Vyhledávání

Budoucí rozvojoví experti rekapitulují letní exkurzi do Moldavska

Moldavsko je malá post-sovětská země ležící mezi Rumunskem a Ukrajinou. Je také považována za nejchudší evropskou zemi – závislou převážně na příjmech ze zemědělství, konkrétně z produkce vína. Proto tam také proudí finance ze Zahraniční rozvojové spolupráce ČR. A proto se tam také byli na česko-moldavské projekty podívat studenti Mezinárodních rozvojových studií z Palackého univerzity. Na vlastní oči. Dva ze studentů (Štepán a Katka) účastnících se letní exkurze do Moldavska se podělili o své dojmy v nasledujícím rozhovoru.

Za podpory České rozvojové agentury měla skupina studentů z Katedry rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci možnost tuto zemi navštívit, aby viděli rozvojové problémy v praxi a mohli tak objektivně porovnat teoretické znalosti s těmi praktickými. Jelikož Moldavko je projektovou zemí České republiky, je česká stopa v zemi viditelná a čeští odborníci jsou zde velice vážení.

Jaký byl tvůj první dojem z Moldavska?

Š: Díky Katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci, na které studuji, jsem se zúčastnil již třetí zahraniční exkurze. V minulých letech jsme byli díky projektu „Rozvojová spolupráce na vlastní oči“ v Bosně a Hercegovině a Gruzii. Pokaždé byly mé pocity zprvu rozporuplné, jelikož jsem nevěděl, co mám od dané krajiny čekat. Navštívené organizace a místní lidé nám pak ale dali potřebný kontext. V prvních dnech jsem měl možnost vidět hlavně hlavní město, Kišiněv. Centrum města mě příjemně překvapilo, i když zde byly vidět velké rozdíly a pozůstatky SSSR. Přesto byly první dojmy spíše pozitivní.

K: Můj první dojem z Moldavska byl překvapivě pozitivní. Moje první setkání s Moldavskem bylo totiž na kišiněvském letišti, které mi přijde jako jedno z nejlepších letišť, jaké jsem zatím poznala. Uklizené, moderní, všude pohodlné gauče pro zkrácení čekání na odlet a toalety, ke kterým má Letiště Václava Havla opravdu hodně daleko. Druhý dojem, po opuštění letištní budovy a přesunu do centra, už tak valný nebyl.

Co se ti tam líbilo a co naopak nelíbilo?

Š: Líbilo se mi centrum města Kišiněva – docela funkční infrastruktura a nespočet restauračních zařízení i stylové kavárny pro mladé lidi. V době, kdy jsme tam byli, zde probíhaly protivládní protesty, které značí zájem lidí o politickou situaci a aktivizmus. To mám rád. Nelíbila se mi, samozřejmě, ona politická situace.

K: Opravdu hodně se mi tedy líbilo zmíněné letiště. Dále se mi nezapomenutelně vrylo do paměti nádherné přírodní prostredí v okolí kláštera Orheiul Vechi. I co se týče architektury, byla jsem na některých místech Moldavska okouzlena. Například honosné schodiště s fontánami v Kišiněvě mě moc přitahovalo nebo krásné zdobené studny ve vesnicích, které ale bohužel dnes už spíše chátrají a voda v nich není bezpečná (Právě proto tam české nevládky realizují rozvojové projekty pro zabezpečení pitné vody a sanitace.). O hrozných socialistických stavbách z minulých dekád bych raději ani nemluvila, ale ty, bohužel, nalezneme na mnoha místech. Potom na mě negativně působil fakt, že lidé na ulicích se moc nesmějí, nebaví se spolu a spíše mlčí – bez vyjadřování emocí jen kráčí. Nemůžeme se ale divit, vzhledem k tomu, kolik toho v této zemi prožili a dále musí prožívat. Je vidět strach, který mají o svoji budoucnost a budoucnost svých blízkých. I strach, který mají z druhých, kterým nedůvěřují. Tento pocit jsem měla především v hlavním městě, kde i v parku bylo nezvyklé ticho.

Vidíš nějaký zásadní rozdíl mezi Moldavskou a Českou republikou?

Š: V porovnání s Českou republikou jsou již na první pohled vidět relativně velké rozdíly v rozvoji, resp. nerozvoji země. Což je naprosto pochopitelné pro post-sovětskou historii a stát pořád ještě v tranzici k demokracii.

K: Zásadní rozdíl vidím právě v tom, že lidé v Moldavsku mají strach se nějak více vyjadřovat. Kdežto v ČR dnes každý ihned vyjádří svůj názor, někdy i dosti neomaleně. Dále samozřejmě nelze přehlédnout rozdíl v technologickém pokroku, hlavně v infrastruktuře hlavního města – především ve vozovém parku jak veřejné dopravy, tak v osobních automobilech. Také veřejné budovy mají zastaralé vybavení a velmi neekonomický i neekologický systém klimatizací, kdy neexistuje centrální klimatizace (každá místnost má svůj vlastní přístroj). Další rozdíl jsem viděla na venkově, kde nejezdilo příliš mnoho zemědělských strojů a lidé často pracovali na svých polích starým způsobem. To mi ale přišlo velmi hezké, fotogenické a poetické, i když to samozřejmě není efektivní.

V čem má podle tebe Moldavsko navrch?

Š: Ve světě je krajina známá především díky svému typickému vínu. Tak možná to.

K: Oproti ČR má Moldavsko samozřejmě navrch v produkci vína. Toho by se mělo držet a nadále se v tomto odvětví zdokonalovat (česko-moldavské rozvojové projekty k tomu napomáhají).

Který česko-moldavský rozvojový projekt vás tam nejvíce oslovil?

Š: Ne každý ví, že prostor je v rámci projektů rozvojové spolupráce dán i soukromým ziskovým firmám, ne jenom nevládkám. Česká firma Dekonta, která se zaměřuje na likvidaci ekologického znečištění, provádí na severu Moldavska, ve městech Mărculeşti a Lunga, dekontaminaci půdy (díky podpoře ČRA, která vlastně podpořila i naši katedrální exkurzii do Moldavska). V období Sovětského svazu totiž došlo k vylévání leteckého petroleje na místním letišti jen z toho důvodu, že letci měli povinné limity na spotřebu paliva. Často ale vylévali kerozín do země bez zamyšlení, co může toto jednání způsobit. Za mnoho let se tak do půdy dostalo na tisíc tun leteckého paliva. Zamoření půd bylo tak velké, že lidé v okolí letiště měli místo vody ve svých studních právě petrolej. Za deset let působení firmy Dekonta v regionu se situace výrazně zlepšila.

K: Byť to tak na první pohled nemusí vypadat, Česká republika má s Moldavskem dlouhou historii spolupráce a v následujících letech v ní bude pokračovat. Jedná například o realizaci rozvojových projektů v oblasti sociální inkluze, domácí péče nebo zavedení bezpečné vody a sanitace. Jsem ráda, že jsme mohli na exkurzii spojit teoretické vědomosti se skutečným, hmatatelným zážitkem. Líbila se mi atmosféra zdravotních a domácích pečovatelských center pro seniory Estera v Kišiněvě a Rebeca ve městě Balti, jehož vyšetřovací a rehabilitační přístroje pomohla zafinancovat právě Česká republika přes ČRA. Místním starším lidem to umožnuje důstojně prožít stáří.

Co by se v Moldavsku podle tebe mělo změnit/vylepšit?

Š: Větší integrace Moldavska do evropských struktur by jistě velmi napomohla rozvoji země. Dále by se rozhodne měla vyřešit situace okolo separatistického regionu Podněstří, která Moldavsku v očích zahraničí nepomáhá.

K: V Moldavsku je potřeba změnit politický systém v takový, kterému se lidi naučí důvěřovat, kterému bude možné důvěřovat. Není možné vést stát, ve kterém nemá obyvatelstvo ve vládu žádnou důvěru, to potom nemůže fungovat vůbec nic. Až se tato změna stane, potom bude potřeba zemi decentralizovat, aby se dění odehrávalo také v jiných městech než Kišiněvě, čímž se částečně omezí migrace do hlavního města. A velkou výzvou pro Moldavsko je, samozřejmě, vytvoření pracovního trhu, vytvoření pracovních míst, prostor pro podnikání – třeba skrze zahraniční investory. K tomu je však nejdříve potřeba stabilní politická situace. Vytvořením pracovních míst se zvýší důvěra lidí v systém a zamezí se emigraci do EU. Nikdo nechce žít v zemi, kde je těžké zajistit si dostačující příjem a kde se musí manželé loučit s manželkami, rodiče s dětmi a děti s rodiči – kvůli cestování za prací. 

 

Jak je evidentní i z rozhovoru se studenty KRES, Moldavsko má potenciál pro svůj vlastní rozvoj – jak z pohledu své polohy, tak fyzickogeografické charakteristiky území. Pokud by se podařilo vymýtit většinu politických, sociálních, ekonomických problémů a rizik, mohla by tato krajina být přívětivým místem pro život místních lidí i pro vzkvétaní turismu.

Poznámka: Článek vznikl jako součást terénní exkurze KRES do Moldavska a GRV projektu „Rozvojová spolupráce na vlastní oči“, který byl podpořen Českou rozvojovou agenturou (ČRA).

Text: Michaela Žajglová, Foto: studentky KRES PřF UP (Z. Daubnerová, V. Miklíková), Autorka je studentkou magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Výplňový text, než si autor doplní info.