Vyhledávání

Autobus plný Prasečin

V pondělí 3. října zavítalo do Olomouce v rámci Týdne improvizace pražské divadlo Bufet. Divákům slibovalo netradiční zážitek již svou hlavní scénou - AUTOBUFEM, tedy starší karosou upravenou na pojízdný divadelní prostor. Představení s názvem Prasečiny (v originále Les Truismes)na motivy stejnojmenné knihy francouzské spisovatelky Marie Darrieussecqbylo na programu od půl sedmé večer na Sladkovského ulici, kde se odehrával téměř celý festival. Neobvyklý byl již pohled na pomalovaný autobus stojící v průmyslové zóně. Cílem AUTOBUFU je podle umělců přivést divadelní a jinou kulturu do míst, kam se za jiných okolností nemůže dostat, nebo tam, kde se jí nedostává. Pořadatelé festivalu Týden improvizace umístili tuto akci na okraj města se záměrem oživit brownfield a donutit lidi k zamyšlení nad neutěšeným stavem olomoucké periferie. Divadlo Bufet si své místo zde bezpochyby zasloužilo. Návštěvníci váhavě nastupovali do autobusu, ve kterém byla přední polovina sedadel otočena směrem doprostřed vozu, kde se nacházelo jeviště - růžový skládací stůl a stěny potažené plyšovou látkou tělové barvy. Do hlediště se z kapacitních důvodů vešlo jen 35 diváku, i přesto zůstala některá místa neobsazena.

V samotném představení účinkovali pouze dva herci – Petr Reif, známý z pořadu Na Stojáka, a absolventka DAMU Marcela Máchová. Děj jednoduše vyprávěla hlavní hrdinka a spolu se svým hereckým kolegou jej doplňovali o velice naturalistické (a sexuální) scénky. Mladá žena hledá práci a najde ji v kosmetickém salonu, ze kterého se vyklube salon erotický. Na bazéně potká muže svých snů, před ním však svou skutečnou profesi tají. Otěhotní a jde na potrat. Najednou začne nabírat na váze, pozbývat na kráse a jíst květiny od zákazníků. Vyhodí ji z práce, manžel ji opustí a ona začne bydlet v parku, kde se z ní postupem času stává prase. Hra končí dokumentem, v němž je herečka natočena u korýtka spolu s opravdovými vepři.

Velice vtipně působí kostýmy herců. Ona v kombinéze tělové barvy, představující nahou (prasečí) kůži a ve spodním prádle. Petr Reif v několika rolích : ředitel salonu, úchylný potápěč v plavkách, 4 zákazníci odlišující se pokaždé jinými spodky, policista v čepici, politik verbující občany na svou předvolební kampaň a gynekolog v bílém plášti, na kterém je posléze promítán dokument a park, v němž se žena/svině válí. Zkrátka s minimem kulis a kostýmů obrovská dávka zábavy. I zmiňované růžové lehátko posloužilo jako lavička, gynekologické křeslo, masážní podložka, postel a pult v rádoby kosmetickém studiu.

Oceňuji také zdařilou snahu o interaktivitu. Hladinu bazénu na plovárně tvořila střecha autobusu, potápěč skočil do „vody“ stropním okénkem a okukoval výstřihy přítomných dam, policista chodil uličkou a vyžadoval po lidech občanské průkazy, politik se ptal na problémy svých voličů a byl zaskočen tím, že v Olomouci nikoho nic netrápí.

Těžko říct, jestli měly Prasečiny i nějaký hlubší význam, bránicemi přítomných však, hlavně díky bravurnímu výkonu herců, otřásly obstojně. Jistý překvapivý zvrat zde také nechyběl, málokoho z přítomných by na začátku napadlo, že se z prostitutky vyklube svině. Kdo váhal, zda podle názvu očekávat sexuální hrátky či domácí zvíře, dostal od každého něco.