Vyhledávání

Charlie Straight: Pořád jsme indie kapela!

Charlie Straight jsou na roztrhání. Přesvědčil o tom i jejich koncert na olomouckém Horním náměstí, který odehráli poslední zářijový den v rámci Festivalu světla a videomappingu. Poté, co se po závěrečné přídavkové písni odebrali do zákulisí, je totiž zaplavila lavina natěšených a ječících fanynek, toužících po podpisu či společné fotografii se svým hudebním idolem. Kluci byli trpěliví, a i když jim to zabralo desítky minut, prakticky každé žadonící tváři s úsměvem na rtu vyhověli.

Když jsem se pak s Albertem a Johnnym zavřel do jejich dodávky, abych si s nimi pohovořil o věcech známých i neznámých, šlo poznat, že hodinový koncert ve velkém nasazení a následný nálet obdivovatelek jim sebral mnoho sil a energie. Naštěstí mě neposlali domů s nepořízenou a minimálně čtvrt hodiny trpělivě a se zapálením odpovídali na mé otravné dotazy.

„Momentálně natáčíme naši druhou desku s anglickým producentem Guyem Fixsenem, kterého nám doporučil Honza Muchow. První singl z desky se jmenuje COCO, přičemž videoklip, který jsme natáčeli v Třineckých železárnách a na kterém jsme spolupracovali s Tomášem Zilvarem z časopisu Vice, si premiéru odbude 6. 10. na MTV. Deska by pak měla vyjít v prvním čtvrtletí příštího roku,“ říká o nejbližší budoucnosti Charlie Straight frontman kapely Albert Černý.

Postupnými krůčky do zahraničí

Jak se vám dnes hrálo?

Albert: Přestože jsme se včera vrátili po dlouhé cestě z Francie a byli jsme poměrně unavení, hrálo se nám dobře. Přišlo totiž nad očekávání hodně lidí. Řekl bych, že tak dva tisíce, navíc na spoustě z nich bylo vidět, že naši hudbu znají a že si přišli koncert užít s námi. A z toho máme vážně dobrý pocit. Na druhou stranu se musím přiznat, že jsem dnes měl po koncertě poprvé opravdu strach, když jsem viděl ten obrovský dav fanynek, který na nás čekal v zákulisí.

Během některých písní jste využili i budovu lékárny, na kterou jste promítali animace. Kdo za tím stál?

A: Vzhledem k tomu, že jsme hráli v rámci festivalu videomappingu, bylo podmínkou to naše vystoupení nějakým způsobem propojit i s vizuální stránkou. Oslovili jsme tak Víťu Haratka, který nám dělal úspěšný klip k singlu Platonic Johnny. Víťa ochotně vytvořil nějaké nové vizualizace k písním Love Factory a Try Some Stuff You Don't Think You Should. Když jsme k tomu pak přidali i videoklip k School Beauty Queen, měli jsme hned čtyři výtvory, které jsme mohli během vystoupení použít a promítat. Myslím si, že to bylo příjemné ozvláštnění našeho koncertu.

Už jste nakousli, že jste se včera vrátili z Francie. Co vás tam zaválo?

Johny: Byla to všechno jedna velká náhoda. Asi před rokem jsme hráli na severu Německa ve Wuppertalu v rámci akce pro vybrané německé a francouzské školy. Jednomu z francouzských učitelů se naše vystoupení velmi líbilo a rozhodl se nás přivést i k nim. Podařilo se mu sehnat nějaké peníze a přes Amnesty International se mu nakonec povedlo uspořádat koncert u nich v Epinalu, což je městečko asi dvě hodinky cesty od Štrasburku.

Kolik francouzů na vás bylo zvědavo?

J: Odehráli jsme tam dva koncerty, přičemž na jednom mohlo být okolo čtyř stovek…

A: A na druhém o něco méně, tak dvě stě padesát.

V poslední době hrajete často i v Německu. Už tam o vás je nějaké povědomí, chodí na vás lidi?

J: Nejsme ten typ kapely, která má za sebou nějaký masivní label, jenž by tě masivně tlačil po celé zemi. Všechny tyhle zahraniční štace si tak musíme prošlapávat tak nějak sami, a to lokálně místo od místa. To je asi jediná možnost, jak tohle můžeš dělat, pokud nemáš na účtu několik biliónů eur. Jezdíme do Mnichova a okolí, sem tam taky zavítáme na sever a pomalu, postupně a trpělivě se tam snažíme něco vybudovat. Třeba v Mnichově už se to docela daří, lidé tam o nás vědí, znají naše písničky a chodí na nás ne ze zvědavosti, ale z určité obliby. Ale celkově je to stále spíše v začátcích.

Stále platí spojení Charlie Straight – Glastonbury?

A: Určitě ano, stále je to náš cíl.

J: Hlavně to ale nesmí být chápáno tak, že když si zahrajeme na Glastonbury, tak jsme naplnili svůj životní úděl a můžeme se jít někam zastřelit. Když jsme tuto myšlenku před pár lety vyslovili, tak to mělo spíše obrazný význam. Má to znamenat především to, že je našim cílem jezdit po evropských festivalech a hrát tam v rozumných časech tak, aby na nás lidi chodili a aby se jim to líbilo. A je jedno, jestli tím festivalem bude Glastonbury nebo Roskilde či nějaký úplně jiný.

„V New Yorku jsme si vydělali dva dolary.“

Když už jsme u toho zahraničí, co New York? Jak jste si to tam užili?

J: Super, já bych tam chtěl jet znova, a to co nejdříve.

A: New York super, akorát teď nemáme prachy, takže prosíme všechny čtenáře Heleny v krabici, aby nám poslali na účet třeba deset tisíc euro (smích).

New York je poměrně známý tím, že je tam hodně pouličních umělců. Zkusili jste se mezi ně taky přidat a zahrát si třeba někde v Central Parku?

A: Ano, zkoušeli jsme to. V Central Parku to bylo docela dobré, tam na nás dokonce přišli i nějací lidi.

J: V New Yorku se to pouliční hraní nese ve znamení jakéhosi souboje. Ti muzikanti, kteří tam hrají pravidelně, už mají obšlápnutá svá místa, takže jakmile se tam objeví někdo jiný, někdo, kdo tam do té doby vůbec nebyl, nesou to docela nelibě a začnou o ta svá místa bojovat. My jsme si v Central Parku našli místečko, kde nebyl moc velký hluk od okolních muzikantů, ale když jsme začali pomalu hrát, zpozoroval to jeden saxofonista opodál a začal naschvál markantně přidávat na hlasitosti. Místo toho, abychom si zahráli pro radost, se nám to zvrhlo v takový malý hudební battle (smích).

A vydělali jste si něco?

J: Jo jo, asi dva dolary (smích).

Inspirující kreativci The Flaming Lips

Jste známí živelnými koncerty. Je pro vás show důležitá?

J: Určitě ano. Podle mě to k tomu vystupování patří, je však potřeba dávat pozor, aby to nepůsobilo uměle, ale aby to bylo přirozené, upřímné a nenucené. Osobně zastávám názor, že je třeba zapojit co nejvíce smyslů diváka. Sem tam si pohrávám s myšlenkou, že bychom mohli třeba někdy do publika vypouštět i nějaké vůně či pachy. Myslím, že by to mohlo těm koncertům dodat ještě další dimenzi.

A: Přesně tak, třeba nějaké feromony (smích).

Musím se Vás taky zeptat na váš vztah k The Flaming Lips. Když totiž srovnám jejich koncert, který jsem před dvěma lety viděl na OFF festivalu, a vaše současné koncerty, ta inspirace je tam zřejmá…

A: My jsme ten koncert na OFFu taky viděli a otevřeně říkáme, že jsme se tím inspirovali. Osobně mám Flaming Lips moc rád a velmi mě těší, že se na to ptáš, jelikož většina novinářů si tohohle vůbec nevšímá, nevěnuje tomu žádnou pozornost a kašlou na to. Flaming Lips mají k hudbě skvělý přístup, je to neskutečně kreativní kapela a jejich písně mají obrovskou myšlenku a obsah. Třeba píseň Do You Realise je taková moje hymna, dokonce jsem si vytvořil i tričko s nápisem Do You Realise.

J: Koncert na OFFu se mi taky velmi líbil. A souhlasím s tím, co říká Albert. Líbí se mi, že jsou kreativní a že se neomezují pouze na vydávání hudby na deskách. Líbí se mi, že vydali album na USB disku, které je schované v želatinové hlavě, kterou se musíš prokousat, aby ses k tomu „úesbéčku“ dostal. Teď jsem slyšel, že snad dokonce nahráli písničku, která je šest hodin dlouhá. Takové experimenty a netradiční pokusy u kapel kvituji. Zas tak moc je sice neposlouchám, ale ten koncert byl skvělý a není divu, že nás do jisté míry ovlivnil.

„Indie jsme a indie budeme!“

V poslední době slýchávám názory, že Charlie Straight za sebou mají taková jména a takové peníze, že už dávno nejsou indie. Jak to s vámi tedy je? Jste stále indie kapelou?

A: Vím, že spousta lidí to o nás prohlašuje, ale podle mě indie stále jsme. Jsme indie v tom, že nemáme žádný label a že po koncertě musíme jít na schůzku a řešit, za co utratíme peníze a za co ne. Řešit, jestli na něco máme nebo nemáme a jestli si můžeme zvednout nějaký honorář nebo ne. Řešit, kolik vyrobíme triček, kolik plakátů a jaké ty trička a plakáty budou. Kromě mého otce, jenž nám dělá manažera, zvukaře Kuby a tour-managera Vojty v podstatě nemáme ani žádného člověka, který by nám pomáhal a dělal za nás těžká rozhodnutí. Jsme indie v tom, že jsme si v začátcích, na rozdíl od jiných mladých umělců jakými jsou třeba Miley Cyrus či Ewa Farna, které mimochodem respektuju, protože některé písničky se mi opravdu líbí, museli jako interpreti projít celým tím procesem a sami bez pomoci zjistit, jak to v hudbě vlastně všechno funguje. My jsme si dělali všechno sami – od natáčení klipu na žehlicím prkně (klip k Shall We Have a Baby – pozn. red.) přes booking až po nahrávání desky. A když někdo říká, že natáčení klipu v New Yorku muselo stát hodně peněz a že to už přece nemůže být indie, měl by vědět, že ten příběh je trochu jiný, než si asi představuje. Asi netuší, že jsme s celým štábem spali ve sparťanských podmínkách v dvoupokojovém bytě v Harlemu, kde jsme první noc kontrolovali, jestli tam nejsou švábi. Že my čtyři z kapely jsme spali v pokoji, kde se vešla jedna manželská postel, dvě matrace a nic víc. Že jsme celé dva dny natáčeli bez povolení. Stálo to všechno sice nějaké peníze, ale v žádném případě to nebylo tolik, kolik si asi všichni představují. Celé to byla jedna velká adventura, šli jsme do toho po hlavě a byl to prostě punk. Já nevím, ať si říká, kdo chce, co chce, my prostě indie jsme a pořád budeme!

Když pak s díky vycházím z dodávky, Albert s Johnnym se náramně baví nad příchozí smskou. Jakmile se zvědavě podívám, o co se jedná, prohlásí: „Nedávno jsme naší kadeřnici Nině Krajčo doporučili ke zhlédnutí kultovní kanadský film Pyramida z roku 1996 a ona nám teď píše, jak ten film válel. Rozhodně ho ke zkouknutí doporučujeme i všem čtenářům Heleny v krabici. Nezapomeňte však, že je naprosto nutné a nezbytné si ho pustit s českým dabingem!“ Tak tedy, drazí čtenáři, kteří jste doputovali očima až sem, přeji vám příjemnou podívanou. Helena se z krabice dívala včera a stojí to fakt za to!