Recenze: V Divadle na cucky Antigona žije!

Autor: Iva Hronešová
Datum

Pojem antické drama si člověk spojí ponejvíce s povinnou četbou, v lepším případě si představí velké výpravné divadlo. Ani v nejmenším ho nenapadne to, co jej čeká v případě inscenace Antigony Divadla na cucky. Režisér Jan Žůrek přistoupil k Sofoklovu dramatu nově, s nadhledem a špetkou humoru. I tak divákům ale bude při závěrečné scéně běhat mráz po zádech.

Tvůrci všechno pečlivě připravili, už při samotném vstupu na nádvoří Wurmovy 7 vítal návštěvníky tajemník nového thébského krále Kréona. Každý z diváků měl své místo na pravém nebo levém balkoně, první scéna se totiž odehrává na dvoře. Postupně se dění společně s diváky přesunulo do freskového sálu a až na samém konci do sálu divadelního. Přemístění publika po celou dobu organizoval už zmíněný tajemník, který zřejmě vznikl na základě Sofoklova náčelníka sboru.

„Cuckovská“ inscenace sice zachovává všechny důležité postavy, děj i jazyk antického dramatu, přesto je od něj dost odlišná. A nejde jen o moderní vizuální zpracování – především kostýmy, šedivé obleky pro muže a kostýmky pro ženy či vzhled bodyguardů tajné služby u hlídačů. Přenesení velké části hry, zvláště Kreónova nástupnického projevu a osudového rozhodnutí, do roviny konference je velmi trefnou aktualizací. Zachovává všechny vrstvy původního textu, ale podtrhává především jednu, a to tvrdohlavost moci. V kontextu současné politické situace je navíc i trefným ironickým komentářem.

 

Foto: Helena Fikerová

V představení, které jsem zhlédla, se povedla ještě jedna věc. Nejsem si jistá, zda ji tvůrci zamýšleli, ale i tak hladce zapadla do celkové formy. Nápis „žádný signál“, promítaný na zdi z dataprojektoru po ukončení prezentace, se totiž v jednu chvíli objevil na čele krále Kreóna. Jakmile ovšem panovník vstal, přesunul se mu na hrudník. V nápisu jakoby se zhmotnila králova netečnost k Antigoně, snažící se králi vysvětlit své pohnutky nebo alespoň obměkčit jeho srdce.

Přesuny mezi jednotlivými hracími prostory bývají pro inscenaci velmi problematické. Diváci během nich totiž většinou vypadnou ze soustředění, mění se atmosféra a herci musí napětí budovat pokaždé znovu. V tomto případě se inscenátorům povedlo komplikací vyvarovat alespoň do té míry, dokud je to možné. V jejich prospěch hraje hned několik faktorů. Že herci nevypadávají v těchto momentech z role, se rozumí samo sebou. Tak běžný už ale není způsob, jakým včleňují zvolená prostředí (včetně diváků v nich) do hry. V podstatě se jedná o site specific, inscenaci vytvořenou pro konkrétní místo, která podtrhuje jeho genia loci. Inscenátoři považují prostor za rovnocenného partnera, ne pouze za místo, kde mohou hrát. Tato spojitost se nevztahuje pouze na divadelní sál, v němž se inscenace vrací k běžnému rozložení jeviště-hlediště a herci-diváci, a to i přesto, že jsou z hlediště židle odstraněné.

Jisté vytržení závěrečné scény z celkové koncepce však není na škodu. Závěrečná gradace v emocionálně vypjaté scéně by totiž nejen mohla být zapojeným divákům velmi nepříjemná, ale jejich neochota se na scéně veřejně podílet by ji navíc mohla vážně rozrušit. Oproti tomu diváci ukrytí ve tmě hlediště mohou emoce prožít ve skrytu a paradoxně tak vytvořit pro vznik závěrečného tíživého dusna daleko vhodnější atmosféru. Škoda je jen obsazení věštce. V Sofoklově dramatu o jeho příchodu stojí „Vystoupí, veden hochem, slepý“. V podání Divadla na cucky je věštcem onen hoch. Režisérský záměr v této volbě mohl být různý. Lze ho chápat jako snahu zdůraznit, že postava věštce se vymyká běžnému okolnímu světu a je z jiné sféry. Nicméně se, alespoň z mého pohledu, jedná o volbu, která má nepříznivý vliv na výsledný dojem. Jeho part je těžký a v ústech hocha ztrácí váhu.

Psáno z představení 16. 4. 2015 v Divadle na cucky.

Scéna a režie: Jan Žůrek, výtvarná spolupráce: Marie Vařeková, Pavla Baštanová, kostýmy: Krista Ketmanová.


Štítky:

,