Vyhledávání

Dvojitý agent ve službách Ježíška

Lež má krátké nohy a dvojité lži si o ty nohy ještě zakopávají. Letošní Vánoce jsem fungovala jako Ježíškův dvojitý tajný agent. Teď už je po Vánocích, a já se můžu konečně podělit o svůj příběh.

Má kamarádka Monča se nemohla rozhodnout, co má její přítel najít pod stromečkem. Prohledaly jsme společně e-shopy téměř všech v úvahu připadajících témat. Od ping pongu po sportovní mikiny. Nakonec nás napadlo, že si drahý Luboš může dárkem zkrátit čas a zkrášlit pokoj zároveň. Volba padla na puzzle o tisíci dílcích s motivem jejich společné fotografie. E-shop požadoval rozlišení větší, než jaké měly všechny jejich dosavadní fotografie, a navíc by to nebylo překvapení, kdyby ta fotka už byla okoukaná. Jelikož disponuji přítelem kameramanem/fotografem, řekla jsem: „Bez problému. Řekneme, že to Lachtan (přezdívka přítele) potřebuje k přijímačkám.“ Dohodly jsme termín a byly spokojené se svým ďábelským plánem.  Tak vznikla první lež.

O několik dní později jsme s přítelem v našem oblíbeném baru potkali Luboše. Svěřil se nám se svým vánočním dilematem a požádal nás o pomoc. Měl v plánu nechat své milované vyrobit hrneček, na kterém by byla jejich společná podobizna – samo sebou nějaká neokoukaná a hlavně by měla vzniknout nenápadně, aby Monča nic netušila. Opět jsme odpověděli: „Neboj, to zařídíme,“ a v ten moment vznikla druhá lež.

Když nadešla chvíle focení, oba hlavní aktéři měli kocovinu, ale přesto se oba nenápadně ptali, oč teda běží, aby dokázali protějšku svou neangažovanost v zubení se do objektivu. Pro mě to znamenalo lhát na obě strany a zároveň předstírat, že lžu právě jen a pouze straně druhé. I to jsme přežili bez újmy (oboustranná kocovina byla velkým pomocníkem).

Oběma jsem po několika dnech odeslala několik fotek, úspěšně je navedla, aby se vzájemně neobdarovali stejnou podobiznou a ujistila je, že ten druhý fotky nedostal. Už jsem ale nezdůraznila, že by se fotky neměly zveřejnit (Ach ten facebook!).

Seděla jsem právě ve své oblíbené hospůdce na redakční schůzi, když mi přišla naštvaně vyhlížející SMS s jednoduchým textem a několika skrytými výčitkami: „Vy jste ty fotky poslali Lubošovi?!“ No co, lež mě do toho dostala, lež mi z toho i pomůže, usmyslela jsem si a elegentně vinu smetla na nic netušícího přítele, kterému by nikdo nemohl nadávat. To ale nevyšlo a i přes displej mobilu jsem viděla zvětšující se obláčky páry tryskající z uší mé nejlepší kamarádky. Zvedla jsem telefon a zcela iracionálně několik minut křičela na Luboše,  i když chudák vůbec netušil, jakého ze sedmi smrtelných hříchů se dopustil (promiň Lubko).

Mohla jsem pokračovat ve lhaní, ale už toho na mě bylo moc a šla jsem s kůží na trh. Přiznala jsem svou dvojitou agentskou příslušnost, aniž bych prozradila dárek. Jeden by řekl, že se tak všechny lži vypařily a já mohla konečně sundat svou santovskou čepici, ale bohužel. Stále jsem musela před ní předstírat, že nic nevím, když u toho byl on, i když jsem věděla úplně všechno.

Svátky jsou za námi a já se konečně zbavila svého břemene. Ještě jednou hezké Vánoce přátelé, Váš Ježíšek.

PS: Co jste dostali pod stromeček mi říkat nemusíte :)