Vyhledávání

Lucie Juřenová: Vydání sbírky ještě nechávám uzrát

Tento týden vám Helena přináší rozhovor se studentkou druhého ročníku České filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci Lucií Juřenovou, která je zároveň autorkou básní. 

náhledová

Lucie Juřenová se narodila ve Veselí nad Moravou, po základní škole studovala gymnázium v Uherském Hradišti, kde se upevnil její vztah k českému jazyku a literatuře. Další studium na Katedře bohemistiky Univerzity Palackého v Olomouci bylo jasnou volbou. Zpočátku to vypadalo, že se bude orientovat spíše na lingvistiku, ale nakonec v ní láska k literatuře a především poezii zvítězila. Některé její básně si můžete přečíst na blogu lucina.olomoucnik.cz

Co tě přivedlo ke studiu bohemistiky?

Bohemistiku jsem šla studovat proto, že jsem měla od malička kladný vztah k českému jazyku. Rodiče mě naučili číst už v předškolním věku. Dodnes vzpomínám na to, jak jsem vždycky po obědě spávala na posteli, co nejblíže knihovně s dětskými knížkami, a četla Dášeňku.

Kdy jsi začala psát?

Na základce, ale to byly spíš texty do šuplíku. Zkusila jsem si zaznamenávat myšlenky, věci, které mě zaujaly, nad kterými jsem přemýšlela. Pomohlo mi to utřídit si myšlenky. Nebyl to deník, nepsala jsem pravidelně. První básně jsem napsala na gymplu, zhruba ve třeťáku. To byla doba, kdy jsem začínala číst básně – Jana Skácela, Václava Hraběte. Zjistila jsem, že mé psaní se posunuje od formulování myšlenek k psaní veršů.

Proč zrovna poezie?

Vzešlo to nějak samo. Z toho, jak se dívám na svět, jak ho vnímám i ostatními smysly. Jak o něm mluvím nebo jak o něm chci mluvit. Chci se o svůj úhel pohledu podělit.

Zkoušíš i prózu?

Občas napíšu nějakou povídku, ale to jsou hodně kratičké věci. Nepřikládám tomu takovou váhu jako básním. Chvílemi mám nějaké nápady, které by bylo vhodné rozvinout spíše prozaicky, ale nakonec stejně sklouznu k veršům.

článek 1 web

Co bys řekla o svých básních?

V psaní básní se snažím být co nejstručnější, aby tam nebylo žádné slovo nadbytečné. Zároveň se chci vyhýbat klišovitosti.  Jde mi o to, vyjádřit myšlenku tak, jak to ještě nikdo jiný přede mnou neřekl. Často si ale nejsem jistá, jestli se mi to daří. Své texty dávám číst staršímu bratrovi, který má umělecké cítění, je grafik, maluje obrazy. Ptá se mě na významy slov, básní, mluvíme o nich. Chce vědět, proč jsem to napsala zrovna takovým způsobem. Ráda o tvorbě mluvím i s lidmi, kteří dělají hudbu. Často narážím na to, že chceme vyjádřit stejný pocit, a je velice zajímavé sledovat různé způsoby, jakými toho lze dosáhnout.

Zajímalo by mě, jak tvoříš?

Hrozně impulzivně. Nevím, jestli je to lenost nebo neschopnost vymyslet něco na povel. Pokaždé přijde nějaký podnět, a v ten moment, kdy přijde, je to o tom, ho zachytit a alespoň chvilku ho udržet, aby se dal nějak popsat.

Kde bereš inspiraci?

Všude. V lidech, v místech, v hudbě.

O čem nejraději píšeš?

Asi o vztazích mezi lidmi. O tom, jak člověk dokáže druhého vnímat, ale bohužel také nevnímat. O tom, jak se k sobě lidé chovají. Často do svých básní promítám svůj postoj k váze slov. Je důležité nejen co člověk říká, ale také jaká slova v danou chvíli zvolí.

Mohla bys nám prozradit nějaké své oblíbené autory?

Jako první mě napadá Jan Skácel, ten je mou srdcovou záležitostí už navždy. V jeho poezii je zahrnuta poezie života. Jeho básně lze číst různými způsoby. Jako čtenář nedokážu rozpoznat všechny motivy a symboly, ale už atmosféra celé básně mluví sama za sebe. Jinak mě v poslední době začal hodně bavit Jiří Kolář.

Co považuješ za své největší dosavadní úspěchy?

Moje první autorské čtení bylo před dvěma lety ve Veselí nad Moravou. Další následovalo v kavárně v Uherském Brodě. Poslední bylo tady v Olomouci, které vzniklo z mojí iniciativy. V říjnu jsme měli společnou výstavu s fotografem Zdeňkem Balzerem, jmenovala se Doteky, a šlo o koláže. Vždycky byla fotka od něj a k tomu moje báseň. Byla to zajímavá spolupráce. Ale takový můj první a největší úspěch byla Literární cena Vladimíra Vokolka, kde jsem získala druhé místo. Jinak mi nabídl spolupráci redaktor časopisu Partonyma, kde mi v příštím čísle vyjdou básně. Nějaké budou zveřejněny i v Lžičce v šuplíku.

čánek 2web

Jaké máš plány a cíle do budoucna?

Vydání sbírky ještě nechávám uzrát a čekám, kam se má tvorba vyvine. Zatím nemám jasně stanovený směr. Do budoucna mám ale naivní sen, a to mít své vlastní nakladatelství. Naivní je i v tom, že by bylo zaměřeno výhradně na vydávání poezie. Také bych chtěla vytvořit kolektiv lidí, kteří tvoří, mají si navzájem co říct a dokážou debatovat o poezii a navzájem se inspirovat. Takový kontakt mi hrozně chybí, potřebuji dialog.

Foto: archiv Lucie Juřenové