„Rakovina je vlastně takový osvoboditel“

Autor: Pavla Krůčková
Datum

Jak těžké je vypořádat se se závažnou nemocí? A je to vůbec možné? Jaký boj se odehrává v ženě, která odmítá léčbu a odjíždí do deštného pralesa? Netradiční, poutavý a jazykově výjimečný příběh Nebe nemá dno (2010) přináší autobiografické svědectví o boji s rakovinou české autorky Hany Andronikové.

ihned.cz

Spisovatelka Hana Andronikova debutovala v roce 2001 úspěšným románem Zvuk slunečních hodin. Za tuto prózu s chytlavým tématem holocaustu získala Literární cenu Knižního klubu a prestižní ocenění Magnesia Litera. Její poslední román Nebe nemá dno (2010) se však od předchozí tvorby v mnohém liší. Namísto rodinné ságy překlenující několik generací máme v ruce text soustředěný na jedinou postavu a poměrně krátký časový úsek. Intimní autobiograficky laděnou zpověď, v níž se ústřední hrdinka a vypravěčka Ama vyrovnává se zásadním životním zlomem – rakovinovým onemocněním.

Zprávu o boji se zákeřnou nemocí otevírá krátká připomínka umírání hrdinčina otce, která bezprostředně rozehrává kolotoč životních eskapád a s nimi spojených niterných pocitů hlavní představitelky. Již v tomto úvodu čtenář zjišťuje, že text nebude jen pouhou reportáží zaznamenávající životní osudy protagonistky, ale především jejím osobitým vnitřním monologem. Diagnóza rakoviny se následně pro Amu stává impulsem k podniknutí výpravy do amazonského pralesa a posléze do Nevadské pouště, kde se rozhodla pomocí alternativní medicíny najít duševní rovnováhu a fyzickou sílu k dalšímu léčení.

Na svých cestách se Ama stává horlivou a zainteresovanou objevitelkou nových možností, které život přináší, a samo cestování po vnějších krajinách představuje jakousi metaforu putování do nejzazších koutů duše. Autorka nesentimentálním a autentickým způsobem reflektuje ztrátu jako cennou příležitost k transformaci a s možností vlastního konce se vyrovnává tím, že jej bez výhrad přijímá.

 

 „Rakovina tě nutí vyměnit filtry. S hlavní na spánku házíš přes palubu lidi a věci, které tě otravují, říkáš ne tomu, co nechceš, a zveš dál kusy sebe sama, které trčely v kleci. Rakovina je vlastně takový osvoboditel.“

 

S nově nabranými silami a odhodláním zvítězit nad nepřízní osudu se hrdinka po několika měsících vydává zpět do civilizace. Na pozadí kulis pražské nemocnice vypravěčka otevřeně a bez příkras líčí průběh zprvu odmítané chemoterapie, nešetří při tom krutou ironií a sebeironií. Tento zmar prosvětlují tóny vyrovnanosti a klidu, které postupně nabývají na hlasitosti a předznamenávají závěr románu.

Kniha čtenáře osloví především osobitým jazykem. Tento jazyk je plný živočišných metafor, skřípavých aliterací a disharmonie. Svoboda, s níž se Andronikova pohybuje jednotlivými vrstvami, je jednou z největších předností knihy. Autorka využívá svůj smysl pro hudebnost a pomocí řetězů často až surrealistických asociací, které prokládá krátkými, holými větami, komponuje drásavé symfonie, z jejichž plastičnosti běhá mráz po zádech. Jako by byly slova a věty zachyceny ihned po svém vzniku a zatlučeny do celistvé mozaiky.

novinky.cz - článek

Text je rozprostřený přes celou lidskou duši i přes půl zeměkoule. Próza střídá formu úsečného, syrového deníku se záznamy ve stavu změněného vědomí. Stejně tak osciluje mezi sarkastickým černým humorem a lyrickými pasážemi blízkými básni v próze. Ačkoliv je zpočátku složité bezvýhradně přijmout útržkovitý způsob vyprávění, realistický pohled do nitra jediného člověka je natolik zajímavý, že knihu nelze odložit.

Svým tématem, jazykem, zručným vyprávěním i balancováním na hraně lyrické exhibice otevírá Andronikova prostor pro myšlenkové a emocionální souznění. Jednoduše, nenásilně a nepateticky zde propojuje nejniternější pocity nemocného jedince s diagnózou světa. Kniha Nebe nemá dno se do člověka nastěhuje, zaplaví vás mnohostí barev, tvarů, chutí a zvuků, a začne žít svým vlastním životem.

Hana Andronikova: Nebe nemá dno. Odeon, Praha, 2010. 296 s.

Foto: idnes.cz, ihned.cz, novinky.cz


Štítky:

, ,