Vyhledávání

Hujer na palubě aneb Jak jsem prvně letěla

Na každého z nás si život nachystal mnoho „poprvé“. První krůčky, první vylámané zuby, první barvení vlasů, první pokus o získání řidičského průkazu. Člověk se těmito náročnými zážitky ale musí prokousávat s vidinou, že koloběh trapasů (rozuměj „nepřenosných zkušeností“) vlastně nikdy neskončí. Třeba takový let letadlem – každý ho jednou absolvuje poprvé. Ani u mě tomu nebylo jinak.

Loni v březnu se mi podařilo na internetu objevit letenky. Asi to nezní nijak zvláštně, internet je přece vyhledávačů letenek plný. Ale tohle byly letenky z Ostravy do Bergama na červnový termín za 725 Kč. Ano, ta cena byla za let tam i zpátky na začátku hlavní sezony. Nejdřív jsem se snažila zjistit co nejvíc informací, ale má impulzivita mě přemohla a letenky jsem po krátkém hovoru s přítelem bezmyšlenkovitě objednala. No dobře, první jsem je objednala a potom zavolala příteli.

I když se zdálo, že tři měsíce do odletu jsou dlouhá doba, najednou jsem zjistila, že za dva dny odlétáme a já nemám nic nachystané. První problém nastal v okamžiku, kdy jsme odhalili omezení zavazadel. Najít takový batoh, který by na milimetr odpovídal daným rozměrům, byl kumšt. Když už to vypadalo, že poletím s nákupní taškou z Lidlu, objevil se tátův sportovní a krapet potrhaný batoh, který jsem přijmula s neskonalou vděčností, jako by to byl kufr Michael Kors. Ještě zbývalo zařídit dopravu na letiště a jelo se!

Když jsme v Ostravě vystoupili z autobusu, trochu jsem znervózněla. Počasí bylo jako na houpačce, řízky z domu jsme snědli příliš rychle a díky nepravidelným spojům na letiště Mošnov nám do odletu stále zbývalo šest hodin. Malá hala byla liduprázdná. Postupně jsme vyzkoušeli 48 sedadel pro cestující, proskakovali automatickými dveřmi a vyleštili všechna okna, na která jsem se nalepila pokaždé, když se na ranveji objevil nějaký pohyb: „Mates, koukej!! Už letí! Letí!“. Matesovo trpělivé: „Neboj, kdyby plavalo, byla by to ponorka. Jasně, že letí,“ pro mě bylo sarkastickou útěchou.

V okamžiku, kdy se odemkla brána ke kontrole dokladů a letenek, hala se velmi rychle zaplnila. Hbitě jsme se posbírali a přidali se do fronty. Vše proběhlo v pořádku, nicméně poté následovala rentgenová kontrola. Mates byl v pohodě, s úsměvem na mě mával ,,ze druhého břehu". Nervózně jsem prošla bránou a k mému štěstí se ozvalo: „Píp! Píp! Píp!“ Vyděšeně jsem sebou cukla. Sakra, vždyť to jsem pípala já! Přistoupila ke mně statná pracovnice letiště a s pomocí papírku mi přejela po zápěstích. Po chvíli mě tahle kouzelnice s úsměvem pustila a popřála krásný let. Jako ve snách jsem přišla k Matesovi, omámená prapodivnými čárami. „Co když jsem uhranutá?“ smála jsem se. „Neboj, horší už to nebude…“ popichoval mě Mates.

Po dalších minutách čekání jsme konečně dostali povolení ke vstupu do letadla. Prošli jsme nespočtem různých chodbiček a dveří, až jsme se ocitli přímo na ranveji. Už zdálky ve mně ten okřídlený kolos vzbuzoval respekt. Snažila jsem se tvářit přirozeně, poopravila jsem si batoh na zádech a sebejistě se usmála na mé spolucestující. Se srdcem v kalhotách jsem vstupovala do letadla. Rychle jsme se usadili na naše místa. Letušky nám vysvětlovaly, co dělat v případě nehody. Poslouchala jsem jako Hujer v první lavici. I když jsme neletěli nad mořem, zapisovala jsem si do deníčku pokyny, co dělat, když dopadneme na vodní hladinu. Pro jistotu, že ano.

Ve chvíli, kdy jsme se rozpohybovali, přepadla mě náhlá ataka. Křečovitě jsem svírala Matesovu ruku, která po chvíli začala modrat. Vzlet probíhal (nejspíš) naprosto standardně, protože mé výkřiky „Neumřeme! Už letíme! Pane bože, to je šílené!“ ostatní spolucestující poměrně pohoršovaly. Poté, co jsme vyletěli nad mraky, nádhera modrého nebe mi naštěstí zacpala ústa.

Let trval slabou hodinku, za kterou se mi povedlo pořídit celkem 589 fotografií nebe, nebe a hor (ze zbytku dovolené jich mám 300). Celá šťastná, že jsme to přežili, vyběhla jsem po příletu z letadla a málem si zapomněla batoh. Bergamo nás přivítalo těžkým vzduchem, palčivým horkem a plným letištěm. Najít východ nám trvalo dvacet minut, ale podařilo se. Ohrnuli jsme si džíny, v Ostravě totiž bylo 18 stupňů Celsia, kdežto tady 32, a vydali se najít náš penzion pro tuhle noc.

Ale o tom zase příště.

Fotografie: Kateřina Svobodová