Vyhledávání

Fejeton ze studny: Nechtěná adopce

Spousta studentů říká, že se jim Olomouc líbí. Málokdo ale skutečně ví, o čem mluví. Právníci ubytovaní na kolejích často celé týdny nevytáhnou paty z Envelopy. Studenti fildy zase celé měsíce bloudí uchváceni po centru a říkají, jaká je Olomouc krásná. Fake, přátelé. Skutečný milovník města Univerzity Palackého má poznávat Olomouc celou, tak jak je. Všechny její tváře.

Za universitní pozlátko nenakouknete v centru, na to zapomeňte. Musíte se táhnout pěšky mezi paneláky až do Hané, abyste měli jakýs takýs přehled o tom, jak to vypadá s pravými obyvateli. Chcete-li uchvátit tu bloncku z fischerek, vezměte ji za soumraku k Vojenské nemocnici, veďte ji za ruku dlouhou álejí a vyryjte do masivního kamenného zábradlí srdíčko. Roztaje každá.

A chcete-li do podniků, kam noha studenta ještě nevkročila, doporučuji jisté sídliště. Není daleko od centra a je to místo, které má každé větší město od Aše až po Bukovec. Paneláky, jakože-udržované parčíky, takové ty kvartýry s plasťáky a novými fasádami, které v družstvu protlačili podnikatelé s rohovými čtyři jedna a dělňasové ve svých 2+KK, co taky poctivě vytíraj schody a platí za výtah, jim to odkývali, aby potom mohli remcat, že se nájemné zvyšuje.

Dámy a pánové. Představuji Vám svébytnou olomouckou čtvrť. Lazce.

Potlesk, virbl.

A uprostřed Lazce, bar Lazenka, klenot čtvrti. Milá barmanka, denně čerstvé chlebíčky, v pátek bouchaná Olmeca za osmnáct, v rohu baru Xbox se zapojeným kinectem, zkrátka klidné a odpočinkové místo, kam nešlápla noha studenta, aby z něj mohla udělat Vertigo.

Po dvojím trojím rozhovoru se slečnou za barem se mezi mnou a kamarádem, dvěma objeviteli této poslední bašty nestudentského života v Olomouci, vžil výraz ,,burani z Lazce“. A hned při druhé návštěvě jsme natrefili na transparentní příklad.

Chlapec, vytahané tepláky a ošuntělá mikina, sedí před Xboxem a smaží NHLko. Chvíli ho kibicujem, radíme ohledně barvy dresů a designu hokejky, ale pořád nevidíme, s kým tam vlastně je. A tak po osádce baru nenápadně pokukujeme a hádáme, kdo asi.

ČTĚTE TAKÉ: Fejeton ze studny: Novoroční

Nakonec se objeví muž ve středních letech a vyzve nás, jestli si s ním a chlapcem nedáme kinect bowling. Odmítáme, protože je nad slunce jasnější, že nám chce hodit kluka na krk. A taky že ano. Odehraje dvě tři kola a z baru vypadne.

Nakonec je nám osamělého hocha líto na tolik, že se ho kolega zeptá: ,,Nechceš se k nám přidat?“

Klučina pokrčí rameny, položí si k nám Colu, pověsí si bundu na židli a jde dohrát hokejový match.

Neurazí a vyhne se tomu, čemu chce. Až když si je jistý, že Pittsburgh dostal takovej klepec, jakej si zaslouží, přesune se k nám. Brzy zjišťujeme, že se jmenuje Péťa. Muže, se kterým hrál, označuje jako ,,strejdu“. Je mu dvanáct, má dvouletý vztah s jistou, stejně starou, Míšou, která na něj teda občas žárlí, ale on jí má v paži.

Všechny naše připravené bodré a infantilní kecy nám brzy vyrazí z držky. Vyjadřuje se slušně a neotřele, chytře a na dvanáctiletého kluka vyspěle. Říká, že má samé jedničky, dělal judo a basketball, teď spíš teda kopanou a karate.

,,Já si i sám vařím,“ směje se, když kolega hladově hltá ty denně čerstvé chlebíčky.

,,Jakto?“

,,Máma není moc doma.“

,,A co dělá máma?“

,,Servírku, ale nechce mi říct kde.“ Jasně.

Vykládá nám o své rodině, kde všude bydleli, než zakotvili v Olomouci, že má starší sestru a malého synovce Pavlíka. Ukazuje nám ho na facebooku, vlastně nám ukazuje na facebooku všechno. Sebe, svou milou. Svítí mu oči, že někoho zajímá, my mu ukazujeme svoje fotky a vynecháváme všechny, kde kouříme, chlastáme, hulíme nebo děláme jiné závadné věci. Dohromady mu můžeme ukázat tak čtyři fotografie, ale mu to nevadí.

Hrajeme s ním na kinecktu box, bowling, fotbal… Ukazuje nám, jak se to správně dělá. Platíme mu pití a když se nachýlí jedenáctá, natáhne bundu a chystá se domů.

,,Myslím, že si pustím pohádku a okamžitě usnu.“

,,Jakou si pustíš pohádku?“ ptám se.

,,Asi něco na DisneyChannel,“ krčí rameny.

Před odchodem domů nám ukazuje, kam chodí do školy, ukazuje nám bar s nápisem herna. ,,Myslel jsem, že se tam hrají počítače, tak jsem tam vlezl, a vyhodili mě,“ usmívá se.

,,Hraješ rád?“

,,Jo, mám doma počítač i PlayStationa trojku.“

Když se s ním loučíme u vchodu, slibuje, že si nás na facebooku přidá a domluvíme se zase někdy na bowling. Kýváme hlavami a Péťa naposledy dodává, že se kromě nás nebude s nikým cizím bavit a my mu zase slibujeme, že když bude mít i na konci roku samé jedničky, dostane od nás dárek.

Vracíme se studenou Olomoucí zpět k Envelopě.

,,Ten kluk má všechno. Playstetiona, počítač, k Vánocům dostal kolo, mobil…“ vyjmenovává souputník.

,,Jen máma pracuje ve stripklubu, to chceš říct?“

,,Že má všechno, kromě pozornosti,“ opravuje mě korektnější kolega.

,,S tím se nedá nic dělat,“ krčím rameny.

,,Jak to, že ne? Stejně pořád chlastáš, nemůžeš skočit jednou týdně na dvě do Lazenky?“ Ticho v mrazivém vzduchu. ,,Nemůžeš to udělat? Pro malýho kluka? Dát si s ním v sobotu hoďku na Xboxu, co?“

,,Ale jo, můžu, jen abychom jemu a jeho mámě neposrali ten zavedenej model.“

,,Jsem andragog, buď v klidu.“

,,Hmm.“

Nad Lazcemi se ozývají naše kroky a jemně mží.

,,Co mu dáme? K tomu vysvědčení?“

,,Je to fotbalista. Tak míč.“

,,Podepsanej Sigmou.“

,,Jo, to ho dostane.“

,,Hmm, tak je to oficiální, vole. Budeš máma nebo táta?“