Vyhledávání

Dortové figurky: Sisyfovský úkol cukráře

„Ty, Mates… Tvůj brácha bude mít za týden narozeniny. Ráda bych mu upekla dort, však mě znáš. Ale říkala jsem si, jak ho asi ozdobit. Růže, perličky a ovoce, to je spíš pro holky, chtělo by to něco jiného – co takhle nějaké závodní rallye auto? Z mistrovství světa v rallye? Zkusil bys zjistit, jaké má rád? Můžeme takové auto vymodelovat a dát ho na ten dort,“ vesele povídám jednoho krásného dne příteli, aniž bych tušila, do jaké šlamastyky nás tímto naivním monologem uvrhnu.

Vytváření libovolné figurky z marcipánu zní jako ohromná sranda, prča a legrace. Vypadá to totiž velmi snadně, ta divná hmota se přece nějak splácá dohromady, sem tam se obarví barvičkami, správná textura se dodá vidličkou, detaily se zase doladí pinzetou a je to. Jenže potom přijde na řadu praxe.

Prvotní problémy začaly už v obchodě s cukrářskými potřebami. Dala jsem se do řeči se sympatickou prodavačkou, jejíž druhá brada mi říkala, že svému oboru dobře rozumí. Nakonec jsem se nechala přesvědčit, že pro mé potřeby bude nejlepší hmota s tajuplným názvem „white icing“, která měla na vzduchu ztvrdnout na kámen. I když jsem si nebyla touto premisou úplně jistá, rozhodla jsem se, že vystoupím ze své komfortní (rozuměj velmi konzervativní) zóny a hmotu zakoupím.

„A jak to tedy funguje?“ ptá se mě přítel, když se všemi pomůckami zasedneme ke stolu. Na počítači najdu obrázky Hyundaie i20 WRC, kterého se budeme pokoušet ztvárnit. Vybalíme z obalu naši hmotu a rozdělíme ji na části, které obarvíme. Podivnou konzistenci, kterou hmota získává po kontaktu s teplem našich rukou, zatím vesele ignorujeme. Nicméně ve chvíli, kdy se z ní stane sekundové lepidlo, vyděšeně přerušíme práci a snažíme se ji sundat z našich nově nabytých ploutví.

Poté zkušeně dáme veškeré části budoucího auta do lednice. Po chvilce vychloubání se, že teď už to bude hračka, model opět přesuneme do centra zájmu, a pustíme se do práce. Tvarujeme, modelujeme, válíme a pohoršeně zvedáme oči na kohokoliv, kdo nás vyruší. Po hodině snažení spokojeně vydechneme a podíváme se na naše dílo, abychom s hrůzou zjistili, že všechny linie, které jsme tak pracně vytvořili, se slily a z auta je pastelově modrá brambora. Vztek, který v nás pomalu vzrůstá, dáme proto radši společně s ubohým erteplem zchladit.

Na bramboře tvrdé jako kámen už jde pracovat výrazně lépe, nicméně přichází další problém – detaily. Vymodelovat logo čerpacích stanic Shell, aniž by vypadalo jako nemocná brokolice, se ukáže jako nemožné. Titěrné nálepky vzdáme rovnou, sponzoři mají smůlu. Kola vypadají jako podtácky na pivo, naše tmavá a krapet neprůhledná okna by přes STK rozhodně neprošla. Před cílovou rovinkou musím naštěstí odejít na schůzku a s úlevou nechám doladění detailů na Matesovi.

Další den aplikujeme model auta na dort. Předem vytvořená ledová cesta mezi šlehačkovými závějemi je pro něj příliš malá, ale taková drobnost nás nemůže rozhodit. Účastné pohledy rozpačitých rodinných příslušníků ignorujeme a celý výtvor vesele předáme oslavenci, který velmi dobře předstírá radost. Hrdě se usmíváme, jako bychom to zvládli za deset minut před oslavou.

Tak krásné narozeniny!

Fotografie: Kateřina Svobodová