Vyhledávání

Když je tma málo tmavá

Klidná tma objímá noční svět. Jsou dvě hodiny po půlnoci, všechno živé spí a nabírá síly na další den. Tedy – až na mě. Já ležím v posteli, převaluji se a marně se snažím usnout. Nezbývá mi než prostě zírat na protější stěnu. Hodiny tikají, čas ubíhá, spánek nepřichází. Co teď?

„Já jsem dneska strašně moc unavený! Pojďme honem spát!“ povídá večer přítel a spokojeně se chumlá do peřiny. Návrat z kolejí domů je obvykle ve znamení obrovského přežrání a zalehnutí do své vlastní milované postele, ani dnes tomu není jinak. „Moc se mi nechce, nepodíváme se ještě na něco?“ snažím se ho navnadit, ale odpovědí je mi pouze chrápání. Jeho schopnost usnout prakticky kdykoliv a kdekoliv mě fascinuje. Je jako žirafa – usnul by i vestoje.

Už v tu chvíli je mi jasné, že se mnou to dneska tak snadné nebude. Spala jsem do devíti hodin, což mé tělo asi považuje za ideální množství spánku na dva dny. Rozhodnu se, že tomu ale dám šanci, a také zalehnu do postele. Odhodlaně se přikryji dekou, zaberu svou oblíbenou pozici a vehementně se snažím usnout.

Přímo cítím, jak usínám, křečovitě svírám víčka u sebe, až se mi z toho třese čelist. „Co… Co je to za zvuk?“ zmateně zamumlá přítel, kterého vzbudilo drkotání mých zubů. „Neboj, to nic, spi dá–,“ chci říct, ale on zase spí.

Poté, co se osmnáctkrát převalím na levý bok a sedmnáctkrát na pravý, si pro jistotu zkontroluju, jestli jsem si sundala brýle, u mě člověk nikdy neví. Dobré, leží na stolku, říká mi oko, které jsem si tímto průzkumem vypíchla. Ještě zahýbu prsty na nohou, co kdyby mi nějaký chyběl. Ne, jsou všechny, naštěstí. Letmým pohledem zjistím, že uběhlo pouhých sedm minut.

Bojuji sama se sebou, všechny ovečky už mám spočítané, hlavu mám ve správném úhlu, v pokoji je dostatečné množství plynů k rychlému padnutí do mdlob, ale ono nic. Chrápání vedle mě mi působí hotová muka. Jak může být tak nekolegiální a vesele si spát, když já tak trpím?! Mám chuť ho vzbudit, aby trpěl se mnou, ale ovládnu se. Rozhodnu se spočítat si popaměti chlupy na předloktí, když tu se mi vybaví jedna rodinná historka.

Ženy v naší rodině jsou svérázné osobnosti. Tentokrát se tahle rodová specialita prokázala ve chvíli, kdy před nějakými pětadvaceti lety jednou brzy ráno babička vzbudila mou maminku se slovy: „Vstávej! Musí se umýt koupelna a chodby!“ Rozespalá maminka naštvaně odpověděla: „A proč to neudělá brácha?“ Načež babička odvětila: „Ten přece spí!“

Vzpomínka na babičku ve mně vyvolá představu jejího bájného léku na nespavost. Prudce se posadím na posteli, s vítězoslavným úsměvem na rtech se chci vyhrabat z postele, zakopnu o její rám a svým výkřikem probudím nejen přítele, ale i všechny v domě a nejspíš i v ulici. Babiččin recept – hrneček teplého mléka s medem – se tedy najednou náramně hodí.

Fotografie: www.pnsp.cz