Vyhledávání

Lee: Po koncertu jsme vždy v depresi

Olomoucké trio Lee poskytlo rozhovor pro Helenu v krabici. Tři amatérští hudebníci sdílí podobné názory a snaží se prostřednictvím hudby předávat to, jak vnímají svět.  Jejich hudba připadá různým lidem zvláštně a jejich žánr nelze snadno definovat.


K čemu odkazuje název kapely Lee?

Dominika: Dobrá otázka. Odkazuje to k závětří. Jak to vzniklo?

Lukáš: Spíše se nám to líbilo. Je to krátké... a celkem fajn.

Dominika: Už dlouho hrajeme na zkušebně... A protože jsme ještě pořádně nevylezli, zůstáváme v závětří.

Honza: Jsme spíš introvertní a trochu opatrní, takže je v tom obsaženo i to, že naše hudba asi zrovna nehecuje stadiony. Když dokončujeme skladbu, nad tímhle neuvažujeme.

Co je zdrojem vaší inspirace? Knihy, nějaké kapely?

Lukáš: Nevím!

Honza: Všechno dohromady. Líbí se nám kapely, které hledají nové cesty, není to zrovna mainstream a není to nutně ze současnosti. Kapely z šedesátých let až do současnosti, po světě známé i úplně neznámé.

Dominika: Když vymýšlím hudbu, tak u toho nemyslím na žádnou kapelu. Nemám záměr se někomu přiblížit. My jsme originální právě díky tomu, že jsme neumětelové. Nikdo nemáme hudební školu. 

Honza: Hrajeme něco a zní to dobře. Luky třeba řekne: „To zní jako Black Sabbath!“, a tak to zkusíme trochu jinak.

Jak jste se vy tři potkali?

Dominika: Známe se dlouho. Hráli jsme spolu v jedné kapele, ta se rozpadla, potom jsme zkoušeli hrát každý jinde...

Lukáš: Vznikaly různé varianty členů, kam zapadala ještě jedna osoba, ale ta teď má svoje projekty. Překecal jsem Honzu, ať přejde z baskytary na kytaru, která je pro něho v pohodě, on to zvládá. Když jsme hledali bubeníka, naše cesta vedla k Dominice.  

Kdy se uskutečnil váš první koncert a jak to dopadlo? 

Honza: 27. dubna.

Lukáš: Nějací lidé tam seděli, byli jsme v depce, ale to asi není důvod, jsme v depresi vždycky po koncertu, jo.

Dominika: A poprali jsme se. 

Pro jakou auditorii hrajete, jak by mohl vypadat váš střední posluchač? Pro koho je ta hudba?

Lukáš: Pro lidi jako jsme my, pro nostalgiky.

Dominika: Outsidery.

Lukáš: Každý to popíše jinak, pro ty, kdo mají rádi sedmdesátky a tak.

Honza: V současné době už začíná být vzácné, že si vystačíme jen s bicími, kytarou, zpěvem, bez počítačů, bez samplů. Kdo má rád všechno naživo, může v tom něco najít.

Definujete svůj žánr jako alternativní rock?

Lukáš: Já ne.

Také mi vaše hudba připadá psychedelická.

Dominika: Hm.

Má ten hudební směr budoucnost?

Lukáš: Asi má své limity. Pro mě je to něco z minulosti, není to nic úplně totálně originálního, rozvíjet se to může jakýmkoliv směrem, protože je to hraniční rovina. To slovo alternativní… Říkáme ho z nějakého donucení, protože každý si pod slovem rock představuje něco jiného. Já si pod slovem rock představuju to, co děláme my. Nestačilo by se definovat jako čistý rock. Znáš Kabáty?

Znám.

Honza: Tak pro někoho je to typický rock, pro nás absolutně ne, to už spíš Black Sabbath a tak dále. Alternativa je taková zkratka, nemůžeme všem vysvětlovat, co hrajeme. Kdybychom řekli jen rock, tak všichni budou čekat ty refrény a jednoduché rytmy. Alternativa znamená, že je to prostě jiný. Tobě se to zdálo psychedelické, jiný by řekl, že to zní jako obyčejný rock.

Je složité dostat se do studia a natočit album?

Honza: Je složité na to získat peníze. V listopadu budeme nahrávat čtyři věci a rádi bychom to vydali i fyzicky. Ale nemám představu, jak nám to vyjde časově, finančně. Budeme hrát za chvilku rok. V prosinci jsme začali poprvé zkoušet a nevěděli jsme, jestli to bude vůbec kapela, či skončíme po pár zkouškách.

Na Facebooku máte naplánované koncerty, já si myslím, že je to dobrý pokrok. Jak nacházíte organizátory, místa?

Lukáš: To řeší Dominika s Honzou.

Honza: A Lukáš musí všechno odřídit autem.

Lukáš: Kvůli třičtvrtěhodině jet třeba sedm hodin a tak dál.

Dominika: Majitelé klubů čím dál víc cítí, že na koncerty chodí míň a míň lidí, nejsou rádi za rocková představení, raději tam dají nějakou diskotéku. Finanční podmínky se zhoršují.

Honza: My naopak často musíme za hraní platit. Jsou tam vstupní náklady za pronájem, za zvukaře, od pětistovky až k nějakým čtyřem tisícům. Kapela, která nevydělává hraním, si to samozřejmě nemůže dovolit. Budeme vystupovat v Brně dvakrát v říjnu. Musíme se domluvit s místními známějšími kapelami, abychom přitáhli více lidí. Abychom nebyli v mínusu o dva tisíce korun za benzín.  

Otázka pro Dominiku. Kdy jsi začala hrát na bicí? Jak Tě to napadlo?

Dominika: Na bicí hraju skoro deset let. Původně jsem chtěla hrát na djembe, ale nenašla jsem učitele. Proto jsem začala chodit na ty bicí. Pak mě to tak chytlo, je to moje vášeň.

Nejšílenější vystoupení?

Lukáš: Čekáme. Asi to nebude šílené v negativním smyslu.

Na jakých festivalech byste chtěli vystoupit?

Lukáš: V Boskovicích.

Dominika: Na Besedě!

Honza: Na Mišmaši.Na všech festivalech, které se nám líbí, tedy pokud nejsou podporované Agrofertem!

Poslechl jsem si skladbu The Second Body. Začal jsem přemýšlet, o čem je ta píseň, a napadlo mě, že každý z nás se může cítit osaměle a občas potřebuje někoho, v kom by uviděl vlastní odraz. Jaký význam jste vložili do toho textu?

Lukáš: Ten text napsala Dominika.

Dominika: Sakra. Ten text je vlastně o mojí mamince, je to moje inspirace. Ona to neví. Sledovala jsem, jak hledala přítele, když se rozvedla, a moc se jí to nedařilo. Ona tu svoji spřízněnou duši nenašla celý život, měla jsem o ní trošku obavy, že ji nenajde nikdy a… Co říct…

Lukáš: Je to prostě o mamince.

Honza: Já to chápu podobně jako Ty. Asi každý text můžeš vyložit více způsoby, pro Dominiku je zásadní, že jde o její maminku. Ten text evokuje myšlenky jako hledání spřízněné duše, která je ale ve druhém těle. Pocit, že chcete být s někým druhým jako jedno tělo, jedna duše.

Kapelu Lee si můžete poslechnout naživo 29.11. v olomouckém 15 Minut Music Clubu nebo na jejich stránce na Soundcloud.com.

Foto: Facebook kapely

Maxim Zaitsev

Studuje Sociální pedagogiku na CMTF. Svůj čas věnuje hledaní smyslů všeho, a nic se nedeje když ten smysl nevidí.