Vyhledávání

Kterak jsem si vzpomněla na Mořice

V průběhu týdne jsem přemýšlela nad další "Krásou Olomouce". Vzpomněla jsem si na letošní květen a mé výletování po Olomouci s kamarádkou. Všechno kvetlo, bylo teplo, takže stačilo obléknout triko a kraťase, nazout žabky a šlo se. Bohužel momentální situace je od té jarní naprosto odlišná a já zimu prostě ráda nemám. Tedy mám, ale ne tak moc, jako mám ráda jaro.

Tehdy jsme si - jakožto dvě správné milovnice kytiček - udělaly procházku do botanické zahrady. "Středa, vstup zdarma!" hlásala cedule, pro chudého studenta naprosto ideální stav, takže proč ne. Ale o květinkách jsem vám básnit nechtěla, s nimi jsem problém neměla. Přesunula bych se trochu více do centra, konkrétně ke kostelu svatého Mořice, kam jsme se vydaly hned poté. Ten ve mně toho dne zanechal totiž nejhlubší dojem (a bohužel ne ten kulturní).

[caption id="attachment_18239" align="aligncenter" width="600"]1420400_10200618347855982_218657258_nPohled z věže kostela svatého Mořice, autorkou je Mirka Ambrožová.[/caption]

Proč ten nejhlubší dojem? Když se bojíte výšek a rozhodnete se vylézt na věž starého kostela, stojí to za to. První věcí, která mi značně komplikovala situaci, byly moje žabky. Ven do slunečného počasí se hodily, ale šlapat v nich nekonečné schody bylo trochu... Prostě jsem se bála, že si lidově řečeno v nich "dám na hubu". Ale nesla jsem to statečně a bojovala jsem. Tedy jen do té doby, než skončily betonové schody a začalo schodiště plechové (takové to hnusné, skrz které vidíte na zem hluboko pod sebou). To byla totiž druhá věc, která mě nakonec plně odradila. A podpořila ji v tom ještě dřevěná podlaha, jež bylo nutno přejít, aby se člověk dostal k dalším schodům  (podotýkám, že ta podlaha v sobě měla díry a že jimi bylo vidět celou dráhu případného letu dolů). 

Abych vás tedy nezdržovala, nevylezla jsem až nahoru. Ne a ne. Třeba někdy příště, ale budu muset na tento hluboký zážitek ještě dlouhou chvíli úspěšně zapomínat, než se k tomu znovu odhodlám. Fotografie je mé kamarádky. Já se slovy: "Na, tady máš foťák, já se na to kouknu dole," zavelela ústup. U dřevěné podlahy (s těmi proklatě děsivými dírami) jsem se otočila a kráčela v těch pitomých žabkách zbaběle po betonových schodech dolů. 

Každopádně panoramata jsou z kostela svatého Mořice nádherná, takže neleňte a utíkejte se podívat. Já si to zkusím střihnout možná zase v květnu.