byl v dětském vysílání. Po takové době jsem jednak před sebou viděl novou výzvu, nebylo mi už 20 ani 25, a navíc se děti a svět kolem mě prudce měnily. Vysílání pro děti mě už tolik nenaplňovalo.

Pocházíte ze severní Moravy, která je Polsku relativně blízká. Byla tohle jedna z příčin vašeho zájmu o Polsko?

To asi hrálo nejmenší roli. Víceméně jsem se tady narodil, absolvoval základní a střední školu, ale okamžitě po maturitě jsem odjel do Prahy, kde žiju dodnes. Kromě rodinných pout se severní Moravou žádná jiná pouta nemám.

Spíše to bylo z toho důvodu, že jsem pochopitelně jako každý z toho regionu trošku vnímal polštinu a zajímaly mě takové věci, o kterých se v roce 92 ještě tak moc nemluvilo. Zajímala mě Solidarita, první nekomunistická vláda, osobnost Lecha Wałęsy – to byly věci, které mě na konci 80. let fascinovaly, a to rozhodlo.

V Polsku jste byl více než 20 let, setkal jste se s mnoha lidmi a projel celou zemi. Jakou jste měl zkušenost s Poláky? Jací podle vás jsou?

Mám s nimi velmi dobrou zkušenost. V Polsku mám dodnes jednu ze svých adres, takže jednou nohou jsem doma ve Varšavě. Pracoval jsem tam skoro 23 let, měl jsem Poláky možnost poznat více než běžný Čech, jednak jako novinář a jednak jako člověk, který tam žije a pracuje. Řekl bych, že mám k Polákům opravdu velmi blízko. Každý národ je pochopitelně vnímán svým sousedem jinak než sebou samotným.

Cítil jsem se v Polsku dobře, líbila se mi jejich otevřenost. Někdy mi sice vadili, ale to je holt tím, že příslušník většího národa se na příslušníka menšího národa dívá skrz prsty. Někdy neznaje historii sousedního státu některé věci zobecňuje. Mně vadilo, že Poláci ze sebe dělají hrdiny za války, a o Češích si myslí, že jsou srabi, přestože Češi neměli takové vojsko jako Poláci, nemají za sebou takové kroky. Ale tohle zobecňování se děje na obou stranách hranice, Češi se taky někdy na Poláky dívají skrz prsty, aniž by k tomu měli nějaké důvody nebo faktické informace.

Asi není náhodou, že Češi dlouhodobě vedli polské žebříčky oblíbenosti jiných národů – nedá se říct, že v Česku by na podobném místě byli Poláci. Zvláště v 90. letech k nám Poláci více vzhlíželi: ekonomický rozdíl byl větší, než je dnes. Poláci však Evropu dohnali a dneska se podívejte, kam došli při výstavbě dálnic, sebezásobování trhu a tak dále. Z Polska se stala moderní země a žijí tam moderní lidé.

Čím si vysvětlujete, že Polsko se dokázalo tak rychle zmodernizovat a dohnat Evropu?

Protože v některých věcech prostě nediskutovali. Dám vám konkrétní příklad: neměli žádné dálnice, všichni pamatují úzké děravé silnice při cestě z Prahy do Varšavy. Přišlo fotbalové EURO2012 a chybělo jim 100 km dálnice do Lodže a místo, aby se babrali s tím, jak to udělají, prostě dálnici rozdělili na pět dvacetikilometrových úseků, objednali si 5 různých firem a šlo to.

Poláci jsou v byznysu přímočařejší, možná i proto u nás existuje stereotyp, že jsou to kšeftmani a obchodníci. Oni se v tom nebabrají, podle mě jsou na kšeft velmi dobří a mají to v krvi, ať se to někomu líbí nebo ne. Prostě postupovali mnohem rychleji.

Řekl bych, že se někdy jak naše, tak západní společnost dívá na Poláky jako na konzervativce a xenofoby. Jsou opravdu takoví?

Já bych nespojoval konzervatismus a xenofobii. Nicméně konzervativní jsou, vyplývá to z jejich historie. Jejich hodnoty vycházejí i z toho, že 123 let žili pod okupací Ruska, pak přišla válka, kde ztratili miliony lidí, takže jejich historické hodnoty a milníky jsou jiné než naše. Poláci bojovali o svou nezávislost podstatně déle než Češi – to je první věc. Druhá věc je, že podstatně jinou roli sehrála v Polsku katolická církev. Oni byli dříve více venkovskou společností, zatímco my měšťanskou. Teprve až v posledních desetiletích odcházejí lidé do města. Proto i síla katolické církve byla jiná než u nás. Církev tam sehrála velmi pozitivní roli při pádu komunismu, kdy se Polsko na nohy postavilo kvůli papeži Janu Pavlu II.

Odtud vychází jejich konzervatismus.

Nesrovnával bych to se xenofobií. Dlouhá léta byla Polsko mononárodnostní společnost, kde dominovali Poláci a nikdo jiný. Před válkou to bylo jinak, bylo tam mnoho Židů.

U nás bylo hodně Čechů, Slováků, Poláků, Maďarů, Němců. Vemte si, kolik procent občanů se před válkou hlásilo k německé národnosti, což v Polsku nebylo. Tady jsou kořeny jiného vnímání okolního světa, kterému bych já osobně neříkal xenofobie.

V Polsku teprve teď zjišťují, že je tam přes milion Ukrajinců. Do té doby to neznali a možná ještě polská společnost nedospěla k tomu být mnohonárodnostní společnost.

Myslel jsem to tak, že se v Polsku objevují antiLGBT zóny a podobně, vládní strana PiS se proti této komunitě taky lehce vymezuje…

Cožpak to není i v Česku? U nás jsou taky politické strany, které jsou proti LGBT, akorát zatím stojí na okraji politického centra. Základna PiS je venkov, který je úzce propojený s církví, do toho je trochu populismu. Takže si myslím, že je to spíš součást politického boje, kdy se některé strany potřebují vůči něčemu vymezit.

Posuňme se k tématu práce zahraničního zpravodaje. Byl jste poměrně dlouhou dobu, několik desítek let, zahraničním zpravodajem. Co taková práce obnáší například ve srovnání s v podstatě kancelářskou prací na pozici ředitele ostravského studia, kde jste nyní?

Je to nesrovnatelné. Zpravodaj se stará hlavně o sebe a svůj minitým, což jsou 3 lidé. I díky věku jsem si zvolil jinou pracovní cestu. Tato práce je úplně jiná, řídíte práci několika stovek lidí, řešíte personální věci, výrobu, dramaturgii. Pro mě je to pochopitelně velký posun dál. Jsem rád, že jsem byl skoro 30 let zahraničním zpravodajem, ale je to období, které už je za mnou.

Na druhou stranu mě v uvozovkách mrzí, že nelétám tisíce kilometrů po Rusku a nejezdím desetitisíce kilometrů po Polsku. Ale nevidím to tak, že to je jenom kancelářská práce, snažím se to dělat tak, aby to nebyla rozhodnutí od stolu.

Upřímně jsem si sám nepoložil otázku a neodpověděl si na ni, v čem je rozdíl. Jsem rád, že můžu sloužit České televizi. To, že jsem byl zpravodajem, bylo nejhezčí období mého života, ale je za mnou.

Když jsem minule v rozhovoru pro Helenu v krabici mluvil s Karlem Rožánkem, který vás na pozici zpravodaje v Rusku nahradil, říkal mi, že je to jeho pozice snů, práce snů. Jaká pozice je pro vás pozicí snů?

Víte, nesním o svých pozicích. Nikdy jsem o tomhle takto nepřemýšlel. Vždycky jsem říkal, že zvláště pokud jde o televizi, jsem pěšákem a vojákem, který když mu dají flintu–kameru a mikrofon na krk, tak půjde tam, kam ho pošlou.

Dokonce i pozici, kterou teď zastávám, chápu jako svou televizní misi. Nemám místo, o kterém sním. Cítím se tady dobře, všechno je v pohodě. Dneska nemám žádný sen o žádném místě.

Nikdy jste netoužil po nějaké pozici?

Ne. Víte, kdyby mě poslali, ať dělám zpravodaje v Bratislavě, tak jedu do Bratislavy. Kdyby mě poslali do Ameriky, tak jedu do Ameriky. Samozřejmě se vědělo, že sleduju politiku Ruska. Ačkoliv jsem byl v Polsku, zajímal jsem se o Rusko posledních 25 let. Ale i kdyby mě tam neposlali, nic by se nastalo. Já jsem nebojoval o žádné místo. Proto ani nemůžu odpovědět, jestli jsem o nějaké pozici snil. Nejsem člověk, který by se někam cpal. A měl jsem v životě a v práci štěstí, že mě vždycky chtěli a doufám, že to tak bude i nadále.

Tím, že jste byl opravdu dlouho v Polsku a potom v Rusku, musel jste být dlouho bez rodiny. Ptal jsem se Karla Rožánka a ptám se i vás – jak se dá skloubit práce zahraničního reportéra s rodinným životem? Jde to vůbec?

No, velmi těžce. Když jsem byl v Polsku, tak moje rodina se mnou byla v Polsku také. A když jsem odjel do Ruska, tak jsem ji tam musel nechat. Pojištění a škola pro děti, práce manželky. Když je manželka inženýrka, ekonomka, tak vám přijede vařit do Moskvy, jenom protože jste tam vy? Je to o vzájemné dohodě, ale pokud máte děti, tak se snažíte vše udělat ve prospěch dětí.

Pokud někoho nechcete vyrvat z kořenů, tak ho necháte doma. Nakonec jsem domů létal jednou za čas.

Před chvílí jste mi řekl, že se zhruba 25 let zajímáte o ruskou politiku. Za tu dobu ta země prošla poměrně zajímavým vývojem, od roku 2001 se však nezměnilo jméno člověka, který je de facto i přes krátkou přestávku nepřetržitě u moci. Jak se z pohledu novináře země změnila za čtvrtstoletí?

To je téma na dvoudenní konferenci, velmi složité téma, tak vám k tomu zkusím říct pár vět. Společnost se změnila v tom, že nežije SSSR, nežije v Rusku. V hlavách se jim ale nic nezměnilo – v hlavách to jsou stále sovětští občané. Režim lže stejně jako lhal ten předchozí. Svoboda byla za komunismu hrozivá, byla nicotná, ale nemůžeme říct, že dneska v tzv. demokratickém Rusku je o hodně větší.

Ruská společnost je postavená na lži. Je neschopná vygenerovat změnu politiků, neschopná projít historickou sebereflexí. Není schopná se vypořádat s vlastní minulostí. Je to země, která za hranicemi Moskvy stále více a více připomíná Sovětský svaz. Styl spravování země je jenom převlečený, jenom v jiném kabátě. Po 8 letech v Rusku nemůžu říct, že je to země, která je friendly ke společnosti, která je příjemná pro Rusy.

Rusové nepoznali nic jiného. Oni poznali cara, ale ti lidé už nežijí. Pak poznali bolševiky, komunisty. Potom poznali Jelcina a Gorbačova, kterého nesnáší, protože se jim stýská po Sovětském svazu. Nejsou schopni říct, že Gorbačov pro tu zemi něco udělal – on ji zničil. Nová garnitura je v tom jenom utvrzuje. Rozpad SSSR byla ústy Putina největší geopolitická katastrofa.

Dneska tam rostou pomníky Stalina! Zatímco na Ukrajině se žádné nové nestaví a snaží se s dědictvím minulosti vypořádat, v Rusku je jich stále přes 7,5 tisíce a velebí je!

Země, která měla podle některých až 27 milionů obyvatel, se nedokáže zeptat na to, jak je možné, že Stalin honil do boje mladé kluky bez zbraně. Já jsem potkal dívku zhruba ve věku 25 let, která v Penze aktivně bojovala za pomník Stalina. Přišlo mi to zvláštní, protože mi řekla, že její dědeček byl za toho režimu popraven. Když jsem se jí ptal, jestli s tím nemá problém, tak ona řekla: „No, asi něco udělal“. Když jsem se jí ptal, co provedl, tak nevěděla. Vždyť v normální společnosti tohle člověk o dědečkovi neřekne. Buď jsem hrdý nebo se stydím, ale prostě vím, co provedl. A ona řekla „No, asi něco proved“, to znamená, že je podle ní správné, že dostal kulku do týlu.

Ať mi nikdo neříká, že ruská společnost prošla dramatickým vývojem! Ne, dramatickým vývojem prošli třicátníci, kteří najednou mají miliony dolarů, vlastní plyn a ropu. Tady v Česku řveme kvůli malé privatizaci a rozkrádání majetku, ale to, že se to v Rusku dělo stonásobně, je každému jedno.

Vemte si, jak vypadají ruská města dál od od Moskvy, jak vypadají nemocnice. Nechci působit jako rusofob, který to hodnotí negativně, ale jako člověk, který to zažil, byl tam, viděl to na vlastní oči a sáhl si vlastní rukou. Já jsem v ruské nemocni ležel, vím, co to je. Viděl jsem ruské obchody a restaurace v 21. století.

Byl jsem na demonstraci, kde policajti tahali mladou holku za vlasy po zemi a ona řvala bolestí. Byl jsem na několika soudních procesech, kde se lidé provinili prostě tím, že se zúčastnili demonstrace.

e7c93ab1f9362e28c5dd11f4d7ee3f4e.JPG
Socha Stalina v Penze

Během pobytu v Anglii jsem potkal spoustu dětí bohatých a nejspíš vlivných Rusů, kteří tam studují na prestižních univerzitách a mají západní vzdělání. Má ruská společnost šanci se změnit třeba díky tomu?

Rusko je v rukou Putina a jeho nohsledů z bývalé KGB. Ukáže na gubernátora a ten vstane nebo padne. Rozumíte, vše je v jeho rukou. Někdo by řekl „Tak ať opozice vyhraje volby“. No jo, ale v Rusku opoziční politici nedostávají v televizi prostor. V ČT sledují politiky různých stran po sekundách, aby se vědělo jak dlouho mluvili, to v Rusku nehrozí.

Zrůdnost systému spočívá v tom, že si hraje na demokracii. Dá do volebních místností kamery a udělá průhledné urny, ale v tom přece nespočívá legitimita voleb. Dodnes platí, že nerozhoduje, jak lidi hlasují, ale to, kdo ty lístky sčítá. Společnost se mění jenom navenek.

Může přijít nějaká změna právě s tím, že spousta mladých lidí odchází studovat na západ? Že se vrátí domů a zjistí, že na západě spousta věcí funguje podstatně lépe?

Otázka je, kdo je na západ posílá. Víte, lidi, kteří na to nemají peníze, tak je tam nepošlou. Posílají je tam ti bohatí, kteří jsou bohatí i proto, protože se podílí na režimu, na prosazování moci. Takže když se ten člověk vrátí, tak se nevrátí jako disident. Vrátí se jako dítě bohatých rodičů, které cítí šanci, že se něco naučilo a nebude dělat disidenta vůči režimu.

Nemyslím si, že lidé, kteří jsou posílání studovat na západ, jsou šancí na změnu režimu.

_120341304_sarahred.jpg
Vyhoštěná reportérka BBC Sarah Rainsford

Na konci srpna byla z Ruska vyhoštěna britská novinářka televize BBC Sarah Rainsford. Měl jste vy během svého účinkování v Rusku nějaké problémy?

Měl jsem řadu problémů, ať už v Soči nebo když jsem natáčel o čínských společnostech, které těží dřevo na Sibiři. Novinář mívá problém, protože jste pro ně člověk z EU a NATO. NATO je v ruských novinách označováno za příčinu všeho neštěstí na světě.

Problém je pro ně to, když se začnete zajímat o věci, které nejsou volně přístupné. Třeba ta těžba má být kontrolována, ale ruské úřady přivírají oči, protože z toho mají peníze. A když se o to začnete zajímat, tak se oni začnou zajímat o vás.

V Rusku budou už poměrně brzo, o víkendu 17.–19. září, volby. Podle posledního průzkumu klesá popularita vládní strany Jednotné Rusko. Je Putin o něco míň populární?

Jednotné Rusko není Putin. Většina Rusů ani neví, kdo stojí v čele největší a nejsilnější vládní strany. Má však Rus vůbec alternativu? Může dát hlas LDPR, ale to si řekne: „No jo, to je Žirinovskij, to je přece blázen, to je magor“. Nakonec před volbami vystoupí Putin a popularita zase stoupne. Jsem si jistý, že Jednotné Rusko vyhraje – možná je to záměrně tak dělané. 

Rusové jsou po 20 letech Putina u moci na něj zvyklí. Oni řeknou, že se jim nelíbí, ale nikdo jiný podle nich není. Navalný, který sedí v kriminále?

Navíc roste ruský nacionalismus, sami o sobě se ujišťují, že je všichni milují, že žádné změny nepotřebují. Režim neustále potřebuje nepřítele.

zdroj fotografií: Česká televize, BBC, https://penza.aif.ru/

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.