Vyhledávání

Kde je má radost: Malá noční tancovačka

Altán, klavír a tanec. Taky hvězdy, víno a zpěv. Sehnat v úterý večer mezi mými kamarády tanečníka je, jak se ukázalo, nadlidský čin. Ale i tento zdánlivě neřešitelný problém se dočkal svého řešení. Poslední altánová tančírna mě lákala natolik, že jsem nakonec dala možnost fotoaparátu, aby mi sekundoval. Všemi směry nejlepší volba. 

DSC_0824

Procházím potemnělými Smetanovými sady, jdu trávou, mezi stromy. Parkem se linoucí zvuk klavíru je každým krokem hlasitější a zřetelnější. U altánu naproti Restaurace Fontána je značně živo. Překvapuje mě, kolik lidí si přišlo podzimní tančírnu užít. Většina z nich tancuje, jiní postávají okolo s podávaným vínem či čajem, pár jich piknikuje na dece.

DSC_0756[1]

DSC_0757[2]

Hravou atmosféru úterní noci nenápadně dokreslují barevné svítící lampiony. Noční tančírna je realizována pod záštitou Pian v Olomouci společně s Klubem sportovního tance QUICK již po páté a v tomto kalendářním roce naposledy. Na jaře ovšem začínají opět s plným nasazením. Spolupracují také s projektem Zaparkuj, jenž si klade za cíl oživit olomoucké parky. Tancovačka v kombinaci s klavírem stylově situovaným v altánu bezpochyby vnáší do Smetanových sadů vlnu oživení a elegance.

DSC_0775[1]

Sednu si na lavičku, abych si z opěradla vytvořila provizorní stativ, neboť ten můj samozřejmě ve chvíli největší potřeby leží doma. Zrovna probíhá střídání klavíristů, když si ten mající pauzu přijde na lavičku vedle mě sesumírovat noty. Je to pan Milan Ludvík, který tradičně při Malých nočních tancovačkách usedá za klavír a svou hudbou rozhýbává všechny přítomné. Nejraději prý hraje Beatles. Do více přátelštější roviny, dá-li se to takto říci, nás překvapivě přenese společné téma, kterým je katedra žurnalistiky. S tou jej pojí kamarádské vztahy, takže se mu při zjištění, že jsem její studentkou, rozlije veselý úsměv po tváři. Jsem pozvána na víno. Říjnové chladnější noci už přece jenom nejsou jako ty srpnové. Ačkoli nevím, jak moc je toto přirovnání letos aktuální. Jak se ukazuje, po vínu zbyl akorát pohled na lesknoucí se dno, ale pan Ludvík pohotově přichází s teplým čajem. Ani nevím čím to, že je o mě tak postaráno.

DSC_0782[1]

Klavíristé si za piánem vyměňují posty, olomouckého umělce a muzikanta Jindřicha Píšu opět střídá Milan Ludvík. Na obou pánech je vidět, že hrají s radostí a pro radost. Kreativní a živá nálada tak nějak sama od sebe zve do víru tance.

DSC_0783[1]

DSC_0745

DSC_0754

DSC_0799

Všichni se usmívají, muzikantům tleskají a člověk si náhle připadá jako v miniaturním paralelním světě, kde jediným důvodem proč byl život stvořen je se z něj jednoduše radovat. Jsem mezi cizími, přesto se cítím nezvykle vítána. Právě se dívám do hledáčku a ostřím, když se mi před objektivem odnikud zjeví postava. Drží v ruce žlutou růži. Je to klavírista Jindra Píša. Překvapeně hledím střídavě na něj a na růži. „To je pro vás,“ říká mi a podle všeho to myslí zcela vážně. „Měla byste se více usmívat, a tak jsem vám šel utrhnout růži,“ pokračuje a jemně mu ve tváři hraje úsměv. Kde je moje radost ? Odehrává se to v takové zvláštní neosobní rovině, bez jakýchkoli záměrů. To je asi právě to, co ze setkání dělá událost povznášející na duchu. 

DSC_0831[1]

 A je to opět a zase ta jímavě jedinečná Olomouc. 

DSC_0800

 

 

foto: Veronika Krejčí