Vyhledávání

Chilská lama: Kde jsou? Odpověď nepřijde nikdy

I Chile má pro 11. září své vlastní tragické konotace, které k tomuto datu neodmyslitelně patří. Násilí, zmařené životy a navždy změněná historie. Toho dne v roce 1973 totiž země zažila vojenský převrat a po něm následovalo patnáct let tvrdé diktatury, během níž zmizely tisíce lidí. Blízcí o nich už nikdy neslyšeli.

Pro nás může být chilská nedávná historie v mnohém blízká: taky se snažili o fungující socialismus, taky jim to nevyšlo. Následky ovšem byly daleko horší. Diktátorský režim padl v roce 1988 a od té doby se země snažila transformovat na demokracii. V Chile je Pinochetova diktatura dodnes dost kontroverzním tématem, pořád ještě vzbuzuje emoce a rozděluje společnost. Takže na to půjdu opatrně, po špičkách, a budu se to snažit vysvětlit co nejobjektivněji, neideologicky. Slibuju.

[caption id="attachment_30612" align="aligncenter" width="600"]pamatnik-la-serena Památník obětí vojenské diktatury v La Sereně[/caption]

Chilská cesta k socialismu

Pro zjednodušené vysvětlení kontextu jsou potřeba dvě jména: Salvador Allende a Augusto Pinochet. Allende byl vůbec prvním socialistickým, demokraticky zvoleným prezidentem. V Chile byl u moci od počátku sedmdesátých let tři roky. Dá se říct, že byl idealistou a myslel to s Chile dobře. V podstatě se snažil dostat do popředí zájmy dělnické třídy, která byla od dob industrializace na úplném dně společnosti. Vycházel samozřejmě z marxismu, dokonce se kamarádil s Fidelem Castrem, který už tehdy naplno rozjížděl socialismus na Kubě.

[caption id="attachment_30614" align="aligncenter" width="600"]salvador-a-fidel Přátelé Fidel (nalevo) a Salvador (napravo)[/caption]

Komunismus demokraticky?

Na rozdíl od Castrovy Kuby a celé řady ostatních komunistických režimů se Salvador Allende snažil jít demokratickou cestou. Stal se prezidentem v řádných volbách, v nichž získal nadpoloviční většinu. Takže žádná revoluce, žádné krveprolití. Zkoušel zavést marxistické reformy, znárodňoval doly a firmy, dělníkům zvedl platy. Dokonce zavedl i reformu, která slibovala každému malému chilskému dítěti mléko zdarma na každý den. Zpočátku se mu dařilo, produkce stoupala, dělníci byli spokojení. Jenomže pak se něco pokazilo. Salvador Allende totiž začal s chilskou cestou k socialismu v době studené války.

Nevyšlo to

Spojené státy tehdy ani trochu nechtěly povolit v Latinské Americe další úspěšnou socialistickou revoluci, takže zakročily. Začaly podporovat Allendeho opozici a celou zemi ekonomicky blokovat. Chilská ekonomika stojí na vývozu nerostných surovin, hlavně mědi, a jakmile začne jejich dovoz blokovat takový hospodářský gigant, jakým je USA, je to špatné. Navíc byla blokována i jedna jediná, přes celé Chile vedoucí, a tedy nejdůležitější dálnice Panamericana. V důsledku toho se v zemi začaly vyostřovat vnitřní problémy: státní kasa byla téměř prázdná, lidé neměli co jíst, museli kupovat potraviny na černém trhu, všude byly fronty, tak začali stávkovat. Situace byla nepřehledná a země se proměnila v jeden velký chaos. Řekněme, že Allendeho vláda úspěšná nebyla.

[caption id="attachment_30616" align="aligncenter" width="600"]ollas-vacias Demonstrace prázdných hrnců: Nebylo jídlo[/caption]

Puč je za dveřmi

Jenomže v době, kdy prezident připravuje referendum o setrvání ve funkci a prosí o pomoc Sovětský svaz, kterému je ale bohužel nějaké Chile na konci světa celkem ukradené, má armáda jasno. Vojenský puč začíná 11. září ráno, během dne je vybombardovaná La Moneda, prezidentský palác, Salvador Allende spáchá sebevraždu a moci se chopí vojenská junta v čele s Augustem Pinochetem. V zemi je vyhlášen zákaz vycházení ve večerních hodinách, začínají domovní prohlídky a masivní vlna zatýkání lidí, kteří se jakkoli angažovali v předchozí vládě nebo jen sympatizovali s Allendeho vizí. Od té doby jediná svoboda, kterou v zemi povolili, byla svoboda trhu. Země se změnila v kapitalistickou, přičemž nejvíce trpěly opět nejnižší vrstvy. Ve společnosti neměly už vůbec žádné zastání, protože všechno, co by mohlo jen trochu zavánět marxismem, bylo zrušeno a zničeno. Třeba odbory.

[caption id="attachment_30617" align="aligncenter" width="600"]la-moneda-bbc Prezidentský palác v Santiagu během převratu[/caption]

Ekonomika není všechno

Proto je tohle téma tak strašně kontroverzní. Někteří Chilané z vyšší vrstvy jsou dnes schopni říct: „Ano, Pinochet nás zachránil před komunismem, před státním bankrotem a díky němu se máme dnes dobře“. Důkazem rozdělení společnosti bylo referendum v roce 1988, které vláda vyhlásila, aby lidé rozhodli, zda má Pinochet zůstat v čele státu, nebo ne. Rozběhly se obrovské, místy i komické mediální kampaně, o čemž Chilané natočili film No. Nakonec bylo rozhodnuto, že má odstoupit, přestože velká část společnosti chtěla, aby zůstal. Když Pinochet v roce 2006 umřel bez toho, aniž by byl za zločiny diktatury souzen, přišly na jeho pohřeb statisíce lidí. Další část společnosti slavila celý den ve městech na hlavních náměstích jako náš tehdy devatenáctiletý učitel historie.

Na jednu stranu jeho režim zásluhu na prosperující ekonomice země opravdu měl. Za Pinochetovy vlády se v zemi zprivatizovalo všechno možné: aerolinky, doly, nemocnice nebo školy. Bohatší mohli opět kumulovat majetek, společnost využívala volnosti trhu a začala konzumovat ve velkém. V Santiagu je dokonce jedno z největších obchodních center v Latinské Americe. Na druhou stranu se dnes v Chile za všechno musí platit, stát občanovi nedá nic zadarmo. Tenhle systém není pro chudý. Všechno není jenom o prosperující ekonomice.

[caption id="attachment_30618" align="aligncenter" width="600"]pinochet-historia-mundo Augusto Pinochet[/caption]

Krev na rukou

Pak je tu věc, která je totiž naprosto neomluvitelná a neodpustitelná. Počet obětí diktatury se odhaduje na tři tisíce lidí. Lidé, které vojáci po puči masově zatýkali, byli vězněni, vyslýcháni, týráni a v mnoha případech zabíjeni. Někteří jsou dodnes pohřešovaní, protože těla obětí byla někdy i házena do moře nebo ničena uprostřed pouště. Násilí během diktatury reflektuje celá řada literárních děl, ve kterých hlavní postavy mučitelů a vrahů vystupují jako psychopati, kteří si touto cestou vybíjeli své frustrace, perverzní fantazie a neštítili se vůbec ničeho.

Po celé zemi vznikaly koncentrační tábory, kde byly „odpůrci režimu“ hromadně popravováni. Spousta lidí musela emigrovat. Tajná policie DINA dokonce vyhledávala uprchlé členy Allendeho vlády a připravovala na ně v zahraničí atentáty. Celá generace Chilanů vyrůstala ve strachu. Říká se, že dospívající tehdy neměli žádné mládí, protože dlouho po puči platil zákaz vycházení. Lidé se báli pouštět své děti ven hrát, protože by se už nemusely vrátit domů.

[caption id="attachment_30619" align="aligncenter" width="600"]pametni-deska-uls Jedna z pamětních desek obětí puče a diktatury z univerzity v La Sereně. Zahrnuje jména učitelů i studentů[/caption]

Kam se poděli?

Bolest diktatury cítíte v Chile na každém kroku. Je těžké odhodlat se vůbec začít na tohle téma konverzaci s místním, protože nikdy nevíte, jestli ho náhodou neraníte vzpomínkami na dědečka, kterého po puči zatkli a nikdo ho už nikdy neviděl. Na univerzitě každý den procházíte kolem pamětní cedule se jmény studentů a učitelů, kteří také během diktatury přišli o život, protože řada studentských organizací v dobách Allendeho vlády byla marxistická a podporovala jeho cestu k socialismu. Po puči bylo vůbec nebezpečné mít doma už jenom výtisk Marxova Kapitálu nebo být třeba z jiné komunistické země. Mezi zmizelými byli i cizinci, ale pátrat po takovém člověku a nalézt ho bylo prakticky nemožné. Dobře to ilustruje film Missing o Američanovi, kterého v Chile hledá jeho otec a manželka. Podle skutečné události.

Každý rok 11. září se ve velkých městech pořádají manifestace, kam přicházejí i pozůstalí po obětech. Výsledkem jsou cedulky na hřbitovech nebo u pamětních desek s fotkami blízkých, jejich popisem a otázkou „Dónde están“ (Kde jsou). Odpověď nejspíš nepřijde nikdy. Rodina už po těch letech asi ani nedoufá, že by se jejich příbuzný mohl objevit. Nejhorší je to, že ani neví, kde jsou jeho ostatky. Jediné co mají, je jméno v seznamu na památníku na hřbitově a fotka na stěně v muzeu diktatury v Santiagu.

[caption id="attachment_30622" align="aligncenter" width="600"]donde-estan Kde jsou?[/caption]

Definitivně sebevražda

A Salvador Allende? Dlouhou dobu se spekulovalo, jestli 11. září 1973 opravdu spáchal sebevraždu, nebo jestli ho zabili vojáci. Dnes je téměř jisté, že se zabil zbraní, kterou mu daroval Fidel Castro. Rodině se podařilo utéct a jeho dcera Isabel je dnes v Chile političkou. Ostatky jejího otce jsou uloženy v rodinné hrobce uprostřed hlavního hřbitova v Santiagu, kde se každý rok po 11. září objeví hromada květin a svíček.

Allende je částí společnosti dodnes považován takřka za mučedníka. V památníku obětí je jeho jméno i fotka vždy uprostřed ostatních. Pod univerzitním kopcem v La Sereně se na zdi objevují jeho hesla jako „Být mladý a nebýt revolucionář je skoro biologicky vyloučené“. Občas se vám může stát, že si jdete koupit mléko do malého obchůdku a ve frontě u kasy stojíte za chlápkem, který má Allendeho portrét vytetovaný na zádech.

[caption id="attachment_30624" align="aligncenter" width="600"]manifestace Shromáždění v La Sereně: Lidé chtějí znát pravdu[/caption]

Zkrátka a dobře, nedávná historie je pro pochopení dnešní chilské společnosti zásadní. Diktatura za sebou nechala stopy v podobě tisíce mrtvých, velkých rozdílů mezi vrstvami společnosti nebo například i chilskou ústavu, která od roku 1980 ještě stále nebyla změněna. Dřívější cenzuru všeho, co by mohlo obsahovat jen náznaky marxismu, dnes vyvažuje i oblíbenost hudebních skupin, které za diktatury byly zakázané. Některé texty jejich písní jsou výrazně levicové, místy až revolucionářské.

Foto: Darío Ruiz Roberto, bbc.com, Historia Mundo, Memoria Chilena