Vyhledávání

Karel Rožánek o pozici reportéra v Rusku: Jsem na vrcholu kariéry, je to práce mých snů, Rusové jsou přátelští

„Navalný pro běžného Rusa není téma“, říká nový reportér České televize v Rusku Karel Rožánek. Srovnává novinářskou práci ve válkou zasažené Jugoslávii, kdy na sobě zvěrstva páchali sousedé, zkušenost z pozice válečného korespondenta v Afghánistánu a v Mali a ze současné pozice v Moskvě. Jak na něj působí Rusové a jak na něj zapůsobilo Rusko obecně? Dotkly se jej vypjaté vztahy mezi Českem a Ruskem? A co je hlavné téma, které nyní rezonuje Ruskem?

Karel Rožánek je český novinář, který na pozici zahraničního reportéra České televize v Moskvě nahradil Miroslava Karase. Předtím se věnoval převážně armádní tematice, zažil válku v Jugoslávii, s českými vojáky byl v Afghánistánu a v Mali, v rozhovoru na dobu ve válce zavzpomínal. Do Ruska vyrazil v době ovlivněné opatřeními spojenými s šířením nemoci COVID-19 a zároveň několik měsíců po odhalení českých tajných služeb, že ruská rozvědka GRU stojí za kauzou výbuchů skladů zbraní ve Vrběticích na Zlínsku v roce 2014. Ruská strana to popírá, země si následně navzájem vyhostily diplomaty, což způsobilo výrazné ochlazení vzájemných vztahů. Překvapivě mu však ochlazení vztahů nezpůsobilo žádné problémy a pochvaloval si, že jsou Rusové přátelští.

Minulý rok, ještě před odjezdem do Moskvy, jste v Interview ČT24 mluvil o tom, že je pozice reportéra v Rusku vaší pozicí snů. Jak jste se k této pozici vlastně dostal?

Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Jsem novinář, mluvím srbsky a chorvatsky, takže jsem hodně jezdil na jih na Balkán a jako armádní zpravodaj za českými vojáky do Afghánistánu, do Mali a do dalších zemí. Protože jsem generace, která mluví rusky, maturoval jsem z ní a na VŠ z ní dělal zkoušky, tak jsem nabídku, která přišla loni, vzal. Nabídli mi to vedoucí zpravodajství a šéfredaktor společně s vedoucím zahraniční redakce Michalem Kubalem a dali mi pár dnů na rozmyšlenou. Doma jsem se dohodl s rodinou, a protože taková nabídka chodí jednou za život, tak jsem ji přijal.

Já jsem radši v Rusku než v Bruselu, kde bych chodil po parlamentech. Je to taky zajímavá práce, ale mě baví tady mluvit s lidmi na ulici, jít do Petrohradu na vojenskou přehlídku. Teď budu třeba točit o nové značce ruského vína. Rusové jsou hrozně zajímaví lidé, člověk by je v jednu chvíli zabil, v druhou chvíli je milujete. To, jak jezdí, je hrozné, v Moskvě se jezdí strašně.

I tak je to pro mě práce snů – poznávat nové věci, nové lidi, každý den dělat s někým novým a zajímavým, s osobnostmi.

Jak jste sám říkal, byl jste ve válce v Afghánistánu, zároveň jste točil o válce v Jugoslávii. Jak moc jsou všechny vaše štace rozdílné?

Nesrovnatelně. Rusko je Rusko, Afghánistán je Afghánistán a Srbsko je Srbsko. Každá země má své. Na jihu Evropy to bylo strašné tím, že zločiny, které se děly, tam nedělali cizí lidi, ale soused sousedovi. Znásilnění, vraždy – to dělali lidi, kteří se znali, v tom je to šílené a hrůzné.

Afghánistán byl zajímavý v tom, že všichni běloši, kteří tam byli, jsou pro místní Američani – to znamená nepřítel. Jsou tam kmeny, Paštuni, tam se rodiny nestěhují, ale žijí staletí vedle sebe, takže kterýkoliv nově příchozí je pro ně cizí element.

Rusko je zajímavé tím, že je to velká země, podobně jako USA. Moskva se dá srovnat s New Yorkem, 12 milionů obyvatel vůči 20 milionům, to už není takový rozdíl. Rusko je výzva. Poznat Rusko je jednoduché, ale pochopit Rusko je běh na dlouhou trať. Je těžké pochopit jejich pocity a to, jak uvažují. Je to ale výzva, na kterou se těším – jsem tady měsíc a půl, když mi zavoláte za 10 let, tak vám odpovím.

Jak na vás Rusko stihlo působit během toho měsíce a půl?

Při práci hrozně přátelsky. Musím říct, že pro mě jako pro Čecha tady není problém. Když někde točíme, lidé se chodí ptát odkud jsme, jaká jsme televize, protože by byli rádi, aby se na to mohli podívat. Když řeknu, že jsme Česká televize – první kanál, tak jsou nejdříve zaražení a pak se zeptají z jaké země. Tak jim řeknu, že jsme Česká televize, takže z Česka.

De facto jsme během natáčení neměli žádné problémy. Že bych měl pocit, že mi někdo brání v mé práci, to ne. Každá země je samozřejmě jiná. Chce to trpělivost, ale jde to.

Máme za sebou první reportáže a práce se daří, snažíme se hodně vyjíždět mimo Moskvu, ukázat i zbytek Ruska. Byli jsme v Petrohradu, byli jsme dole na jihu. Točili jsme o ruském šampaňském, protože v Rusku se jako šampaňské může označovat ruské víno, a to originální francouzské z oblasti Champagne se může označovat jenom jako šumivé víno. Mám společnou reportáž spolu s Honzou Šmídem (reportér ČT ve Francii, pozn. aut.). On ji dělá ze Champagne, já z jižního Ruska, kde je velmi známé vinařství vyrábějící vína Igristoe.

Mně se tady líbí, Moskva je metropolitní kosmopolitní město se skvělou kuchyní – gruzínskou, řeckou, izraelskou a samozřejmě ruskou, se vším, co člověk chce. Moskva a její kavárny, hipsterské barbershopy, to je úplně něco jiného než ostatní ruská města.

Moskva je pro život příjemné město, často tady jezdíme i metrem, protože je to rychlejší. A létáme, ale zatím jsme k tomu ještě neměli příležitost, protože nebyly letenky. Musíme tak jezdit auty, což je dost vysilující.

Jaké to je být v Rusku bez většiny spolupracovníků (pouze s kameramankou a produkčním, pozn. aut.), takříkajíc na vlastní pěst?

No, je to těžké, protože musíte zvládnout více práce najednou. Snažím se našemu místnímu produkčnímu Sergejovi pomáhat, ale raději se soustředím na vymýšlení témat a jemu přenechávám účtování projetého benzínu, počítání peněz utracených na služební výdaje, domlouvání schůzek a podobně. Ukrutně mě nebaví dělat účetního, ale taky občas musím.

I tak je tato práce skvělá. Mluvil jsem s Michalem Kubalem a ten mi říkal, že je na mně vidět, že mě ta práce baví. Ostatní činnosti jsou nutné zlo, a kdybych si měl vybrat, jestli sedět v Praze, nebo dělat tady „účetního“, beru druhou možnost.

Překvapilo vás během dosavadního pobytu něco?

Ne, zatím nic. Bál jsem se, že budu mít problémy s úřady, ale zatím nemám. Chceme jet točit o armádě, mají třeba nový vojenský kostel, výstavu vojenské techniky, ale k tomu se zatím nedaří dostat. Ale jsem tady teprve měsíc a půl, chápu, že nebudu mít všude hned dveře otevřené.

Nemělo na váš současný život v Rusku nějaký vliv to, že je mezi oběma zeměmi velmi napjatá situace a Ruská federace například zařadila Česko na seznam nepřátelských zemí?

Vůbec. Při příjezdu mi nikdo nedělal problémy. Ani tady mi nikdo nedělá problémy. A za měsíc a půl mě při natáčení policie kontrolovala jednou, legitimovali nás, zeptali se, co natáčíme a šli dál.

A jak vás vnímají „obyčejní“ Rusové? V některých ruských médiích jsou Češi vykreslováni jako nepřítel, jako švejkové.

Absolutně ne. Slyším od nich, že mají rádi Prahu. Lidé, se kterými jsem se setkal, o žádném nepřátelství nemluvili.

Co teď, v srpnu 2021, nejvíc rezonuje ruskou společností? Jaké téma je pro Rusy nejdůležitější?

Samozřejmě covid, očkování. Překvapilo mě, že se dost lidí nechce nechat očkovat. Já jsem se nechal očkovat dobrovolně, aby mi covid a opatření nebránily v životě, ale je mi to na nic – západní vakcíny se tady neuznávají. Takže na podzim se chci nechat naočkovat ruskou vakcínou.

Rezonují v Rusku i politická témata?

Budou volby do Dumy, takže se mluví hlavně o nich a uvidíme, jak dopadnou. Na každém druhém autě v Rusku vidíte nápis „Jsem pyšný na svého dědu“ a symboliku vítězství v druhé světové válce. Rusové se velmi často obrací na toto vítězství a jsou na něj hrdí, mají svoje vojáky–hrdiny rádi.

Mluví běžní Rusové o současných problémech ve vztazích s Ukrajinou? Je to pro ně důležité?

Rozhodně ano. Berou Ukrajinu jako část jejich země, mají tam rodiny, někteří mluví stejným jazykem. Když jsme byli na jihu, tak tam byly ukrajinské restaurace, na silnicích jsme viděli auta s ukrajinskými značkami. Aspoň podle toho by se dalo říct, že vztahy mezi obyčejnými lidmi dál nějak fungují.

Co se ruskému vedení nelíbí, jsou různé barevné revoluce. Je to vidět i na tom, že podporují Lukašenkův běloruský režim.

Takže Rusové fandí Lukašenkovi?

Putin mluví o tom, že se žádné barevné revoluce nepovedly a žádné v okolí Ruska nechce. Ukazuje na Ukrajinu a mluví třeba o velké korupci.

Jak to je s Navalným? Je tohle téma stále ještě aktuální, i když je tento opoziční politik už skoro 200 dní ve vězení?

Navalný je téma převážně u mladých, intelektuálních lidí, pro zbytek spíš ne. Určitě má své podporovatele, lidi, co ho podporují, ale pro většinu lidí je to okrajové téma. V Moskvě a v Petrohradě to bude možná trochu jiné.

Obyčejný Rus, který sleduje státní televizi, kanál Rossija 1, se k němu moc nedostane. Uvidí jej člověk sledující TV Dožď, ale takových moc není.

V úvodu jsme probírali téma války a to, že jste už v rámci několika válek natáčel. Nyní jste v zemi, kde sice nezuří válka, ale zvyšuje se počet zemřelých na koronavirus a v Rusku řádí mutace delta. Dá se tohle nějakým způsobem srovnat?

(dlouze se zamyslí) Nedá. Denně tady umírá cca 800 lidí a nikdo to neřeší. Byly povodně, během kterých zemřeli lidé, a ani takovou informaci nenajdete v agenturách. Vyřešit to má očkování, kdy by do konce tohoto roku mělo být naočkováno 60 % populace, tak uvidíme, jak to dopadne. Pak se snad otevřou hranice.

Jak se dá skloubit pozice reportéra několik tisíc kilometrů od domova s rodinným životem?

Moc ne. Díky moderním technologiím jsem však ve spojení s rodinou denně, přes všechny ty Skypy a WhatsAppy. Chybí mi děti, ale naštěstí už jsou velké. Mám dvojčata, mají 16 let a není potřeba, abych jim četl nebo u nich pořád stál.

Neuvažoval jste o tom, že byste se do Ruska přesunuli všichni?

Kdyby byli malí, tak určitě. Teď už jsou na to moc velcí – tak velké děti už nemůžete vytrhnout z jejich prostředí, kde si budují vztahy, životy. Asi by to zvládli, to jo, ale musíme brát v úvahu třeba i školy, do kterých chodí.

Zmiňoval jste, jakým způsobem přišla vaše nabídka na pozici reportéra v Rusku. Jak jste se však vůbec stal novinářem? Bylo to složité rozhodování, když jste byl studentem na vysoké škole? 

Právě, že ne. Bylo to poměrně jednoduché. Jako student gymnázia v Tachově jsem velmi rád psal, pak jsem se v 90. roce pokusil dostat na FSV a vyšlo to. Začal jsem studovat hned po revoluci, no a prostě dobrý, nejlepší rozhodnutí mého života. I když je pravda, že z dnešního pohledu bych si asi vybral jinou školu. Psát vás nikdo nenaučí, takže bych si možná vybral sociologii, psychologii, práva. Ale FSV pro mě byla dobrá škola.

Co považujete za váš největší novinářský úspěch?

Jednoznačně to, že jsem se dostal jako reportér do zahraničí. Rusko je vrchol mé kariéry.

Za další velký úspěch považuju to, že když jsem natáčel reportáže o Vojenském zpravodajství, tak v mé kanceláři zasahovala Vojenská policie. Objevil jsem něco, co někoho rozčilovalo a ukazovalo na šlendrián. To je moje práce, to mě baví.

Chcete jít ještě výš? A je vůbec kam?

Můžu. Ale nevím, jestli chci. Zatím takové plány nemám, šéfredaktorem být nechci. Baví mě točit reportáže – nejlepší práce, kterou znám.

zdroj fotografií: ČT24

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.