Recenze: Lauřin křehký svět ve světelné hře

Autor: Iva Hronešová
Datum

Inscenace Fragile česko-finského souboru KREPSKO je založena na divadelní hře Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec. Tvůrci se zaměřují konkrétně na postavu Laury a její vysněný svět. Přestože se zde v relativně krátkém časovém úseku zhruba jedné hodiny spojuje množství rozličných divadelních postupů jako je nonverbální divadlo, stínové divadlo nebo light design, jedná se ve své podstatě o divadlo minimalistické, divadlo konkrétního gesta.

Ačkoli zde nejde o klasické činoherní divadlo a děj v pravém slova smyslu nemůžeme v inscenaci hledat, vypráví nám KREPSKO prostřednictvím herečky Linney Happonen, která ztvárnila postavu Laury, konkrétní příběh. Příběh o křehkém světě mladé dívky, který se neopatrným zásahem může roztříštit na tisíce střepů. A tomuto příběhu slouží v naprostém souladu všechny složky inscenace. Prostá, ale vypovídající scénografie pracuje pouze s několika málo kusy nábytku a řadou rekvizit převážně ze skla. Jedná se o drobné skleněné lahvičky a skleněnou kouli, dokonce i nádoba na zavařeninu je ze skla. Na scéně je vytvořen Lauřin pokoj představující celý její svět. Prostor vymezuje čtverec látky na podlaze. V předním pravém rohu z pohledu diváků leží na zemi rozsvícené oranžové stínítko lampy. V levém rohu stojí noční stolek na hubených nožkách a v rohu stolku, těsně na hraně, tak akorát upadnout, stojí skleněná váza. Už od začátku tak nevtíravě předestírá možnost hrozící katastrofy. Ve středu zadní stěny čtverce stojí židle a druhý noční stolek, který je ovšem vzápětí demaskován jako zaklápěcí gramofon. Na gramofonu stojí prázdná sklenice. Již během usazování diváků sedí na židli představitelka Laury. Zadní stěnu pokoje tvoří bílé plátno sloužící současně jako promítací plocha. Celkově scénografie působí spíše jako domeček pro panenky. Dokonalá napodobenina lidského světa, se kterou je ale třeba zacházet daleko jemněji nebo se poláme. Druhou část výtvarného zpracování tvoří light design. Pomocí světla se přenášíme z reality do Lauřiny fantazie. Ať už se jedná o neposedné jednorožce klusající Lauře za zády či žárovku tančící do rytmu swingu a mnoho dalších zajímavých obrazů.

Foto: archiv divadla KREPSKO

Představení začíná pozvolně a až v momentě naprostého ticha, kdy přestanou vrzat židle a je slyšet pouze oddychování diváka po vašem boku. V tu chvíli se scéna začíná pomalu rozsvěcet, až zazní první nesmělé tóny houslí. A Laura se opatrně jedním prstem dotýká okraje sklenice. Jako by měla strach, že se pod jejím dotykem rozplyne. Sklenice však zůstává na místě a Laura ji začne zkoumat podrobněji. Obrací ji v rukách, zkouší její dotyk na své tváři, kouká se skrz tlusté dno. Zde se v inscenaci poprvé objevuje projekce. Zatímco Laura drží sklenici, začne se na plátně za ní nejprve vlnit voda, následně slyšíme zvuk kapek a na hladině se začnou tvořit kola. Divákům se tak přímo před očima zhmotňují Lauřiny představy a asociace. Celkový čas představení plyne velmi pomalu. Po sklenici Laura stejným způsobem zkoumá lžíci vytaženou společně s talířem ze šuplíku. Na talíř nandává zavařeninu. Pomalým rozvláčným gestem nese lžíci se zavařeninou k ústům, ale nakonec neochutná… V momentě, kdy představení začalo svým tempem a fascinací jednotlivými gesty připomínat filmy Bély Tarra a diváci začali být neklidní, vešel do sálu opozdilý divák. Plynulé idylické tempo představení tak bylo neurvale přerušeno jeho hlasitým příchodem. Idiot. Vzápětí však divák vystoupil na jeviště a stejně tak, jako vtrhl do atmosféry představení, vtrhl i do Lauřina pokoje, překročil hranici čtverce a ocitl se tak přímo uprostřed Lauřina světa. V tento moment získala inscenace zcela jiné tempo. Zpočátku vyděšená Laura postupně přistupuje na návštěvníkův rytmus a dokonce s lehkými rozpaky překračuje hranice své křehké imaginace (vystupuje ze svého čtverce). Návštěvník však nakonec odchází a nechává ve světě, kterým se prohnal, nenapravitelné praskliny. Ani jako postava v inscenaci se tak zcela nezbaví nálepky idiota, kterou mu diváci přiřkli už při příchodu.

Všudypřítomnou křehkost pociťujeme nejen skrze příhodně využitý materiál, ale především prostřednictvím hereckého výkonu Linney Happonen. Herečka celou svou bytostí vyjadřuje bezbrannost a naivitu. Přitom má velmi ztíženou výchozí pozici. Nejenže se jedná o nonverbální divadlo a ona je tak zbavena hlasu, jednoho z nejsilnějších hereckých vyjadřovacích prostředků, navíc celou první polovinu inscenace neopustí židli, na které sedí. O to více záleží na každém jejím gestu, na způsobu, jakým sedí, na sebemenším pohybu ve tváři. A Happonen to zvládá skvěle. Její jednotlivé pohyby jsou přesně nafázované s cíleně koncentrovanou energií, díky čemuž vzniká napětí i při tak banálním gestu jakým je natažení prstu.

Neopomenutelnou složkou, která dokresluje atmosféru, je i zvuk a hudba. Části doprovázené instrumentální hudbou se pravidelně střídají s okamžiky naprostého ticha. A právě v těchto momentech je velká pozornost věnována jednotlivým zvukům, které získávají významotvornou funkci. Ticho místy protíná něžné cinkání skla, škrábání lžíce po talíři, vrzání dřevěného stolku. Všechno záměrné a opět využité k podtržení pocitu pomíjivosti, jenž provází pohled na dokonalost sněhové vločky. Ta však nevyhnutelně vzápětí zmizí. Opravdu působivě vyznívá v okolním tichu zvuková kulisa doprovázející vpád nezvaného hosta. Kromě již zmíněného hluku při jeho příchodu jde o neustálé bubnování prsty o dřevěnou židli, praskání žvýkačkou, podupávání nohou a konečné důsledné třísknutí dveřmi. Všechny složky inscenace tak od počátku vedou diváka neomylně k jednomu konci.

Neslyšíte náhodou právě teď zvuk tříštícího se skla?

Psáno z představení 26. 2. 2015 v Divadle na cucky Olomouc.

Režie: Linnea Happonen, hrají: Linnea Happonen, scéna: Darinka Giljanović, světlo: Petr Lorenc, hudba: Luis Fiestas.


Štítky:

, ,