Vyhledávání

Fejeton ze studny: Kolejní otupělost

Existují látky, které můžete pumpovat do lidského těla po deckách a člověk po nich vyvádí, ale jakmile jí má v sobě určité množství, další dávka už mu nepřitíží. Jakmile je překročena určitá hranice, už mu to nic nedělá. Neplatí to však jen u chemie, lidé mohou být předávkovaní lecčím. Strachem (to je to, když jako malé dítě na bobříku odvahy už prostě jen jdete a poulíte oči dopředu neteční ke strašidlům), radostí (ráno s příjemnou kocovinou, po skvělém sexu, cigaretě a kávě vás zrovna nevyndá, že v televizi běží váš oblíbený film), smutkem (zeptejte se těch, co odklízejí hromady mrtvol při přírodních pohromách, jestli je dojímá obrázek mrtvého šestiletého Abdula ve vysílání CNN). 

Já teď chci mluvit o úžasu, údivu, překvapení, zaskočení. Po jisté době, kdy na vás útočí nové, neznámé, neprozkoumané vjemy, přestáváte vnímat tu neobvyklost. Typickým příkladem je příchod na univerzitu. ,,Zapište si Béčka, Céčka, bez ISICu ani ránu, pamatujte si tituly přednášejících, zkuste si zaháčkovat kolejbábu a blablabla…“ A další bambiliony věcí se na vás valí, zatímco vy se jen pokoušíte zorientovat a jste rádi, že víte, kam jdete na přednášku a jak si objednat jídlo v menze. A tak postupně začínáte ignorovat ty hromady dobrých rad, doporučení a s chladným výrazem, s klidným tepem proplouváte prvním semestrem.

Ale pravým „výcvikovým táborem odolnosti vůči údivu“ je bezesporu kolej. Začíná to drobnými detaily. Váš spolubydlící je pořez, který má tělo jako model upravený ve Photoshopu, podá vám ruku a říká: ,,Jásem Honza Sparta. Sem z Prahy. Fandím Spartě. Tak mi říkej Sparťan.“

Pokračuje to silnějšími nuancemi. Čistíte si zuby v pánských sprchách a ze sprchy vyleze dokonalá dívka v ručníku, pozdraví a zmizí. Ještě před měsícem by vám vypadl kartáček z pusy, ale teď jen zamáváte nazpět a věnujete se chrupu. A dál. Jednoho dne se na pokoji objeví váš kamarád z baru, který bydlí o pár pater níž a říká: ,,Ty vole, když jsem byl kouřit, spolubydlící odjeli a zamkli pokoj, tak dneska asi spím tady.“ Jen krčíte rameny…

Přijdete na studovnu, kde dva maníci hrají na počítači a zbylí dva se baví tím, že házejí z oken vlaštovky a pokoušejí se je sundat zbraní na airsoft. Nebo se vracíte ve čtyři ráno, chcete jít spát, a protože vám někdo hodil batoh na postel, shodíte ho na zem. Rána jak z děla a z palandy se ozve dívčí hlas: ,,Si faktnenápadnej.“

Odvětíte: ,,Čus Moni, jdeš ještě na cígo?“

,,Jo.“

A když leze dolů, přiloží si prst na rty a zašeptá: ,,Ale tiše ať nevzbudíme Helču.“ A ukáže na druhou palandu.“ Ale koho má jako vzrušit, že na našem pokoji spí dvě holky. Mě rozhodně ne.

Proto, když sedíte ve dvě ráno na pokoji a přiřítí se spolubydla s obrovským věncem věnovaným Veliteli posádky Olomouc a zakřičí: ,,Jde po mě kolejbába!“ Ani se nedivíte, házíte mu klíče, aby zamknul, a schováváte trofej večera pod postel. Proto, když se spustí požární poplach, víte, že nehoří, ale, že si někdo nezkušeně zapálil pod detektorem kouře. Proto, když jdete ráno na toaletu a všimnete si, že vám někdo přes noc napsal lihovým fixem na dveře kosočtvercový útvar, usmíváte se. Proto, když se začnou dvě krásky v baru líbat a osahávat, ostatní mají oči na vrch hlavy, ale vy se věnujete své jedenáctce.

Znáte to video, kdy uprostřed porady managementu vyleze kravaťák na stůl a chystá se močit? Jeden z gentlemanů, takhle nalevo, jen sedí a usmívá se. Ten bydlel na koleji. Je to dar na celý život, važte si ho.

V rámci bezpečnosti aktérů jsou veškerá jména pozměněna. Historky ne.

 

 

Jan Studnička