RECENZE: V hypnóze je možné všechno

Autor: Iva Hronešová
Datum

Příbramské Divadlo Antonína Dvořáka se v Olomouci představilo s inscenací Prokletí nefritového škorpiona. Autorem textu je Woody Allen, který podle svého scénáře natočil i mnoha divákům známý film. Příbramští se však nepokoušeli o převedení úspěšné filmové verze na jeviště, ale o vytvoření svébytného divadelního zpracování. Režisérem inscenace je Milan Schejbal.

Scénografie inscenace je stylizovaná do dobového New Yorku. Atmosféru zpočátku navodí projekce newyorských ulic, parků a dalších míst na železnou stěnu v zadním plánu jeviště. Ta díky své sytě červené barvě v prvních chvílích vyvolává snad nejvíce dojem hasičské stanice. Uprostřed stěny jsou kyvné dveře, sloužící k většině vstupů a odchodů. Zbytek kulis představovalo v olomouckém podání už jen několik barových židlí a dva hranoly umístěné po stranách jeviště, které se v průběhu inscenace proměňovaly na barové stolky, pracovní místa v kanceláři pojišťovny či na nábytek v bytech jednotlivých postav. Změnu místa děje naznačovala buď světelná proměna nebo pouze chování postav, které si svůj prostor jednoduše „zahrály“. Závěrem se na obří stěně objevila projekce klasického hollywoodského „The End“, spojitosti s filmem se tak inscenátoři zcela nevzdali.

Dobově laděná byla i hudební složka inscenace a kostýmy. Pánové v košilích, vestičkách, kloboucích a dlouhých pršipláštích, dámy v elegantních šatech s útlým pasem a sukněmi do áčka. Jistou konvenčnost v ostatních složkách tak vyrovnávalo pouze herectví. Většina herců zde totiž ztvárňuje dvě, tři a možná i více rolí. Pouze představitelé tří hlavních postav, C. W. Brigse, Betty Ann Fitzgeraldové a Chrise Magrudera, mají tu výsadu, soustředit se pouze na jeden charakter. Protože se v podstatě jedná o konverzační hru, která těží především ze slovního humoru, je herecké ztvárnění ještě mnohem důležitější. Hrozí totiž nebezpečí, že se představení promění ve zdlouhavé deklamování (pro Allena typického) obrovského množství textu.

Foto: achiv divadla

Příbramským se podařilo – alespoň do mnou zhlédnutého představení – vložit obrovskou míru energie. Tomu z jedné strany napomohlo už zmíněné rozhodnutí nechat herce vystřídat větší množství rolí. V některých chvílích pak docházelo ke změně doslova v okamžiku, což od herců vyžadovalo velmi rychlé tempo. Z druhé strany byla zásadní míra nasazení, se kterou především představitelé hlavních rolí s Bohumilem Kleplem na prvním místě ke svému partu přistoupili. A před panem Kleplem nutno smeknout klobouk. Přestože možná neměl tak úplně svůj den a sem tam se mu do projevu vloudilo drobné zaškobrtnutí, je opravdu úctyhodné, z čeho všeho se dovede velmi elegantně vylhat. V nasazení navíc ani na chvilku nepolevil. Zbytek hereckého ansáblu mu navíc velmi zdatně sekundoval, takže z klasické činohry městského kamenného divadla byl nakonec příjemný zážitek. Alespoň myslím, pokud mi tedy nikdo netelefonoval. KONSTANTINOPOL. 

Autor: Woody Allen, režie: Milan Schejbal, překlad: Ondřej Sokol, dramaturgie: Kateřina Fixová, Pavlína Schejbalová, scéna a kostýmy: Agnieszka Pátá.

Foto: archiv divadla

 


Štítky:

, ,