Vyhledávání

Cestovatel Marek Sova o cestě do Teheránu: „Dá se to i v jedněch trenýrkách.“

Marek Sova studuje Regionální geografii na Přírodovědecké fakultě UP. Po výpravě do Maroka se letos vydal společně se svým otcem na pět a půl tisíce dlouhou výpravu z Olomouce až do Teheránu. Vystoupali při ní na nejvyšší vrcholy Turecka a Íránu, ale zažili i 50 stupňová vedra. Do konce listopadu vystavuje fotky z cest na půdě PřF, a tak Helena zjišťovala, jak celá cesta probíhala, co se jim na ní přihodilo nebo z čeho byli překvapení.

Máš vztah k cyklistice už odmala?

Hlavně vztah ke sportu, jako malý jsem hrál baseball, s přechodem na vysokou jsem začal více cestovat. Nejdřív postupně, s přítelkyní jsme jeli do Skotska stopovat a pěšky projít skotské vysočiny, pak jsme byli na Work and Travel v Americe, kde jsme procestovali jihozápad Ameriky. Také jsem byl na Erasmu v Chorvatsku a na Slovinsku. Projetý mám také Balkán, to jsme si koupili auto a objeli jsme všechny nejvyšší vrcholy každého balkánského státu.  A potom jsem v roce 2016 poprvé vyjel na takovou expedici na kole – do Maroka. Poprvé jsem jel sám, ale letos, protože jsem přijel naprosto nadšený, se mnou jel i můj otec.

Táta je taky dobrodruh?

Pořád jsem ho přemlouval, ale on nechtěl kvůli práci. Ale když jsem mu v únoru řekl, že plánuju další cestu, si řekl „je mi jedenapadesát, budu pracovat ještě dalších dvacet let,“ a tak dal výpověď. Rozhodl se, že si takhle resetuje život, vyjel se mnou a bylo to super.

Nepřišla po cestě ponorka?

Ne. Musím říct, že jsme byli naprosto v pohodě. Párkrát jsme se poslali do háje, ale nic zásadního. Naopak jsem moc rád, že jsme si takhle upevnili náš vztah. Jiné ne žcestovat sám je to trošku v tom, že když člověk jede sám, je daleko více v kontaktu s místními lidmi. Lidé mě zastavovali, povídali jsme si a podobně. Když člověk jede ve dvou, k těm interakcím s ostatními lidmi zase tak moc nedochází.

Jak jste se připravovali? Lišily se přípravy od tvojí poslední výpravy?

Byly hodně podobné. Letos jsem si musel vzít více teplého oblečení, protože jsme měli v plánu výstupy na nejvyšší vrcholy Turecka a Íránu. A nestalo se mi to, co vloni, kdy jsem po prvních pěti dnech vyhazoval asi 15 % věcí, které jsem prostě nepotřeboval. Šňůra na prádlo, kolíčky, jar, houbičku… Dokonce jsem měl jen jedny cyklistické trenýrky. Člověk si je přepere, druhé jsou opravdu zbytečné. Dvoje jsem měl akorát ponožky. Co se týče léků, letos jsem využil protialergickou injekci, kterou si člověk píchne do nohy, když mě při cestě píchla včela do rtu. Kola jela výborně, takže tam nebylo co řešit.

Jak vypadala vaše cesta?

Vyjeli jsme z Olomouce, projeli Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko a Írán. Evropská část je hodně osídlená, v Turecku se nám párkrát stalo, že jsme za den projeli třeba jen dvěma městy, hustota osídlení tam není tak velká, ale nikdy jsme nebyli nijak extrémně daleko od civilizace. Pořád kolem nás jezdili lidé v autech, kteří by nám teoreticky mohli pomoci, kdyby se něco stalo.

Jak jste na tak dlouhé cestě řešili navigaci?

Používal jsem offline aplikaci na mobilu, ta se hodila především ve městech, tam je orientace nejsložitější. Měl jsem s sebou tři powerbanky, takže s baterkou problém nebyl. Měli jsme s sebou ale i papírové mapy. Ty jsme používali hlavně na plánování delší trasy pár dnů dopředu. Za celou cestu jsme vlastně nijak pořádně nezabloudili.

Po cestě tedy nenastaly žádné problémy?

Snad jen jednou se nám stala taková paradoxní situace. Na Íránské hranici, která je kvůli tamější situaci relativně hlídaná, jsme jako cyklisti předjeli kolonu aut, která čekala na odbavení u hraničních kontrol. A celníci u jednotlivých bran nám pořád ukazovali, že můžeme bez problémů projet, až jsme najednou byli v Íránu. Bez razítka v pase. Což byl problém, protože bychom se pak nedostali ze země. Takže jsme se museli vrátit zpátky a projít přes zvláštní kontrolu pro pěší.

Kde jste nocovali?

Měli jsme s sebou stan, bydleli jsme ale i po hotelích a ubytovnách. Bylo to tak zhruba půl na půl. Některé noci jsme strávili u lidí, které jsme potkali po cestě. To se ale stalo jen párkrát.

Jak jste se s nimi dorozumívali?

Snažili jsme se mluvit anglicky, ne všichni ale anglicky uměli. Když ano, ten kontakt byl přirozeně lepší. Vnímám to ale jako náš problém. Přeci jen, když člověk někam jede, měl by se naučit alespoň základy, jak pozdravit, poděkovat. Fráze jsme se samozřejmě učili, ale stejně to nakonec většinou dopadlo tak, že jsme se dorozumívali rukama nohama. Jednou to dokonce vypadalo tak, že nás pán pozval na večeři, neuměl ani slovo anglicky, a tak jsme se a sebe prostě celý večer jenom usmívali.

A naučili jste se něco po cestě?

Pár věcí ano. Třeba jak si koupit vodu nebo jak zjistit, jestli jsou v dané lokalitě potulní psi. Ti na nás obzvláště v Turecku hodně útočili, tak jsme se raději vždy u místních ujistili, jestli nebude nějaký problém. Jednou z věcí, která nás hodně překvapila, je gesto, jakým vyjadřují slovo „ne“. Není to jak u nás klasické kroucení hlavou ze strany na stranu. Oni zvednou bradu nahoru a zvláštním způsobem u toho mlasknou. U nás by se to mohlo brát jako výraz pohrdání. Tam to tak ze začátku vedlo k malým nedorozuměním. Třeba když jsme šli do obchodu a zeptali se prodavače, jestli má mléko a on udělal tento posunek, mysleli jsme si, že na nás okamžitě poznal, že jsme cizinci a odmítal se s námi bavit.

Celá cesta vám trvala 82 dní. Kolik z toho jste skutečně šlapali?

Padesát devět. V průměru to vychází něco okolo 92 kilometrů za jeden šlapací den. Samozřejmě musíme počítat nějaké dny volna během cesty a poslední týden jsme pak strávili už jen v Teheránu. Nejdelší úsek bez pauzy jsme měli od Istanbulu k jezeru Van na východě Turecka, což vycházelo na 18 dní.

Jak moc jste před cestou nabírali fyzičku?

Před cestou jsme nabírali, ale hodně taky až po cestě. Tělo si opravdu rychle zvykne. Všichni se ptají nejvíc na nohy a sedací část, paradoxně jsou ale nejhorší ruce a záda. Ke konci už pak ale člověka přepadne spíše celková únava. Nepříjemný byl z tohoto hlediska také výstup na Arararat (nejvyšší hora Turecka pozn. red.). Když je člověk 50 dní na kole a potom má jít pěší výstup, zapojuje úplně jiné svaly, což poté hodně bolelo.

Co jsi dělal jako první, když ses vrátil zpět do Česka?

Šel jsem na pivo. (smích) Protože v Íránu je alkohol úplně zakázaný. Dvakrát jsme ale s místními pili jejich pálenku, kterou si oni sami doma vyrobili, a pak také jejich víno. V Turecku je to povrchnější. Tam to jako muslimové mají také zakázané, ale existují zde obchody s alkoholem, které jsou nejčastěji na okraji města. Je to takový „zakázaný“ obchod.

Jaké nejhezčí místo jste po cestě navštívili?

Nejemotivnější pro mě byl určitě výstup na Ararat. Jinak je nádherná oblast Kappadokie v Turecku. Je to území, kde se uložil sopečný popel a prach a poté si s tím voda několik milionů let hrála, a vytvořil se tak bezpočet skalních měst a zajímavých útvarů. Dalším nádherným místem jsou Rumunské Západní Karpaty. Tam mě to láká i na pěší turistiku. V brzké době bych se tam rád podíval. Stojí určitě za to tam pobýt déle než tři dny.

Museli jste šlapat i v relativně extrémních podmínkách, jak jste to zvládali?

Kolem Kurdistánu bylo přes den i 50 °C. Není to nic příjemného, ale my jsme neměli na výběr, protože na východě Turecka je strašně krátký den, je to dáno i tím, že jsou v jedné časové zóně, takže je rozdíl, jestli je 8 ráno na západě nebo východě země.

V poslední době se hodně mluví o „nebezpečném muslimském světě“. Ocitli jste se v nějaké nekomfortní situaci?

Já jsem dost sluníčkář. Mně jiná náboženství nevadí. Nesetkali jsme se na naší cestě s ničím, co by nás nějak omezovalo. Setkávali jsme se s věcmi, které nám byly akorát divné. Například že na východě Turecka – v Kurdistánu – dospělí muži seděli, pili čaj a na recepci pracovalo osmileté dítě. Ženy jsme téměř neviděli. Ale to jsou prostě jen jiné kulturní návyky.Naopak když jsme si někde chtěli postavit stan a přenocovat, lidé přišli, popovídali si, přinesli nám večeři, po cestě se s námi chtěli fotit, nabízeli nám jídlo a podobně.

Co plány do budoucna?

Teď jsem byl dva roky po sobě v teplých krajinách, tak mě láká si to zkusit v zimě. Což už ale nebude jen tak. Do tepla se člověk může sbalit a vyrazit, do zimy už musí člověk trénovat. Mým snem je přejít zamrzlý Bajkal. Není to ale jen tak, proto teď přes Silvestr jedu do Norska trénovat na sněžnicích, vyzkoušet si podmínky. Bude to ale ještě chtít spoustu času.

Od 7. listopadu je k vidění výstava k vašim cestám, na co bys studenty pozval?

Jedná se o fotografie z obou cest – do Maroka i do Íránu. Vystavené budou na Přírodovědecké fakultě až do konce listopadu. Snažil jsem se vybrat nejhezčí fotografie, které by rovnoměrně zachycovaly od každého něco. Krajinu, místní, památky, krásy okolí. Nejsem žádný fotograf, jsou to spíše autentické fotky toho, co se mi zrovna líbilo. Tak snad se to bude líbit i ostatním.

Barbora Adamová

Studentka české filologie a editorství. Pijící, spící ultimátní milovnice Přátel. Jestli jezdíš na tábory, jsi můj člověk. Jestli říkáš „přijdu dýl“, kamarádi nebudem.