Vyhledávání

Hospodská krasojízda, kterou v Praze nenajdete

Když vám přijede kamarád z Prahy, proslulý svou alkoholovou pověstí a nekonečným apetitem, nemůžete jej nechat na holičkách. V takovou jedinečnou chvíli je potřeba ignorovat všechny nemoci, deprese a nadcházející testy a prostě jít pít. Tak se nás sešlo dohromady pět statečných, naše tradiční čtyřčlenná „upol parta“ a vetřelec z velkoměsta. Vyrazili jsme tedy rovnou do několika podniků. Ať taky ten Pražák pozná kus Olomouce!

Naši vyhlídkovou trasu jsme zahájili zvolna a seriózně v Hanácké hospodě na Dolním náměstí. Pokud jste zde ještě nebyli, vaše chuťové buňky nepoznaly blaho. Dovolím si říct, že zdejší jídlo je bezkonkurenční. Ať už jste příznivci salátů, rybích specialit nebo pořádných burgerů, v Hanácké si dáte do nosu. „Vyzkoušela jsem tady snad každý burger a všechny do jednoho jsou dokonalé,“ pochvalovala si kamarádka nad talířem přetékajícím hříšně dobrým pokrmem. Jídlo navíc můžete spláchnout studeným Radegastem nebo domácí limonádou (když zrovna abstinujete). Nebo si jako drink večera (po vzoru nás pěti) zvolíte bílé víno a do svého studentského pseudoživota tak zase vnesete trochu té grácie.

Jako další stanici jsme si zvolili Dogu z kolejí. Jenže jsme šli kolem Magora, tam jsme si prostě museli dát pauzu od vyčerpávající chůze. Přece jenom jsme za sebou měli sto namáhavých metrů. U Magora na nás dýchla typická atmosféra přeplněné putyky. Urychleně jsme obsadili stůl, na kterém nebyla úplně aktuální rezervace. To znamená, že jsme měli asi půlhodinku než by nás od stolu vyhodili. „My jsme přišli jen na jedno rychlé pivo,“ ujišťovali jsme ale přesvědčivě servírku. Jaké překvapení, když jsme si pak všichni dali víno. Nutno podotknout, že zdejší mok nebyl žádná lahoda. I přes jeho přílišnou kyselost jsme to ale zvládli, a po asi dvaceti minutách jsme už vyráželi směr plánovaná Doga.

doga

Cestou přes Bezručovy sady jsme potkali mývala. Ano, opravdu to zvíře. A ne, nebyli jsme tak pod parou. Prostě se jen tak sápal po stromě a my na něj neveřícně koukali, co tam chce. Postupně jsme se naštěstí od jeho hypnotických očí odtrhávali a mířili jsme vstříc dalšímu alkoholu. Po menším bloudění ve změti budov („Který z těch baráků to je? Jsme tu správně? Zapni GPS!“) jsme našli Fisherky, a tedy i Dogu. Ano, jsme kolejoví amatéři. Opět jsme chytli poslední volný stůl a kromě vína jsme si tentokrát poručili i hranolky - ultramastné kousky brambor servírované v prapodivném černém kornoutu s mističkou tatarky. Nedoporučuji. Po chvíli, kterou jsme proseděli v klubu, už nás to nebavilo a přemítali jsme, co dál. Naše úvahy nebyly moc dlouhé, skončili jsme jednohlasným: „Jedině Ponorka!“

Tak jsme tedy prošli městem až k prosulé Hospodě U Musea, které nikdo jinak než „Ponorka“ opravdu neřekne. Tady nouze o stůl nebyla, podivně vyhlížející obsluha se o nás dobře postarala a za pár chvil už před námi opět stály ty noblesní pohárky bílého vína. Tak jako Hanácká se může pochlubit nabídkou pokrmů, Ponorka okouzlí undergroundovou ošuntělostí. Prapodivné umění na zdech, u stolů klimbající individua, to vše právě k této olomoucké legendě patří.

suvenyr  

Upřímně si přesně nepamatuji, kolik vína nakonec padlo, ale odchod z našeho posledního útočiště byl tak trochu nejistý. Kamarádce se nějakým zázrakem povedlo donést si domů suvenýr, ještě plnou vinnou skleničku, kterou cestou střežila jako oko v hlavě. Tak máme na bytě alespoň suvenýr z našeho nočního výletu. Kamarád z Prahy se ujistil, že Olomouc je prostě nejlepší, a všichni byli spokojení. Teda dokud jsem se ráno neprobudila, což nebylo vůbec hezké.

  Fotografie: Doga, Eva Ertlová