Recenze: Olomoučtí Naši furianti jsou silní v detailech

Autor: Iva Hronešová
Datum

Naši furianti Ladislava Stroupežnického jsou českou divadelní klasikou, která mladé publikum zpravidla příliš neoslovuje. Za roky jejího uvádění by se totiž mohlo zdát, že jde o hru do značné míry inscenačně vyčerpanou. Přijít s novým originálním zpracováním či aktualizací, která by mladé přitáhla, tedy není snadné. Po úspěšném uvedení Maryši, která má v rámci českého dramatu víceméně stejnou pozici jako Naši furianti, se Zdeněk Vévoda a Slovanský tyátr stejně úspěšně vyrovnali i se Stroupežnického hrou.

Foto: archiv divadla

Hlavním principem inscenace je stylizace. Herci mají tváře nalíčené na bílo, s černým zvýrazněním očí, obočí nebo lící, vše v souznění s nejdůležitějšími rysy jednotlivých postav. Tomu odpovídá i herecké ztvárnění. Psychologické herectví obvyklé pro realistické drama zde střídá typizace. Postavy se proměňují ve figury, které charakterizují jejich nejvýraznější povahové vlastnosti. Jsou hloupé, lstivé, důstojné, naivní, vychytralé, dobré nebo špatné. Matka Fialová, která má vždy všechno pevně v rukou, se tak proměňuje v generála s píšťalkou, žena hospodského v nefalšovanou megeru. Konečnému vyznění pomáhá i nápaditá choreografie. Zapíjení zásnub Verunky a Václava se tak nakonec proměňuje v téměř až rituální rej, ve kterém se skrývá něco děsivého.

Scénografie inscenace je jednoduchá, zato však funkční. Několik skládacích lavic a stůl, které je možno libovolně v prostoru přemisťovat, se v okamžiku proměňují z hospody na sednici u starostových a ve scéně na návsi se jednoduše zase složí. Jedinou další kulisou je zarámovaná fotka pana starosty, který průběžně dohlíží na celou ves. Rekvizity představuje několik lahví punče, kýbl, hlásná trouba a kožich pro ponocného. Chybět nemůže ani několik důležitých písemností – žádost o místo ponocného, výhrůžný lístek a opsaná písnička Kristýnky Fialové. Všechno samozřejmě v potřebné nadsázce, na velkých formátech, tučným písmem se zdůrazněnými patřičnými slovy. Poslední využitou rekvizitou je dřevěné nádobí, se kterým se v některých chvílích pracuje snad až příliš názorně.

Úspěch inscenace se však skrývá především v pečlivé práci s detailem a v neustálé koncentraci herecké energie, díky nímž divák ani na moment neztrácí pozornost. Ať už jsou totiž na jevišti herci dva nebo jich hraje deset, všichni jsou neustále pevně v roli. Rozvíjejí své příběhy i v momentě, kdy nepatří k aktivně jednajícím postavám. A tak zatímco se vpředu na jevišti dohadují Bušek s Dubským, Václav s Verunkou si v pozadí posílají zamilované pusinky a v uličce mezi diváky mastí Bláha s Habršperkem karty. V původní hře došlo v podání Slovanského tyátru sice ke značným škrtům, nicméně pečlivá režie a vyrovnané, silné herecké výkony zajistily její stoprocentní sdělnost. I když se nakonec drama z vesnice proměňuje spíše v nevázanou hříčku, divák odchází spokojen a především divadelně nasycen.

Psáno z představení 19. 3. 2015 v Divadle na cucky

Režie: Zdeněk Vévoda, režijní spolupráce: Martina Bičová, úprava: Zdeněk Vévoda, pohybová spolupráce: Dominika Gronowská, kostýmy: Veronika Lukáčová, Barbora Potěšilová.


Štítky:

, ,