SERIÁL: Americkej deník 19. díl

Tomáš Odstrčil

Autor: Tomáš Odstrčil
Datum

Jak už možná víte, tři z nás chodili do stejné třídy na gymnáziu v Hradci Králové. Tam jsme poznali Zoe, výměnnou studentku z Oregonu. Se Zoe jsme stále v kontaktu a proto jsme se dohodli, že když už jsme ve Státech, tak se s ní někde potkáme. Zoe studuje v Kalifornii, a tak jsme se chtěli domluvit, že u ní přespíme na koleji. Jenže to se mnohem snáze řeklo, než udělalo. Z našich telefonů nešlo volat na americká čísla a Zoe se zase nemohla dovolat nám. Jelikož jsme nevěděli, kde přesně Zoe bydlí, byl ten nedostatek kontaktu „trošičku“ nepříjemný. Poslala nám proto své telefonní číslo a my se s ní zkoušeli spojit přes telefonní budky. Poprvé jsem hlas z její schránky slyšel už v Zionu, když jsem se jí snažil dovolat z čerpací stanice, poté z hotelu v Las Vegas, ale zastihnout ji osobně se mi nakonec podařilo až z Údolí smrti, ale to trochu předbíhám…

DSC04689

Po včerejším znechucení z nočního Las Vegaského Stripu jsme se rozhodli dát mu druhou šanci ještě za denního světla. Po ulicích se pohybovalo mnohem méně lidí a i doprava byla plynulejší. Všude ve městě bylo parkování zdarma, tak jsme nakonec auto nechali v garáži jednoho hotelu/kasína a vydali se po krásách Vegas pěšky.

DSC04675

Tenhle pokus splácat do jednoho místa nejznámější památky z celého světa, trochu je nablýskat, obalit neony a vyplnit kasíny na mě udělal velký dojem. Kluci však moje nadšení nesdíleli. Las Vegas se dá totiž popsat jedním prostým slovem – kýč. Jeden velký světélkující kýč, který vašim očím nedá ani na chvilku odpočinout. Na každém rohu najdete nějakou zajímavost, která je ve skutečnosti jen převlečené kasíno, nebo obchodní centrum. I přes to, jak „uměle“ všechno působí, je Vegas dechberoucí.

DSC04768

Většinu Stripu jsme si prošli a poctivě nafotili hotel Mirage, Pyramidy u Luxoru, vodotrysky v Bellagiu, hrad hotelu Excalibur, Eiffelovu věž i obrovskou horskou dráhu na hotelu New York, New York. Už nám zbývala jenom cedule WELCOME TO FABULOUS LAS VEGAS a náš trip mohl pokračovat do Death Valley.

DSC04777

Cesta tam nám trvala tři hodiny a dorazili jsme tak akorát do těch největších veder, jaké jsme jen mohli zažít. Všude okolo cedule hlásaly, že se doporučuje za přímého slunce vůbec nevycházet a naplánovat si výlety na brzké ranní nebo pozdně odpolední hodiny. Ovšem my, jak je naším zvykem, jsme do Údolí Smrti dorazili ve čtyři hodiny odpoledne.

DSC04811

Nejhlubší bod Death Valley, Bad Water, se nachází 82 metrů pod hladinou moře a je tak nejníže položeným pevninským místem na západní polokouli. Teplota se vyšplhala až na velmi nepříjemných 48 °C. Bez klimatizace v autě bychom si zažili hodně, ale naštěstí jsme se mohli po každém výletu mimo auto vrátit do ledové náruče naší pojízdné svatyně.

DSC04804

Klasická cena benzínu, který se dá v USA koupit, se pohybuje okolo 3.7 $ za galon (v té době přibližně 22 korun za litr), ale když jsme vyjeli z Údolí smrti, zastavili jsme na první pumpě asi po tři sta kilometrech, kde se cena vyšplhala na 5.4 $ za galon (nejvyšší cena benzínu, na kterou jsme v Americe vůbec narazili, v přepočtu 31 korun za litr). Tahle benzínka ale měla i světlé stránky, protože jsme konečně zahlédli další telefonní budku. Tankovat jsme naštěstí nepotřebovali a navíc se nám podařilo spojit se Zoe, která nám poskytla podrobné instrukce, jak se dostat k ní domů.

DSC04801

I přes naše asi půlhodinové zpoždění se nám ale nakonec podařilo v kampusu Scripps College, kde Zoe studuje, s velkou porcí náhody natrefit na naši oblíbenou americkou spolužačku. Na oslavu našeho velkého setkání jsme vyrazili do místní studentské kantýny, abychom dohnali celou tu dobu, co jsme se neviděli. Všichni jsme si objednali jakési jogurtovo-ovocné drinky, abychom naše pouští vyschlé krky zbavili písku. Zajímavé bylo, že tyhle nápoje měli podle velikosti seřazené v uncích, ale nikdo nám nebyl schopen říct, jaké množství vlastně 6 uncí je. Zoe se nám potom sama svěřila, že uncím vlastně Američané vůbec nerozumí. O dvě hodiny později jsme uznali, že jsme si stihli říct aspoň to nejdůležitější a po dlouhém povídání jsme konečně ulehli do spacáků.

Foto: Archiv Tomáše Odstrčila


Štítky:

, , ,