Vyhledávání

Ivona Barešová: Japonsko je fajn pro studenta, ne místo pro rodinu

Vystudovala japonskou a anglickou filologii na Filozofické fakultě UP v Olomouci. Vystřídala několik studijních a pracovních pobytů v různých zemích světa. Nyní se plně věnuje své funkci vedoucí japonské sekce na katedře asijských studií FF UP, kde také vyučuje především japonštinu a japonskou gramatiku. Pracuje na své vědecké práci, a ještě stíhá svou roli matky. Řeč je o doktorce Ivoně Barešové, která přijala naše pozvání a ochotně nám poskytla rozhovor.

Jak byste charakterizovala Vaši práci na UP?

Vzhledem k tomu, že pracuji na malém oboru, dělám prakticky úplně všechno. To znamená: učím, pracuju se studenty, k tomu dělám veškerou administrativu k oboru, samozřejmě s velkou pomocí svých kolegů,  a při tom se snažím o publikační činnost. To by byly ty tři hlavní věci.

Když začneme popořádku, měla jste nějaký sen, čím byste se chtěla stát jako dítě a rozcházelo se to nějak s tím, co chtěli Vaši rodiče?

Určitě. Já jsem chtěla být zahradnicí. (smích) Moji rodiče se na mě zlobili, protože na jednu stranu jsem chtěla být zahradnicí, ale na druhou stranu jsem byla ambiciózní jedničkářka. Nakonec jsem poslechla rodiče.

Zůstalo Vám to alespoň jako hobby?

To je můj plán do důchodu. (smích)

Byla jste jiná na střední škole než na vysoké? Nebo jste byla vždy pilná studentka bez výstřelků?

Jak jsem řekla, odmalička jsem byla ten šprt. Jak jsem se učila na střední, tak jsem se učila na vysoké, jen se mi změnila oblast zájmu. V dětství, do šestnácti, jsem hrála závodně volejbal, a ačkoli jsem z malého města, několikrát jsme vyhráli mistrovství republiky. Bohužel jsem si způsobila úraz páteře a najednou jsem potřebovala nějak vyplnit volný čas.

Zranila jste se při volejbale?

Ne. Pro pobavení říkám, že jsem spadla z višně, ale spadla jsem z třešně. Takže jsem skončila s volejbalem a hledala jsem alternativu. No a tak jsem začala dělat jazyky. Nejdřív angličtinu, kterou jsem sice dělala už dříve, ale zintenzivnila jsem, a potom, zhruba ve čtvrťáku, jsem si řekla, že nechci maturovat z ruštiny, tak jsem se pustila do němčiny, z které teď už samozřejmě nic neumím. (smích)

Jak jste se dostala k japonštině? Přece jenom možnosti tehdy byly omezenější než teď.

Já jsem šla na vysokou chvíli po revoluci. Tenkrát jsme neřešili nějaké naše koníčky, ale to, jak se s daným oborem uživíme. Vždycky jsem chtěla dělat hlavně angličtinu. Teď jsem určitě zklamala všechny svoje studenty, kteří si myslí, že mne vždycky zajímala japonština a Japonsko, ale tenkrát jsem jenom hledala kombinaci k angličtině a táta mi řekl, že s touhle kombinací mám budoucnost. Váhala jsem, protože jsem se současně dostala do Prahy na zahraniční obchod, to byla tehdy prestižní záležitost. Ale nakonec jsem opět poslechla svého otce. (smích) A tak jsem skončila tady.

Studovala jste někdy v zahraničí? Můžete se pokusit porovnat, jak se studuje v zahraničí a u nás?

Myslím si, že ty rozdíly tenkrát byly rozhodně větší, než jsou teď. Někdy v roce 1995 jsem byla na rok v Americe, potom jsem na tři měsíce jela do Japonska, pak jsem byla v roce 2000 opět na rok v Japonsku, takže těch studentských pobytů jsem absolvovala poměrně dost a byl to pro mě zásadní rozdíl. Když jsem přijela do Ameriky, tak jsem absolutně nechápala, protože se po mně chtělo, abych myslela a vyjadřovala svoje názory. Když jsem pak jela s americkými studenty do Japonska, oni uměli tři fráze, ale uměli je použít. Já jsem uměla spoustu znaků, znala jsem gramatiku, měla jsem velkou slovní zásobu, ale otevřít pusu byl velký problém. V tomto byl jejich způsob výuky určitě efektivnější. Ale zase musím říct, že potom, když jsem tam byla delší dobu, tak s těmi základy, co jsem měla, jsem dělala velké pokroky, zatímco ti američtí studenti zůstali u svých tří frází a naučili se možná další čtyři.

Myslíte si, že mají české vysoké školy šanci přiblížit se zahraničí? Stoupá úroveň výuky u nás, nebo naopak klesá?

Myslím, že jde určitě nahoru. Nedokážu to nějak vysvětlit, ale vůbec z českého školství nemám špatný pocit. Když jsem studovala v zahraničí, patřila jsem mezi nejlepší studenty a i naši studenti, když vycestují, mají výborné známky. Takže si myslím, že český student s tím, co dostane tady u nás, v zahraničí obstojí velice dobře.

Učila jste jenom na UP, nebo jste vystřídala vícero prací?

Práce na UP bylo vždy moje hlavní zaměstnání. Kromě toho jsem tlumočila v japonských firmách, překládala, nějakou dobu učila na jedné soukromé vysoké škole a také v Japonsku.

Jste spokojená se svou prací na UP, nebo máte nějaké vysněné pracovní místo?

Mám svou práci ráda.

Nechtěla byste se vrátit do Japonska?

Ne, určitě ne. Žila jsem chvíli v Británii, delší dobu v Americe, pak dva roky v Japonsku – stačilo. Ono je fajn poznat jednotlivé kultury, je potřeba tam být, studovat, pracovat, aby si člověk mohl udělat svůj názor, ale potom si právě o to víc váží toho, co má doma. Často se mě na tuto otázku ptají přátelé, sousedi. Japonsko je fajn pro studenta, ne místo pro rodinu. Nedokážu si představit, že trávím víkendy s dětmi v nákupních centrech. My jdeme do lesa a to v Japonsku často nevidíte.

Jaké vztahy se studenty preferujte?

Řeknu vám, jaké mám zkušenosti, ne jak by to mělo být, protože to sama pořád řeším. Když jsem studovala, měli jsme úplně jiné podmínky. Všichni vyučující byli externisté z Prahy, konzultovat jsme jezdili tam. Když jsem tady nastoupila, snažila jsem se dát studentům všechno to, co jsem já jako studentka postrádala a co by mělo být samozřejmé. Možná jsem si vypěstovala se studenty až moc přátelský vztah, což bylo samozřejmě strašně příjemné, ale pak toho studenti začali zneužívat. Takže jsem trochu přitvrdila.

Vadí Vám, když Vás studenti zaplavují e-maily?

Na e-maily reaguju co možná nejdřív. Co mě však obtěžuje, je, když mi zájemci o studium píšou jeden po druhém, jak vypadají přijímací zkoušky, ačkoli to mají na webu, nebo když se mi studenti omlouvají, že nepřijdou na nepovinnou přednášku a podobně. Většinou nemám čas řešit maily přes den, ale až večer, až dám děti spát.

Která pracovní činnost je nejpříjemnější a která nejméně?

Momentálně prožívám velmi hektické období, ale ještě donedávna pro mě byla nejpříjemnější činnost výuka, kontakt se studenty. Bohužel kvůli tomu tlaku, co tu neustále je: potřeba, abych se co nejdřív habilitovala, abych zajistila obor; granty, granty, granty a další povinnosti, musím říct, že jsem ve fázi, kdy mě neustálý kontakt se studenty vyčerpává. Zoufale bych potřebovala věnovat čas tomu, co hoří a co nestíhám. Ráda bych pohnula se svou vědeckou prací. Dřív jsem se do ní nutila, teď mám strašnou chuť, a nemám na ni čas.

A ta nepříjemná část?

Nemůžu říct, že by mi vadila administrativa. Vadí mi, když se snažím dělat svoji práci zodpovědně a konečný výsledek není adekvátní mému úsilí. Před pár lety se mi třeba stalo, že nové akreditace, které jsem tak dlouho připravovala, zůstaly zapomenuty na úřednickém stole. Nebo dotace z Japonska na lektora nám zmizela z účtu a byla zahrnuta do hospodářského výsledku fakulty, protože nás, začínající a neznalé, nikdo nemohl zvednutím telefonu nebo krátkým mailem upozornit, že je potřeba dotaci vyčerpat do konce roku.  Jeden rok se tlačí na počty studentů, druhý na vědeckou práci. Velké obory tyto zásadní změny možná ustojí, malé mají problém.

Po čem momentálně nejvíc toužíte? Z materiálních věcí.

To teď fakt nevím, teď mě tlačí úplně jiné věci, ale třeba bych chtěla lehátko na terasu. Až jednou budu mít čas, nebudu muset běhat kolem dětí, tak si chci lehnout na terase a číst...

Foto: Denisa Gumbírová