Vyhledávání

Horské dobrodružství s příměsí deště

Lidé vynikají mnoha jedinečnými schopnostmi – umí udělat kotrmelec, prdí pod vodou a myslí si, že se na to nepřijde nebo se vychloubají, kolik pokut měli dostat a nedostali. A co teprve když přijde řeč na dobrodružství, tam je každý z nás expert. Jako správný pán tvorstva si člověk totiž často říká, že ho přece nemůže nic překvapit – prohlídkou obchodu s outdoorovým oblečením a výšlapem na kopeček za sousedovým domem se samolibě pasuje na vládce hor. Když poté vyrazí na výlet do horské oblasti, může být nepříjemně překvapen. Počasí v horách je totiž ještě proměnlivější než nálady žen.

Loni v létě jsme s přáteli vyrazili do Jeseníků. A jelikož nám Matka příroda nenadělila jen dobrodružnou povahu, ale také nesoudnost, vzali jsme si s sebou kola. V Koutech nad Desnou jsme se společně s našimi jednostopými miláčky nechali lanovkou vyvézt na vrchol sjezdovky Medvědí.

Slunce svítilo jako lampa s neekologickou žárovkou, těžký vzduch se ani nehnul a já litovala, že jsem si vzala tílko a kraťasy – vhodnější by byly plavky. Rozdělili jsme se na skupiny „Zdechlé lemry“ (já) a „Výkonní sportovci“ (zbytek). Skupina číslo dvě vyrazila na Praděd, zatímco o poznání pomalejší skupina číslo jedna si pijánko vyjela k vodní nádrži Dlouhé stráně. Byla jsem šťastná, že můžu jet do kopce, protože jsem si nebyla úplně jistá funkčností mých brzd.

Nicméně stoupání nebralo konce. „Výkonné sportovce“ jsem rychle ztratila z dohledu. V okamžiku, kdy mě předešla maminka s kočárkem, zatnula jsem zuby, sebrala jazyk z vesty a zběsilým tempem sedmi kilometrů za hodinu se řítila kupředu. Když tu jsem si všimla, že se od východu blíží podivný mrak.

Říkala jsem si, že je to v pohodě, za chvíli jsem přeci u nádrže, omrknu to a jedu dolů, žádný problém. Jenže mrak se společně s hustou mlhou, vytrvalým deštěm a okamžitým ochlazením o pětadvacet stupňů přihnal během šesti minut. Společně s dalšími turisty jsem se akorát stihla schovat za boudu pod nádrží.

Můj oděv vzbuzoval soucitné pohledy – všichni ostatní totiž vytáhli zimní bundy, dlouhé kalhoty a čepice. Já se zoufalým třasem čekala, až se počasí aspoň trochu umoudří, abych si mohla střihnout kopec dolů. Když daná chvíle nastala, sedla jsem neohroženě na kolo a vyjela do mlhy. Již po prvních pár metrech jsem necítila ani jednu končetinu, přilbu jsem přestala považovat za účinnou ochranu proti dešti a rozloučila se s nevodotěsným telefonem v kapse. Cestou jsem míjela billboardy, na kterých stálo, že si právě užívám nejdelší sjezd v České republice. Inu, kdyby mi fungovaly brzdy a ruce, asi by to bylo lepší.

Příjezd na ubytování si moc nepamatuji. Vtíravá zima mě takřka znehybnila, vytrvalý déšť mi vynuloval tachometr. Probudila mě až horká sprcha, masový vývar a panák rumu.

Se škodolibou radostí ale mohu konstatovat, že skupina „Výkonní sportovci“ nedopadla o moc lépe. Ano, uznávám – ujeli zhruba o 25 kilometrů delší trasu, nicméně na dno sil jsme si sáhli všichni. Ale když jsme se o hodinu později vykolébali z restaurace, venku výsměšně svítilo sluníčko, vzduch voněl ozonem a teplota se opět blížila třicítce. Inu, počasí neporučíš.

Fotografie: Kateřina Svobodová