Vyhledávání

Dejte své duši voraz

Se slovem muzikoterapie jsem se zatím nikdy nesetkal. Nějak jsem neměl důvody nic podobného vyhledávat, ani se o to zajímat. Pak přišel festival Prix Bohemia Radio a ve čtvrtečním programu se objevila právě tato zajímavá forma terapie, relaxu nebo tak nějak. Sám nevím, co všechno to má obnášet. No a jednou mě u kávy přesvědčila moje spolužačka, abych tam s ní zavítal, že to bude určitě zábava. No tak dobrá, třeba to za něco stát bude. A taky že ano.

Překvapení sice rád nemám, ale tady jsem se překvapit nechal. Před onou událostí jsem si nevyhledával žádné informace, k čemu muzikoterapie slouží, jak se praktikuje, no prostě vůbec nic. Představoval jsem si místnost, ve které si lehneme na zem a terapeuti nám pustí nějakou relaxační muziku. Z tohoto omylu mne vyvedla právě kolegyně u kávy, když mi onu hodinu terapie popsala jako hraní na bubny a zpěv pod vedením nějakého šamana.

Údajně si u toho odpočine naše duše. Lidé si myslí, že například při běhání vypnou myšlenky a odpočinou si, ale údajně tomu tak není. Odpočine si tělo, ale duše ne.

Dobrá tedy. Zúčastním se terapie, kde budu zpívat a hrát na bubny za doprovodu nějakého ezobarda. To se docela dá. Po přednášce se k nám připojila ještě jedna kolegyně a společně jsme vyrazili na Výstaviště Flora Olomouc, kde se měla terapie uskutečnit. Místem pro tuto chvíli „duševního relaxu“ byl Palmový skleník. Začínal jsem se trošku obávat. Mlátit do šamanských bubnů a zpívat uprostřed exotického háječku není zrovna tradiční způsob, jak si přeji trávit volný čas, ale stále jsem se uklidňoval tím, že to může být zábava, jak slibovala kolegyně.

Kousek od vchodu do skleníku byl ze židlí vytvořen kruh, ve kterém byly africké bubny djembe a šamanské bubny, nazývané bodhrány. Alespoň podle informací na internetu. Uprostřed kruhu ležela červená karimatka, na kterou si mohl během hraní kdokoliv lehnout a poslouchat hudbu. Celou terapii vedl muzikoterapeut Lubomír Holzer, působící coby externista Institutu celoživotního vzdělání na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

„Pro dnešek budu váš nejoblíbenější terapeut a dáme se do toho. Aby nám to pěkně fungovalo, tak pro začátek zatočím tady tímto nástrojem, kterému se mezi terapeuty říká frčák, protože když se s tím točí, tak to, milé děti, frčí.“ Oslovení milé děti mi připadalo trošku zavádějící, vzhledem k tomu, že devadesát procent návštěvníků tvořili důchodci. Nicméně onen frčák zná asi každý, kdo viděl druhý díl Krokodýla Dundeeho. Je to, laicky řečeno, kousek dřeva na provázku, který se rozvibruje, když s ním začnete prudce točit. Známý je pod názvem čaringa, u nás údajně přezdíván jako „hlas duchů“.

K atmosféře přispělo i prostředí Palmového skleníku

První nástroj muzikoterapie bychom měli za sebou. Dalším bodem programu byly již zmíněné šamanské bubny, u kterých jsme bubnovali do stejného rytmu jako pan Holzer. Ten k tomu ještě přidával hrdelní zpěv a celé to vypadalo jako předválečný indiánský obřad. Mně se to nicméně začalo líbit.

Nezůstalo však jen u bubnů. „Abyste si nemysleli, že muzikoterapie je jen o bubnování, tak tu máme i tibetské mísy, takže si nyní můžete odpočinout a někdo z vás by mohl využít terapeutického lůžka, které je prázdné,“ zdůraznil Holzer a já si pohrával s myšlenkou, že bych lůžko obsadil. Má nesmělost byla však silnější, takže jsem ho přenechal jedné z postarších paní.

Po mísách, které se příjemně poslouchaly, přišly opět šamanské bubny, teď ale za doprovodu našeho zpěvu. Píseň, kterou jsme měli zpívat, byla o slovanské bohyni Ladě. Tady u mě nastal mírný problém, protože mi moc nešlo udržovat rytmus bubnování a nepoplést text písně obsahující dva verše. Navíc jsem ke svému šamanskému bubnu dostal paličku, jejíž konec byl vylepšen o králičí chlupy, které se při úderu paličkou rozletěly všude možně. Jako alergik jsem byl potěšen.

Nejvíc jsem se ale těšil na africká djembe. Tady mi totiž došla podstata muzikoterapie. Celou část bubnování na tyto bubny bych rozdělil na třetiny. V první třetině jsem se snažil chytit rytmus. Když se mi to povedlo, soustředil jsem se spíše na to, že mě z bubnování bolí prsty a na zvuky okolních bubnů. U třetí části jsem na sobě zpozoroval, že nevnímám svoje prsty a dlaně, které uhazovaly do bubnu. Nevím jak, ale ten rytmus a dvacet dalších bubnů okolo mě způsobilo, že jsem přestal vnímat práci svých rukou a naprosto mi vypnul mozek. Prostě jsem na nic nemyslel a v tom pravděpodobně spočívá celá muzikoterapie. Paní, která během zvuků tibetských mís ležela na terapeutickém lůžku, říkala, že během poslechu cítila po těle teplo a příjemné vibrace. Já byl během bubnování na djembe v naprostém transu. Což bylo boží. Nedovedu si takovýto zážitek představit pod vlivem psychedelických drog nebo něčeho podobného. Djembe nezklamalo.

„Lidé se mě často ptají, proč v muzikoterapii bubnujeme, když na bubny přece hrají černoši někde v Africe. To je zásadní mýlka. Všude v Evropě se vždy bubnovalo jak na šamanské bubny, tak na bubny, které teď máme my. Dokladem toho je například nalezený buben z období eneolitu, což je asi pět a půl tisíce let zpátky, u Lipníka nad Bečvou. Tam je archeologická lokalita Hlinsko, kde vykopali hrob šamanky, což usoudili podle nalezených industrií. No a tam nalezli i keramický buben. Takže vidíte, že před pěti tisíci lety jsme i my tady na Moravě měli své vlastní bubny,“ doplňuje k bubnování Holzer.

Dodal také, že bubnovat může naprosto každý. Rytmus je člověku totiž vrozen tepem srdce, a pokud se údajně naučíme poslouchat sami sebe a svůj organismus, tak se zklidníme a můžeme vesele bubnovat. Bubeníkem tedy může být každý.

Na závěr celé muzikoterapie použil Holzer se svými asistenty salašnické fujary a brumle. Na fujaru jsem se učil hrát asi před osmi lety, ovšem na tradiční, slovenskou. Fujary, které použili terapeuti, byly mnohem zjednodušenější. Lidé se však opět uvolnili a hudba patrně splnila účel.

A jak se terapie líbila hostům? ,,Mně se to moc líbilo, jelikož jsem před tím nikdy nic podobného nezažila. Nejlepší na tom bylo společné bubnování a relaxace, kdy hráli jen terapeuté a my se jako by vnitřně uklidňovali," říká účastnice muzikoterapie, Radka. 

Návštěvou muzikoterapie jsem zjistil pár zajímavých věcí. Hora Praděd je údajně bůh Svarog, pantáta od Lady, jejíž duch je zase v Petrových kamenech. Před pěti tisíci lety měli Moravané vlastní šamany a bubínky. Dále pak to, že neumím držet rytmus, rád bubnuju, i přes neschopnost držet rytmus se mohu stát bubeníkem, ale především jedno: nepodceňovat sílu hudby.

Foto: Michal Bajnok

Michal Bajnok

Cimrmanovský přízrak hrající si na novináře. Jsem nepříjemný, údajně kulhám a rád křičím na lidi.