Vyhledávání

Jak „zapůsobit“ na spolužáky aneb Nachlazení v prvním týdnu školy

V neděli, den před startem univerzitního života, jsem se přestěhovala na koleje. Necítila jsem se úplně ve své kůži, ale to jsem přikládala k důsledkům nervozity a stresu z toho, co všechno jsem doma zapomněla. S blížící se tmou se můj stav ale zhoršoval. Bolest hlavy byla čím dál palčivější, teplota mi stoupala (samozřejmě jsem zapomněla doma teploměr, kterým bych si ji změřila), odhadovala jsem to tak na 42,3°C a v krku mě škrábala celá armáda koček. Rozhodla jsem se, že to zaspím, jak mi vždy radila babička.

Nicméně když jsem se ráno probudila, zjistila jsem, že jsem vlastně celou noc nespala. Jediná změna, kterou jsem pociťovala, byl ucpaný nos, díky kterému každé mé slovo znělo velmi vtipně. Jako třešnička na dortu můj stav zastřešoval kašel.

S ironickým smíchem jsem schovala lehké oblečení, které jsem si nachystala na můj první den na nové škole a vytáhla jsem svetr a šálu. Venkovní teplota nepřesahovala 12°C a vítr se činil, což mi nijak nepřidávalo.

Jistě si dovedete představit, jak asi probíhá seznamování se spolužáky a učiteli, když jste chodící hrouda bacilů, která se při každém pokusu o promluvu začne dusit. Ve zkratce – moc jsem se neseznámila. Každou chvíli jsem očekávala, že někdo ze spolužáků odněkud vytáhne roušku a okruh prázdných židlí, který se okolo mě v jedné hodině utvořil, mi tuhle myšlenku jen umocňoval. Snažila jsem se to vysvětlit, ale když mi jeden spolužák podal vizitku s kontaktem na vymítače ďábla, pochopila jsem.

Druhý den jsem se tedy rozhodla navštívit zdejší pohotovost. Zaregistrovaná jsem tady samozřejmě nebyla, všechny neduhy jsem si chtěla nechat na doma. O to zmatenější jsem se stávala, když jsem procházela areál olomoucké nemocnice. Cizí prostředí, spousta velkých budov, změť chodníčků a neustále proudící dav studentů lékařské fakulty mě činil dezorientovanou. Když jsem narazila na mapu areálu, doufala jsem, že mě doslova zachrání. Bohužel jsem u ní nenašla výtah, který by mě po stisknutí tlačítka přesunul na požadované oddělení, takže jsem následujících patnáct minut strávila čtením mapy a hledáním dané budovy.

Když jsem dorazila na urgentní příjem, cítila jsem podivnou úlevu. Okolo mě bylo mnoho lidí, kteří se mě neštítili a já si tedy šťastně stoupla do řady. Po půlhodině čekání mi sestřička na příjmu oznámila, že jsem špatně. Pocit dobře odvedené práce zmizel jako pára nad hrncem. Přesunula jsem se tedy na urgentní příjem ORL.

V čekárně na mě čekala další řada. Většina lidí vypadala velmi podobně jako já, někteří dokonce hůř, čemuž jsem prvně odmítala uvěřit. Po bližším prozkoumání jsem zjistila, že se jedná o figuríny s odhalenými sliznicemi. S respektem jsem ustoupila o krok zpět a snažila se zahnat myšlenku, že jsem definitivně přišla o zrak.

Na řadu jsem přišla po dvou dílech Ulice, které odvysílala televize nad hlavami čekajících pacientů. Paní doktorku jsem se snažila přesvědčit, že umírám a nejspíš také brzy oslepnu. Ta se ovšem nedala a nesnížila ani na antibiotika. „Je to akutní zánět nosohltanu. Ale hlasivky máte čisté, nechápu, co to máte s hlasem. Musíte se vyležet! Chce to klidový režim, hezky strávit pár dní v posteli, pít čaj s medem a citronem. Když bude nejhůř, dejte si Ibalgin,“ shrnula svou diagnózu lékařka a poslala mě domů. Tedy na koleje.

První týden školy naštěstí brzy skončil a s ním i má nemoc. Časem se mi podařilo navázat bližší kontakt se spolužáky, dokonce zmizely i ty plakáty varující před šíleným bacilonosičem, který se snaží své okolí infikovat kašlem.