Střídají se mi nálady. A střídají se mi plodné a neplodné týdny (vlastně i dny). A neděle. A taky se mi střídají dny, kdy se mám dobře, nečekají mě žádné povinnosti, můžu si válet šunky a věnovat se sladkému nicnedělání, a dny, kdy se z toho všeho můžu podělat. Nejradši bych se vším sekla. Ale zase na druhou stranu, proč se zbavit toho jáseztohoposeru pocitu a nepřekonávat každý den nejrůznější překážky a nástrahy. Prostě proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě.
Aby toho střídání nebylo málo, střídají se mi i okamžiky, kdy si všímám věcí kolem sebe, a okamžiky, kdy se kolem sebe vůbec nedívám. Snažím se s sebou nosit pořád foťák. Jen tak, pro jistotu. Jednou na něco pěkného narazíte, řeknete si, že je škoda, že s sebou nemáte foťák, a pak na ten výjev, který se vám zrovna v dané chvíli naskytl, zapomenete. Někdy se jedná o detaily, ale i těch detailů je škoda.
Tuhle fotku jsem pořídila na Flóře letos na jaře. Kytičky jsou kytičky, ale čeho je moc... Znáte to. Ta příšera na betonovém pilíři mě strašně zaujala. I její kolegyně, které si vysedávaly kolem. Zajímalo by mě, jestli tam posedávají a tlachají dodnes. Vzhledem k tomu, že se Flóra přestavuje, tak tomu moc nevěřím. Ale já byla vždycky skeptická.
Asi jste od tohoto článku čekali víc. Já taky. Jenže teď už jste si ho přečetli a já vás tak okradla o minutu života. Každopádně jestli se chcete pobavit a vynahradit si to, mrkněte se na článek Kniha tváří: Skrytá hrozba od Járy Krbce. Najdete ho ve Víkendovém čtení, konkrétně v sekci Nekorektní okénko. Pobavíte se. Fakt.