Praxe: Denisa točí reportáže už od šestnácti

Kateřina Černohorská

Autor: Kateřina Černohorská
Datum

Denisa Gumbírová (20) studuje druhý ročník žurnalistiky. Mezi točením reportáží, stříháním a bruslením si našla čas i na Helenu a rozhovor o studentských praxích. Sešly jsme se v její oblíbené olomoucké kavárničce a rozpovídaly se nad snídaňovým menu.

Jako žurnalistka máš praxi zřejmě povinnou. Pomáhá vám katedra si ji najít, nebo musíte hledat sami?

Praxi povinnou máme, ale musíme si ji najít sami. Na druhou stranu nám katedra pomáhá tím, že na svůj web vyvěšuje informace o praxích a pracovních nabídkách. Určitě se z nich dá vybrat.

 

Jakou pracovní zkušenost sis vybrala ty?

Já pracuju jako externí redaktorka v jednom regionálním médiu v severovýchodních Čechách. Hlavně jako redaktorka a střihačka videoreportáží. Za poslední měsíc jsem si ale osahala i kameru. K zajímavým střihačským projektům jsem se dostala i přes přítele kameramana.

Předpokládám, že když jsi nastupovala do prváku, tak jsi moc stříhat neuměla. Jak ses tohle všechno naučila?

Stříhat jsem uměla před školou. Začala jsem už ve dvanácti s Movie Makerem, kde jsem vytvářela koláže z oblíbených seriálů, no a k tomu „profesionálnímu“ stříhání jsem se dostala tak, že… jsem měla štěstí.

Jak takové štěstí vypadá?

V šestnácti jsem jela na bruslích po městě a zastavil mě pán s otázkou, zda bych v jeho televizi nechtěla dělat redaktorku. Já jsem chtěla a pracovala jsem s ním přes dva roky. Onen pán byl profesionální kameraman, který, ač s kamerou zcestoval celý svět, toužil založit si televizi doma v Úpici, našem podkrkonošském městečku. Spousta lidí, hlavně těch mladých, tehdy získala možnost učit se řemeslo od velice schopného člověka. Když se teď ohlédnu zpět, tak si z nás hodně lidí vybralo žurnalistiku jako studijní nebo rovnou pracovní obor. A i když jsem odešla, jsem za tu zkušenost nesmírně vděčná.

 

 

Počkej, pán to o tobě nic nevěděl, jen tě viděl na bruslích a hned se rozhodl, že budeš dobrá redaktorka?

Až později jsem se dozvěděla, že si mě tak trochu předvybral. Tenkrát jsem pracovala ve stánku s pivem na sportovním hřišti. Jednou tam přijel prezident Václav Klaus a aniž bych o tom dopředu cokoliv věděla, tak mi šéf řekl, ať si vezmu mikrofon a jdu mezi lidi, kteří budou klást prezidentovi otázky. Pak jsem dělala dobrovolníka v jedné čajovně, kde měl besedu a často tam točil. Tak jsme se nějak potkávali… plus samozřejmě na silnici, když on jel autem stošedesát a já se v pangejtu krčila na těch bruslích.

Musím říct, že jsem ohromena. Kromě Trutnovinek jsi vedoucí vydání tištěné verze Heleny v krabici, občas pro nás fotíš… tvůj život si představuji jako cestu mezi redakcí a střižnou a zpět. Jak je to doopravdy?

Když jsem začínala, byla jsem celé dny zavřená ve střižně, ale zase si už na gymplu vydělávala celkem slušné peníze.  Teď je to tak, že třeba sedm dní v měsíci lítám do terénu, točím reportáže, píšu scénáře, pak jedeme na místo, točíme, což může trvat i pět hodin, pak jedu zpátky do střižny a stříhám. Točím reportáže hlavně z kultury. Troufám si říct, že jsem za zimní semestr viděla víc divadelních představení, než studenti divadelní vědy, a to už je co říct.

 

To se určitě potkáváš i s celebritami. Na koho nejradši vzpomínáš?

Na Uršulu Klukovou… to je úžasná paní! Na mou neobratnou otázku k divadelnímu představení, které u nás hráli „Jak se jí líbí její postava,“ odpověděla, že je spokojená s vlasy, ruce jsou taky docela v pohodě, ale že břicho a zadek by si nejradši odmyslela.

Taková práce je určitě snem každého mladého žurnalisty. I když je jich strašné množství, co bys jim doporučila? Jak je možné najít si podobně zajímavou praxi?

Podle mě záleží na tom, jestli je člověk z velkého nebo z menšího města. Ve větších redakcích velkých měst chtějí spíš hotové novináře, na malé redakci v menším městě mají starší kolegové čas se vám věnovat. To mi dalo mnohem víc než sezení v lavici na žurně.

 

Na závěr se musím zeptat na vtipné historky z natáčení. Máš nějaké?

Moc! Hlavně z první práce. Měli jsme čas a prostor se vyblbnout hlavně u stand-upů. Kamarádka jednou lítala na začátku reportáže na koštěti, já lezla na koně. Zvířata jsou vůbec zákeřná. Netrpělivé hříbě mi stouplo na nohu. Do oka mi vletěla vosa.

A pak mi samozřejmě nechybí ani takové fajn zážitky jako nevypnutý bezdrátový mikrofon a kameraman se sluchátkama, který na druhém konci náměstí u příjímače zvídaně poslouchal nejnovější drby. Z těch nejlepších ‘provarů’ jsme stříhali video, které se pouštělo na vánoční schůzce.