Vyhledávání

Chilská lama: Svět patří těm, co se neposerou

Bohužel. Je těžké se s tím smířit, ale naše dobrodružství v Jižní Americe pomalu spěje ke konci. Touto dobou nejspíš pobíháme v poušti Atacama, na solných pláních v Bolívii nebo po Machu Picchu. Ještě tu s Míšou prožijeme vánoční svátky a potom směr Dallas – Londýn – Praha. Bude to srdceryvné loučení. I když všichni tušíme, že je to asi naposled, co se vidíme, každý ve skrytu duše doufá, že se poštěstí a někdy to ještě vyjde. Tady je brainstorming několika pádných důvodů, proč se mi z Chile nechce:

[caption id="attachment_30789" align="aligncenter" width="600"]cerro-grande Sbohem, La Serenko.[/caption]

Ochota a srdečnost lidí. Protože když člověk zkouší stopovat v údolí řeky Elqui kousek od La Sereny, zastaví většinou hned první auto, které zvednutý palec zahlédlo. Jednou u nás zabrzdil Pick-up s rodinkou a řidič nám nabídl, že nás sveze, aniž bychom si ho vůbec chtěli stopnout. ,,A kde vlastně chcete vystoupit?“ ,,To je jedno, kam jedete vy?“ Zavezl nás k ceduli s nápisem Konec cesty s nádherným výhledem na horské štíty. Dál už byla jen Argentina. ,,Děkujeme, jste moc hodnej, touhle cestou se dostaneme do městečka Alcohuaz?“ ,,Vyfoťte si to tady, užijte si výhled a já vás tam pak vezmu.“

Protože jsme s Míšou plánovaly týdenní cestu do patagonského Punta Arenas a sháněly jsme ubytování přes Couchsurfing. Francisco, náš neuvěřitelný hostitel, kartograf a fotograf, nás nechal ve svém domě spát na gauči celý týden a ještě nás pohostil místní specialitkou, škeblemi s parmezánem. Po třech dnech v jeho bytě nám sdělil zhruba toto: ,,Dneska letím do Santiaga na koncert Kraftwerk, ale nechám vám klíč a klidně tu ještě zůstaňte.“ A tak dále. A tak dále.

[caption id="attachment_30790" align="aligncenter" width="600"]almejas Legendární Francisco a škeble a la parmesana.[/caption]

Poezie. Protože Chilané milují své spisovatelské hrdiny. Dva nositelé Nobelovy ceny za literaturu, Gabriela Mistral a Pablo Neruda, mají sochy přibližně v každém druhém městě a z jejich domů se stala hojně navštěvovaná muzea. Protože každý poslední čtvrtek v měsíci patřil kávě, sušenkám a předčítáním poezie na literární sešlosti Café Poético. Někdy se účastníci pochlubili vlastní tvorbou, někdy se mluvilo o aktuálních společenských tématech a jednou se jedna Češka odhodlala přečíst v češtině i ve španělštině báseň Jana Nerudy, podle kterého si svůj pseudonym zvolil Chilany milovaný Pablo. Protože jen tady se nám stalo, že jsme si popovídali s taxikářem o jeho literární vášni a setkání s Nicanorem Parrou, 103letým básníkem nominovaným na Nobelovku. Posléze nám nabídl, jestli bychom se nepodíleli na zhudebnění básně Juana Luise Martíneze.

Tanec. Protože je neodmyslitelnou součástí každé oslavy. Protože středeční noc v baru Yesterday patřila salse. Protože jsem se naučila národní tanec cueca na hodinách folklórních tanců. Při oslavách Dne nezávislosti 18. září jsme to s Míšou rozjely na cuecodromu v Santiagu. Nejdůležitější je mít s sebou kapesník, se kterým se při tanci točí ve vzduchu. Navíc chilští muži se nestydí rozvlnit boky, mají rytmus v krvi a vypadají u toho naprosto přirozeně.

[caption id="attachment_30791" align="aligncenter" width="600"]cueca Cueca, Santiago a Den nezávislosti.[/caption]

Inspirativní setkání. Nečekali jsme to, ale stejně to přišlo. ,,Ahoj, jak se máš?“ Chilanka Fabiola strávila rok na středoškolském studijním pobytu v Česku. Jazyk uměla výborně, včetně skloňování jmen a časování sloves. Klobouk dolů! Rozuměla všemu. Další hvězdou byla naše chilská opatrovnice Nury. Tahle starší paní se snaží nehroutit se ze situace dcery, která se stará o své pětileté dítě s mozkovou obrnou. Nury jí pomáhá, psychicky podporuje, hlídá vnoučka, bere je na různé charitativní akce, vydělává peníze a hlavně myslí pozitivně.

V La Sereně se mnou a s Míšou měsíc bydlela talentovaná Slovenka Wanda. Studuje v Česku a mimo jiné pracuje jako tatérka. Vždycky, když vidím na Facebooku fotky jejích výtvorů, jsem nadšená. Je to krásné, nápadité, umělecké, kreativní. Ne, nedomluvily jsme se na žádné reklamě, ale tohle prostě musíte vidět. Wanda nás taky ohromila vyprávěním o svém týdnu stráveném v peruánském pralese.

[caption id="attachment_30792" align="aligncenter" width="450"]ahoj-wando Ahoj, Wando![/caption]

Další příběh je o tom, jak se jedna Slovenka a jedna Češka seznámily v Chile díky Mexičanovi s Češkou, studentkou z Olomouce.  A aby to bylo ještě zajímavější, Veronika kdysi bydlela v našem domě. Jsme jí vděčné opravdu za hodně. Naučila nás dělat salsu pebre a placičky churrascas. Ukázala nám bar, kde se tančí salsa. Vzala nás do podniku, kde dělají nejlepší hotdogy v La Sereně. Teď zrovna žije v Austrálii. Doufáme, že se s ní ještě někdy uvidíme. Třeba zase pro změnu v Česku. Jo, a Míšo, drahá spolucestovatelko, jestli tohle čteš, tak prosím klikni na tenhle odkaz.

Lautaro 1083. Protože jsme v našem serenském domově poprvé zažili zemětřesení. Protože jsme zimní večery s Míšou trávily zabalené v dekách u jediného přístroje, o kterém by se dalo mluvit jako o topení. Bohužel mu po čtyřech hodinách používání došel plyn. Teď v létě takové vzpomínky zahřejí u srdce. Protože jsme měli s ostatními zajištěnou 24/7 bezpečnostní ochranu, neboť na kopci nad naším domem sídlil vojenský regiment. Protože jsme se spolubydlícími měli komunistickou domácnost: ,,Klidně si to moje pisco dávej do čaje, já ho sám nevypiju. Vaříme, dáš si taky? Sehnal jsem vánoční výzdobu. Jasně, klidně ten můj mixér používejte. Dnes přijde na večeři ten a ten, přidáš se?“ Po tak pohodovém soužití se jednomu nejednou zasteskne.

Tichý oceán. Ve skutečnosti není až tak tichý, jak se tváří na mapě. K několik kilometrů dlouhé pláži v La Sereně dennodenně přicházely nekompromisní vlny a vanul silný vítr. Sice to nebylo na plavání, ale surfovat se dalo skvěle. Teda pokud to člověk uměl. Proslulý maják, symbol města sloužící jen k ozdobě, bude chybět taky.

[caption id="attachment_30793" align="aligncenter" width="450"]surf Tady se někdo pokoušel surfovat.[/caption]

Být středem pozornosti. Tak tohle bude hodně egoistický odstavec. Fuj! Ale tak kdy jindy budeme mít možnost odpovídat několikrát za den na otázku ,,Jé, jak se jmenuješ a odkud jsi?“ Kdy jindy budou mít lidi okolo vás Vánoce z toho, že slovo ano v češtině znamená ano, zatímco ve španělštině to je řitní otvor, a slovo teta je pro španělsky mluvící prso. ,,Proč tě rozesmála ta cedule u silnice s nápisem Curva peligrosa?“ No jo, když pro ně je to jen nebezpečná zatáčka. Kdepak, až se vrátíme, budeme se muset zase znova konformně zařadit do davu a nikomu nebudeme na první pohled připadat výjimečné. Akorát ti starší chlapíci, kteří na ulici řvou ,,Ahoj, gringuita, krásko“ a posílají pusinky, nám asi zas tak moc chybět nebudou.

Piano v Recově. Bylo to jediné pouliční piano, které v La Sereně vydrželo nezničené a navíc bylo krásně barevně pokreslené s nápisem Play Me. Uprostřed hlavní tržnice Recova ho hlídal místní pouliční fenka María Eugenia a nejlíp se na něj hrálo okolo osmé večerní, kdy už většina stánků měla zavřeno. Tou dobou se tam objevil hlídač, se kterým si člověk popovídal o vážné hudbě nebo o jeho snech navštívit New York.cool-santiago

Mission complete

A je to. Doslova to tam přirostlo, lékaři nepomůžou, nepůjde to seškrábat ani laserem. Leda tak Alzheimerem nebo stařeckou demencí. Drží se to tam a nepustí. Nemluvím o blechách, ty už jsme naštěstí zlikvidovaly. Za pár let zjistím, že to tam pořád ještě je. Budu nostalgická, melancholická, budu brečet a zároveň se smát. Diagnóza: Tahle země mi přirostla k srdci. Chile, jestli tohle čteš, klikni prosím na tenhle odkaz.

Umírat pomalu

Pablo Neruda

Ten, kdo se stane otrokem zvyku,

který následuje na stejných trasách každý den,

který nikdy nezmění tempo,

kdo neriskuje změnit barvu svého oblečení,

který mlčí a nemá zkušenosti,

umírá pomalu.

On nebo ona, kdo se vyhýbá vášni,

kdo preferuje černé na bílém,

tečku nad "i" spíše, než svazek emocí a  záblesk v očích,

obrátí zívnutí do úsměvu,

aby se rozbušilo srdce v obličeji chyb a pocitů,

umírá pomalu.

On nebo ona, kdo neotáčí věci vzhůru nohama,

kdo je nešťastný v práci,

kdo neriskuje jistotu pro nejistotu,

aby tak následoval sen,

ti, kteří nedají dobrou radu alespoň jednou v životě,

umírají pomalu.

Ten, kdo necestuje, kdo nečte,

kdo neposlouchá hudbu,

on, který nenajde milost v sobě,

ona, kdo nenajde milost v sobě,

umírá pomalu.

 

Ten, kdo se pomalu ničí svou vlastní ješitností,

který si neumí sám pomoci,

který tráví dny a na konci si stěžuje na svoji vlastní smůlu,                                                                                    

na déšť, který se nikdy nezastaví,

umírá pomalu.

On nebo ona, kdo opustí své plány ještě před zahájením,                                                                                          

kdo nedokáže klást otázky, na které nezná odpověď,                                                                                          

on nebo ona, kdo neumí odpovědět na to,                                                                                                                        

co zná a ví, když je požádán,                                                                                                                                        

umírá pomalu.

Zkusme se vyhnout smrti v malých dávkách,                                                                                                    

připomínejme si, že být naživu vyžaduje úsilí                                                                                                        

mnohem větší, než je prostý fakt dýchání.                                                                                                                        

Jen hořící trpělivost povede                                                                                                                                                

k dosažení nádherného štěstí.

Foto: Wanda, Judith Paland, José Silva, Francisco Javier Abar Zuhaitz