Vyhledávání

ROZHOVOR: „Knihy mají potenciál měnit člověka,“ říká kniholka Vlaďka Závrská

Už od září se Olomoucí nese z úst každého čtenáře fenomén jménem Knihář. Knihář je chytrý pomocník při čtení knih, který vám pomůže v osobním rozvoji. Jaká byla jeho cesta? Co na něj říkají vášniví čtenáři a jeho uživatelé? A čtou dnes Češi vůbec? To vše nám prozradila jedna z jeho autorek, kniholka Vlaďka Závrská. Přinášíme pokračování rozhovoru z tisku!


Kde jste se inspirovaly k tvorbě metody 4PRO?

Tohle je naše metoda, kterou jsme vyvíjely. Kvalitativně jsme ji testovaly na desítkách lidí, zkoušely jsme ji, aby byla zapamatovatelná. Bylo nám jasné, že tam nemůžou být víc než čtyři body. Také vychází z mých zkušeností, protože jsem pracovala deset let v pedagogické sféře. Tam jsem se naučila, že je hrozně důležitý moment zážitku. Moje další oblast působnosti je seberozvoj a koučování. Tohle vše se v metodě 4PRO odráží. Sice je důležité, že víte, z jakého prostředí kniha vychází nebo z jakého je období, ale mnohem víc je to, že ve vás nějak rezonuje, že vstupuje do vašeho života.

Dále jsem se chtěla zeptat na ohlasy na Kniháře. Lidé vám je sami píšou?

Ano, píšou nám lidi a dělá nám to strašně velkou radost. Máme radost z každé individuální zprávy nebo když nám přidají ještě fotky a příběh, to je už velká věc. Ukazují nám, že s Knihářem jde udělat skutečný průlom v životě.

Předpokládaly jste, že bude mít Knihář takový úspěch?

Samozřejmě jsme si to přály, nebudu říkat, že ne. Ale překvapilo nás, že je kolem toho silná vlna v docela krátkém čase. Knihář jsme vydaly v září, dnes je únor a můžeme se už pochlubit časopisem Forbes, který vznikl tak, že se o nás opravdu z redakce doslechli v Olomouci. Tvořily jsme ho už se záměrem, aby se dostal širokému segmentu populace. Když něco vymyslíte a věnujete tomu svůj čas, tak si přejete, aby se to lidem líbilo.

 Jaké jsou vaše další plány? Týkají se jenom Kniháře nebo i něčeho dalšího?

Máme velké cíle, chceme, aby o nás věděli nejenom v České republice. Chceme otestovat zahraniční trhy, i ten zaoceánský. Teď pracujeme na rozšíření portfolia. Vytváříme obdobu Kniháře, kterou ocení spíše čtenáři, kteří nejsou tak čtenářsky aktivní. Bude na míň knih, menšího formátu, aby se vešel do kabelky. Kromě Kniháře a spolupráce se školami se snažíme podporovat podnikavost mladých lidí. Já třeba jezdím a vyprávím příběh Kniháře, abych podpořila mladé, aby žili svými nápady a nebáli se je uskutečňovat. Snažím se je motivovat a podporovat k odvaze.

Vy ještě vedete čtenářské kluby v Divadle na cucky. Kdy jste s nimi začaly? V závislosti s Knihářem, nebo už dříve?

Čtenářský klub vznikl ve stejném měsíci, jako jsme vydaly Knihář. Měly jsme ho dlouho v hlavě, ale čekaly jsme, aby to všechno seplo. Cítily jsme totiž potřebu to, co čteme, sdílet. A fakt se to potvrdilo. Hned první klub byl plný čtenářů, se kterými jsme si hned porozuměly. A je to mezigenerační, což mě hrozně baví.

Je tam více můžu, nebo žen?

Určitě žen. Vysvětluju si to tak, že ženy mají více času v pět hodin odpoledne než muži. A druhý faktor je, že jsme už odmala vedeny k tomu, abychom si více vyprávěly. Myslím si, že pro ženy je snadnější sdílet pocity a prožitky než pro muže. Ti snadněji vyprávějí, jaký je děj. 

Myslíte si, že celkově teď v České republice hodně lidí čte?

Ano, čteme dostatek knih. Usazujeme se na předních příčkách, samozřejmě po severských zemích. Aktivně čte pětina Čechů. Aktivně znamená, že přečte okolo dvaceti knih ročně, což je fantastické číslo. Takže když se obecně žehrá na to, že nečteme, není to pravda. Jen musíme zapracovat na tom, co nám knihy mohou předávat. My se na to díváme příliš objektivizovaně. Ve smyslu, pojďme se „objektivně” podívat na to, co si autor myslí. To nevnímám jako důležité. Není nutné přečíst více knih a vědět, „co tím autor myslel”, mnohem vhodnější je o nich přemýšlet více v kontextu svého života.

 Vy sama máte čas na čtení?

Myslím si, že kdybych nemusela pracovat, tak jenom čtu. Čtu, co mi čas dovolí. Ale snažím se poslouchat i audioknihy. Když si je vyslechnu, tak mě to motivuje přečíst si ještě i fyzickou knihu.

Jací jsou vaši oblíbení autoři nebo knihy?

Já ani nevím, čím začít. Asi českou. Tam mám oblíbeného Hájíčka, který píše o jihočeském venkově. Teď vydal haiku, takovou každodenní poezii. To si přečtěte. On prostě vstane, něco ho napadne, on to napíše. Kromě něho mám ráda Petru Soukupovou nebo Michala Sýkoru, který napsal sérii detektivek z prostředí Olomouce. Chci podporovat českou soudobou tvorbu. Pak se samozřejmě zaměřuji i na tu zahraniční. Můj oblíbený autor je Cunningham. Toho si fakt s láskou přečtu.

Která kniha vás zaujala v poslední době?

Teď v poslední době mě nejvíce zaujala kniha Skoncovat s Eddiem B. Myslím, že je to přelomová kniha pro naši generaci. Mě na tom bavilo, že je to z prostřední francouzského venkova, které ukazuje, jaké tam jsou vztahy mezi lidmi, jak se chovají k člověku s jinakostí. Řekla bych, že to měla být kniha 20. století, vyšla nicméně až v roce 2014 ve francouzkém originále.

Mám pocit, že jsem v nějakém rozhovoru s vámi četla, že jste s nápadem Kniháře přišla vy.  Je to pravda? Jak jste se vůbec jako Kniholky daly dohromady?

Ten nápad vznikl jako nápad tří holek, které se později začaly nazývat Kniholky, což jsme byly my tři – Kateřina, já a Anna. Společně jsme na tom pracovaly. Ale je pravda, že ten impuls vznikl v mojí hlavě, ale nemůžu říct, že je to celé jen můj nápad, protože je za tím nějaký kontext. Já jsem si totiž skutečně uvědomila, že čtu knihu za knihou a nikam to nevede. Chtěla jsem na to mít dobrý zápisník, který bych si koupila. Ale bylo to tak, že jsem nic solidního „nevygooglila“. Byla jsem zklamaná, že nic takového není, ale pak mě to napadlo. Proč bychom to nevymyslely? Tak jsem to hned volala Kateřině. A ona mi na to řekla, že to uděláme. V tu chvíli jsme si obě vzpomněly na Annu, protože to je člověk, který literaturou žije. Cítily jsme totiž, že k sobě chceme ještě další kreativní prvek. Všechny řekly: „Pojďme do toho.“ Tak jsme do toho šláply.

Vydaly jste knihář na vlastní náklady, nebo jste šly přes crowdfunding? 

Vysypaly jsme svoje pokladničky. Byl to sice velký risk, ale nedá se to srovnat s tou druhou miskou vah, s tím, co získáte. Tím nemyslím peníze, ale zkušenosti.

Setkaly jste se s někým, kdo byl proti tomu? Kdo nevěřil, že to bude fungovat?

Cílíme na určitou skupinu a ta tomu rozumí dobře. A pak jsou tu ostatní, ti, co nečtou. Z těch poznáte, že tomu moc nerozumí, nebo tomu nevěří. Klidně to jsou lidé z rodiny. Takhle to je, když to vezmu z každodennosti. Když to vezmu z odborné stránky, tak tomu věřili všichni, se kterými jsme se setkaly. S know-how nemá problém nikdo. Ale v čem jsme se rozcházely, je forma, což je otázka designu. To je náš výstřelek. Ale my věříme, že to jsme my, naše generace. To je zdroj takové konfrontace. Protože vždycky, když vytvoříte něco nového, setkáte se s určitou mírou odporu.

Jaká je vaše cílová skupina?

Hlavní cílová skupina jsou lidé ve věku sedmnáct až třicet pět let, mileniálové. Lidé, kteří mají rádi cool a eko produkty, záleží jim na značkách, není jim jedno, jak jejich život plyne. Mají vztah ke knihám, mají rádi pěkné věci a mají zájem o seberozvoj.

Ale ve skutečnosti je věkové rozmezí širší, že?

Ano, je to mezigenerační. Další početnou skupinou jsou maminky na mateřské dovolené, které tvoří Knihář pro své dítě. Těm se díky Kniháři zlepšuje vztah s matkou a vztah ke knihám. Děti to mají celkově rády, ale rodiče už jim to tolik nechtějí kupovat, protože stojí tolik. Ale jedna paní to vyjádřila pěkně: „Někdo to bere jako pětistovku za blok, ale ve skutečnosti to je pětistovka za rozvoj člověka. A to je v podstatě zadarmo.“

Pokud jste milovníci knih, nebo naopak se chcete do knih teprve ponořit, či se chcete pouze rozvíjet v další oblasti, Knihář se může stát vaším spolehlivým parťákem.

 

Foto: Alžběta Surá 

Nikola Havránková

Nová studentka dramaterapie a zároveň budoucí učitelka českého jazyka, která je ve volném čase zapálenou dobrovolnicí, milovnicí aperolu, knih a surikat.