Vyhledávání

Eutanazie aneb máme právo zemřít?

„Nikdo neví, zda právě smrt není pro člověka ze všeho největším dobrem, lidi se jí však bojí, jakoby bezpečně věděli, že je to největší zlo.”

Platón

Smrt je neustále kolem nás. Jsme informování o smrti neznámých lidí, celebrit, konfrontováni se smrtí našich příbuzných. Nejistota toho, co přijde po ní, je společná nám všem. Možná právě proto vzbuzuje u mnoha lidí strach a je jimi vnímána jako něco, před čím je nutno utéct. Smrt však patří k životu a nemusí mít vždy jen negativní konotace. Může být pro mnohé vysvobozením z nefungující fyzické schránky či odproštěním od mozku, jenž vypověděl všechny funkce, které člověku přinášejí radost ze života.

Ač se česká společnost směle prohlašuje za nejateističtější, ve vnímání smrti ráda přijme náboženské jistoty. Smrt pro nás zůstává neznámou, což je dobře. Není třeba ji démonizovat jako projev nejvyššího zla, který musí být vymýcen. Měla být důstojným dovršením života a zanecháním zapamatováníhodného odkazu potomkům či dalším generacím. Nelze k ní přistupovat jako k nemoci. Ač to možná zní podivně, smrt dává našim životům smysl. Nesmrtelnost by znamenala úpadek lidství. Člověk by již neměl přirozenou motivaci, která by jej nutila naplňovat nějaký cíl. Lidské hodnoty by se posunuly zcela jiným směrem a v neposlední řadě by byl člověk odsouzen přežívat donekonečna ve světě, který již nyní začíná být pro mnohé z nás nesrozumitelným.

Je také zřejmé, že směr, kterým se vydala dnešní medicína, je dogmaticky určen politickými a ekonomickými tlaky. Člověk je v něm pouze pokusný objekt zakoušející, jak dlouho lze jeho fyziologické funkce natahovat, i když z něj život už dávno vyprchal. Lidské chtění, dokonce včetně podpisu, jindy toho nejdůležitějšího, co člověk v této společnosti vlastní, nemá pro úředníky v otázce eutanazie žádný význam.

Jak již bylo zmíněno výše, smrt není nemoc, proti které se lze očkovat či jde vyléčit tunami léků. Bezdušší lidé, převracející do sebe sklenice s denním přídělem „natahovačů“ života, močící do pleny, mnohdy odsouzeni na pomoc nejrůznějších přístrojů, otevírají svou nemohoucností diskuzi o tom, co je podstatou života a co to znamená být svobodný. Otázkou také zůstává, kde leží mez mezi tím, kdy je člověk schopen nějakým způsobem naplňovat svůj život, zakoušet pocit štěstí, a kdy už mu tato smrtí posedlá společnost odepírá jím tolik chtěný klid. Praxe je do značné míry od legislativy odlišná, avšak tento problém přesahuje rovinu jednotlivých lékařů riskujících svou svobodu kvůli přání pacientů. Přání pacienta zemřít je v tomto případě protizákonné a špatný zákon spadá do roviny celospolečenské. O smrti se nemusíme bavit jako o něčem, co stojí až na konci našich fyzických sil. Člověk by měl být svobodný, tak jak jej dnes všichni demokratičtí pohlaváři označují a prezentují. Neexistuje tedy žádné pravidlo, žádný univerzální klíč, který by určoval, kdy má člověk právo zemřít. Člověk má právo umřít kdykoliv se tak rozhodne. Má právo umírat důstojně, nikoliv v bolestech bez nohou v kolejišti za projíždějícím vlakem. Všichni moralisti a milovníci society, zde nemohou uvést žádný rozumný argument, který by byl silnější než lidská vůle. Eutanazie není o smrti, ale o způsobu jakým člověk zemře. Smutek se týká pouze umírajícího a jeho příbuzných. Konečné rozhodnutí pak jen umírajícího. Společnost při rozhodování nehraje žádnou roli, stejně tak jako necítí smutek za zemřelého, a pokud ano, jedná se o přílišný sentiment, o který umírající nestál, a také o známku do nebe volajícího pokrytectví: „Všichni jsme svobodní, ale o tvém životě jsme měli rozhodnout my.“ Právo jedince rozhodnout o vlastní smrti je nezpochybnitelné, ať už je sobecké, pro společnost sebevíc nepochopitelné či dokonce protizákonné.

Téma smrti nelze zlehčovat, ale rozhodně jej nemůžeme přijmout jako společenské dogma, o kterém není možno diskutovat. V tomto článku nepíši o tom, že všichni nemocní by měli zemřít, ani že umírající nemá právo na sezení s psychologem, který se pokusí nalézt řešení jeho problémů. Stejně tak se nezabývám osobními závazky umírajících v konkrétních případech. Upozorňuji pouze na skutečnost, že člověk, který se rozhodne zemřít, má právo umřít důstojně a s jistotou, a ne zmrzačený pod Nuselským mostem s označením „duševně narušený“ uděleným in memoriam. Přiznejme si, smrt je běžná věc a mnohdy rozhodnutí svéprávných lidí.

  Bohuslav Khýr